Aby si vzal do opatrovnictví dítě, musí v sobě člověk mít nadmíru altruismu a oddanosti. Na ještě vyšší úroveň to však posunul Mohamed Bzeek, který se v roce 1978 přistěhoval do USA z Libye. Obyvatel kalifornského Los Angeles se stará pouze o děti, které trpí nevyléčitelnými nemocemi.
Kaddáfího duch dál straší Evropu. Zničená Libye je po Sýrii největším zdrojem migrantů |
Zbožný muslim strávil posledních 20 let dáváním naděje a útěchy dětem, jichž by se třeba ostatní lidé štítili vůbec dotknout. „Klíčem je milovat je jako svoje vlastní. Vím, že jsou nemocné. Vím, že umírají. Dělám ale to nejlepší, co lidská bytost zmůže, abych jim ulehčil život,“ řekl Bzeek v rozhovoru pro americký list Los Angeles Times.
Teď dvaašedesátiletý Libyjec se o děti začal starat v roce 1989. Se svou ženou Dawn si tehdy do péče vzali holčičku, která byla ještě v děloze vystavena účinku pesticidů, jimiž její matku postříkalo letadlo při práci na rodinné farmě. Zdeformovalo to její páteř natolik, že musela nosit speciální schránku pro celé tělo.
Holčička umřela pouhý rok poté, co si ji Bzeekovi vzali do opatrovnictví. Libyjec si nadále uchovává fotografii, jak leží v rakvi obklopená květinami.
167krát do nemocnice
Dalším z dětí s nešťastným osudem byl chlapec, který zemřel v osmi letech poté, co velkou část svého života strávil na nemocničním lůžku. Bzeek si dokáže vzpomenout, že s ním museli do péče lékařů 167krát. Chlapec se narodil se syndromem krátkého střeva. To mimo jiné znamenalo, že nesměl přijímat potravu klasickým způsobem. Přesto jej Bzeekovi vždy posadili ke společnému stolu s miskou a lžící, aby se cítil součástí rodiny.
V současnosti se Libyjec stará o dívku s vrozenou vadou nervové soustavy, kdy jí museli chirurgicky odstranit část mozku, která jí vyčnívala nepřirozeně z lebky. Kvůli tomu je mentálně i fyzicky zaostalá. Nevidí ani neslyší, ruce i nohy má paralyzovány a denně trpí záchvaty. Alespoň 22 hodin denně musí být připojena na kapačky a dýchací přístroj.
Bzeek je ale dnem i nocí ve střehu, aby měla tolik péče, kolik jí je schopen dát. „Vím, že neslyší ani nevidí. Pořád k ní ale mluvím, držím ji v náručí a hraji si s ní. Má pocity. Má duši. Je to lidská bytost,“ vysvětlil svůj přístup Kaliforňan z Libye.
Doktoři se vzdali naděje, když holčičce byly dva roky. Teď jí je šest. Podle pediatričky Suzanne Robertsové z Dětské nemocnice v Los Angeles se tolika let dožila jen díky Bzeekovi. V lokální komunitě je Libyjec legendou. „Když někdo řekne, že nějaké dítě potřebuje do domácí péče, napadne nás jako první jeho jméno. Je jediný, kdo je ochoten starat se o dítě, jehož vyhlídky jsou beznadějné,“ popsala Melissa Testermanová ze sociální služby.
Překážkou není ani postižený syn
Nebýt jeho ženy Dawn, je ale možné, že by se nikdy Bzeek touto cestou nevydal. Ještě před jejich seznámením se inspirovala svými prarodiči a starala se o svěřené děti. Jako odbornice byla natolik známá, že komise řešící zlepšení pěstounské péče s ní konzultovaly svůj postup. Ve své snaze pomáhat v beznadějných případech manželé neustali ani poté, co se jim narodil v roce 1997 syn Adam trpící nemocí křehkých kostí a nanismem, tedy trpaslictvím.
Adam vyrůstal s vědomím toho, že všichni jeho sourozenci postupně zemřou. Naučil se proto užívat si každý moment štěstí. To však netrvá věčně. Kolem roku 2000 začala Dawn Bzeeková trpět záchvaty, které jí vždy několik dní neumožňovaly opouštět domov. Kvůli z toho plynoucímu stresu se manželé v roce 2013 odloučili a Dawn méně než rok poté zemřela.
Když si na svou ženu vzpomene, vhání se Bzeekovi do očí slzy. „Vždy byla silnější než já, když naše děti zesnuly,“ vysvětlil americkému listu. Ve svém poslání ale pokračuje dál. Svou prací inspiruje všechny okolo. Mezi jeho obdivovatele patří i doktorka Robertsová, která ví, jak moc mužovu péči potřebuje jeho aktuální svěřenkyně.
„Když jí není zle a má dobrou náladu, hlasitě si vyžaduje, aby ji někdo držel. Nemluví, ale svoje potřeby dokáže dát najevo. Její život není jen utrpení. Jsou v něm i momenty, kdy je úplně v klidu. A to jen díky Mohamedovi,“ uzavřela Robertsová.
