Když se někde v bývalém československém prostoru děje bezpráví, slovenská kapela Živé kvety bývá u toho. Burácela, když se likvidovalo bratislavské divadlo Stoka – domovská scéna jejich zpěvačky Lucii Piussi. Když skupina neonacistů na sídlišti Petržalka ubodala studenta Daniela Tupého, složila o tom skupina protestsong nesoucí jméno oběti. A malé Natálce, která při rasově motivovaném žhářském útoku ve Vítkově utrpěla těžké popáleniny na 80 procentech těla, napsali Živé kvety píseň Hranice, jež má zaznít i ve filmovém dokumentu Fedora Gála a Martina Hanzlíčka. A právě beneficí pro Natálku bude sobotní akustický koncert v pražském kostele U Salvátora s dobrovolným vstupným. Návštěvníci podpoří dobrou věc a dočkají se i produkce skupiny, která je stejně skvělá jako – pohříchu – nenápadná. Když Piussi v písni Opium zpívá o tom, jak hledá „velkou hudbu v malém rádiu,“ jako by mluvila o muzice své a svých spoluhráčů. Živé kvety hrají směs folku, punku, tradičního rocku a country, která zní na první poslech obyčejně – ale na každý další člověka chytne svou planoucí vášní a už ho nepustí. Vojtěch Rynda Živé kvety unplugged, 18. 9. od 19:00 v kostele U Salvátora, Salvátorská 1, Praha
HISTORIE Psi Páně otevřeli bránu
Devět století pražské historie reprezentuje klášter dominikánů u sv. Jiljí na Starém Městě pražském. V rozsáhlém barokním konventu je nyní otevřena výstava HIC SUNT (DOMINI) CANES – Všem na očích, a přesto skrytí. Dává možnost nahlédnout za klášterní zdi a nabízí i vhled na působení řádu bratří kazatelů v Praze a v českých zemích (Domini canes = psi Páně). Moderně pojatá expozice představuje podrobný vývoj tohoto ostrova kapitulních a klášterních staveb od 13. století až po současnost, přičemž hlavním exponátem je klášter sám – historie jeho areálu, již archeologický výzkum posunul už na přelom 11. a 12. století, a jeho umělecká díla, která patří k tomu nejkvalitnějšímu v Praze. Cyklus fotografií Jana Diviše s názvem Dominikáni 2010 k tomu navíc přidává i tváře lidí, kteří v areálu působí.
Autoři mysleli nejen na zájemce o historii, ale také na jejich děti – na základní obsah výstavy navazuje speciální program, který formou komiksových příhod podává vybrané informace z historie tohoto místa. Zároveň jsou připraveny i programy s tvůrčími dílnami. Marta Švagrová HIC SUNT (DOMINI) CANES – Všem na očích, a přesto skrytí, klášter dominikánů u sv. Jiljí, Praha, do 30. 6. 2011
VLASTIVĚDNÁ PROCHÁZKA Žižkov, Adresát nezastižen
Pražský Žižkov je vnímán jako čtvrť proletářská, ba lumpenproletářská, na což je mnohý Žižkovák i hrdý. Ale stejně tak se tato čtvrť může pyšnit řadou významných rezidentů. Občanské sdružení Přátelé Prahy 3, které se stará o udržení paměti své čtvrti, chystá na příští sobotu akci, která přivede zájemce k domům, kde bydleli legendární umělci. Akce bude organizována jako happening: skupina se zastaví u vrat, bude vyhledán zvonek, předstíráno zazvonění, chvíli se počká a půjde se dál. Lze očekávat, že nikdo nebude zastižen, proto se i akce bude jmenovat Adresát nezastižen. Seznam je následující: Artur Longen – Bořivojova 64, František Němec – Řehořova 26, Jaroslav Hašek – Jeronýmova 324, S. K. Neumann – Chelčického 45, Evžen Linhart – Radhošťská 18–22, Vítězslav Nezval – Baranova 4, Vladimír Neff – Seifertova 3, Jaroslav Seifert – Bořivojova 104, František Sauer – Jeronýmova 324, Eduard Štorch – Křišťanova 13, Toyen – Krásova 2.
Akci pořádá architekt Jiří Horský (horsky.j@gmail.com). Zdrávi došli.
Jiří Pilgrim Adresát nezastižen, 25. 9., Praha-Žižkov
FILM Jižní Korea na plátně z několika úhlů
S výjimkou produkce režiséra Kim Ki-duka a několika titulů na tuzemských festivalech u nás jihokorejská kinematografie bohužel příliš známá není. To by mohl aspoň trochu změnit Korejský filmový festival, který pořádá Velvyslanectví Korejské republiky v Praze k 20. výročí diplomatických styků s Českou republikou. Akci ve čtvrtek večer zahájí zatím poslední snímek právě Kim ki-duka Sen, ve kterém režisér opět míchá svůj osobitý mix tajemna a transcendence. Film je příběhem muže, který je prostřednictvím svých snů propojen s realitou jemu cizí ženy. Prvotina režiséra Hyeong-Cheol Kanga Průšviháři se ve své domovské zemi stala velkým hitem i přes to, že jde o komedii, což není běžný korejský filmový tvar. Snímek Na věky věků nabízí nadpřirozené jevy a romantiku.
A českému divákovi nebude cizí ani film Národní reprezentace: titul natočený podle skutečných událostí se odehrává na olympiádě v Naganu v roce 1998, kde Jižní Korea zkoušela štěstí i v pro Korejce do té doby téměř neznámé disciplíně skoků na lyžích. Vojtěch Rynda Korejský filmový festival, kino Světozor, Praha 23. – 25. září
TELEVIZE Konec jako ubíjející byrokratická anabáze
Smrt pana Lazaresca režiséra Cristiho Puiua je film, který v roce 2005 předznamenal nástup takzvané rumunské nové vlny. Mimo soutěž byl uveden na festivalu v Cannes, kde měl výraznější ohlas než mnohé soutěžní snímky. Je to snímek žánrově obtížně zařaditelný, občas bývá popisován jako černá komedie, stejně tak se ale dá mluvit o sociálním dramatu nebo díle inspirovaném prózami Franze Kafky. Stárnoucímu alkoholikovi Lazarescuovi (Ion Fiscuteanu) se udělá špatně, zavolá si sanitku, a když se jí nedočká, hledá pomoc u sousedů.
Ambulance nakonec přijede a sestra Mioara (Luminita Gheorghiuová) se Lazaresca, postupně ztrácejícího kontakt se světem, snaží dostat do nějaké nemocnice. Její snaha překonat lhostejnost a byrokratická úskalí má občas temně komické účinky. Nejsilnější stránkou divácky ne zrovna vděčného snímku je, že i reprezentanti nelidsky se chovajících institucí jsou ukázáni jako lidé, nikoliv monstra. Spíš než obžalobu systému film přináší nesentimentální a pronikavý pohled na poslední věci člověka. Ondřej Štindl Smrt pana Lazaresca, 23. září, 21.55, ČT2
