Ti dva jsou dost nesourodá dvojice: Můj kolega z Lidových novin – renomovaný novinář a debutující scenárista Ondřej Štindl (44) – mluví tiše, sofistikovaně a laskavě se u toho usmívá. Zato režisér Radim Špaček (36), syn někdejšího prezidentova mluvčího, přede mnou sedí s temně fialovým monoklem na pravém oku a k navození atmosféry filmu z 80. let si oblékl černé tričko s nápisem Ukaž občanku, sračko. Přesto spolu natočili pozoruhodný film o temnotě a lásce, o nepředvídatelných silách v člověku. O drsném thrilleru s hlavní postavou „temného geroje“, příslušníka tajné policie Antonína Rusňáka ostatně půjdou vyprávět i do lifestylového televizního pořadu Sama doma. Sice se tomu právě teď oba uchichtávají, pragmaticky ale dodávají: „O tom, na co se půjde do kina, přece rozhodují ženy.“
* „Na co myslíte, že se vás chci zeptat?“
(smějí se, je to citát z jejich filmu, z výslechu na StB)
* „Takže vás nic nenapadá? A mě taky nic nenapadá...“
Radim Špaček: Takže můžem jít domů, ne? Ondřej Štindl: A mě taky nic nenapadá...
* Teď vážně. Pouta jsou zvláštní, mrazivý film, jak ostatně píšete i v press kitu...
R. Š.: ... ale nekecáme, ne? Je mrazivej?
* Je. A taky trochu jiný, než je divák zvyklý z českých retrofilmů. Žádný laskavý humor. Vědomě jste to nechtěli?
O. Š.: Samozřejmě tam nějaký takový podružný motiv byl, ukázat to jinak než ty laskavé filmy, které jsou možná dneska už trošku z módy. Ale zase pro několikaletou práci to, že vás třeba štve převládající způsob, jak se dělají v nějaké zemi filmy, jako motiv fakt nestačí. Zvlášť když pracujete jako novinář a máte příležitost dát to najevo mnohem méně pracným způsobem. Nebylo to ale tak, že bych si řek’: Ano, napíšu filmový scénář. O čem by mohl být? Bylo to vlastně naopak, že mě nejdřív napadla ta historka a pak to šlo dost intuitivní cestou dál. A to, že uvedení Pout je skoro souběžné s jinými filmy, které se odehrávají v minulosti, je spíš náhoda. Scénář jsem začal psát v roce 2001, 3 sezóny v pekle i Protektor vznikaly taky několik let, prostě se to tak sešlo.
R. Š.: Ten příběh je sice zasazený do roku 1982, ale není to historický film, ta doba hraje roli spíš podružnou. Ale temnější vizualita té doby, která je především dílem kameramana Jaromíra Kačera, se k tomu příběhu hodí.
* Antonín je nepředvídatelně jednající, nebezpečný člověk s vychýlenými emocemi. Kde se ve vaší hlavě, Ondřeji, ten hnusák vzal?
O. Š.: Já taky čuměl, co to ze mě lítá. A kde se ta figura ve mně vzala, no to mi povězte. Scénář se měnil, ale je pár věcí, které se nezměnily skoro vůbec. Mimo jiné Radimova oblíbená scéna, která působí i na jiné lidi silně – jak Antonín nastoupí v průjezdu na tu kádrovačku, jak si na ni počká před tou fabrikou. Najednou mi to tam takhle vylítlo. A já si říkal: Ježišmarjá, co tohle bylo? Páni, teda to bych do tebe neřek’, chlapče.
* V jednom rozhovoru jste se svěřil, že se vám postava Antonína psala jakoby sama, že si sama určovala další děj. Jak si to vysvětlujete?
O. Š.: Ono se o tom těžko mluví, ale do jisté míry to tak bylo. I když já si fakt nemyslím, že by se tady někde nad námi vznášela separátní entita, která by mi diktovala. Zároveň při tom psaní, které bylo i kvůli mé nezkušenosti spíš intuitivní, nějak odhadujete, co je ve vztahu k postavě pravda a co ne. Ale proč je to pravda nebo proč to není pravda, zjistíte až potom. To první zacvaknutí, že něco napíšete a řeknete si, takhle to s ním asi fakt je, nevychází nutně z nějaké příliš racionální úvahy. Aspoň u mě ne.
* Přitahuje vás zlo?
O. Š.: Ježiš... Antonín je, troufám si říct, jako člověk úplně jiný než já. Což je svým způsobem přitažlivé, člověka přitahují věci, které nezná, které jsou mu cizí. Zrovna minulý týden jsme se o tom bavili s Jáchymem Topolem, jak v tom vězíme, jak si furt čteme o těch gulazích a Osvětimích, a vlastně bychom si už taky mohli číst o něčem jiném. Ani Jáchym není nějaký chmurný Raskolnikov.
* Vzpomínám si, jak mi Ladislav Chudík, ztělesněná ušlechtilost, vyprávěl, že ho velmi vzrušovalo hrát esesáka. Proč myslíte, že je zlo tak fascinující?
O. Š.: Člověk může ventilovat nějaké své temné impulsy. Přes tu postavu se to snese. A taky člověk
sám sebe často vnímá jako bytost selhávající. Ten Antonín selhává v jiných věcech než já. A v těch věcech, v kterých já si třeba myslím, že bych moh’ být lepší, tak v těch on je teda zatraceně důslednej.
* O čem to mluvíte?
O. Š.: Antonín se s tím fakt nemaže. Což mám pocit, že člověku někdy chybí. On to opravdu chce a neřeší, co by mohlo být nejenom s ostatními, ale s ním samým. Jde přes krev, v přeneseném smyslu přes mrtvoly. Ale přes tu svoji taky. Je strašnej! R. Š.: Myslím, že nějaký slavný režisér řekl, že zlo je hrozně fotogenické. To je naprostá pravda. A když to vezmeme trochu cynicky, tak točit filmy o tom, jak jsou všichni šťastní, jak se mají rádi a nikomu se nic nestane, by nebylo pro nikoho zajímavé. Navíc to jak pro tvůrce, tak pro diváky může být jakási ventilace. Člověk si kompenzuje svoje temné stránky a dělá filmy o něčem, čeho by se sám nikdy nedopustil. V tom filmu to může udělat. A proč na takové filmy chodí diváci? Protože můžou dvě hodiny fandit nějakýmu hajzlovi. A koupat se tam v krvi, což normálně nejde.
* Normální člověk taky většinou na brutální fyzické násilí neumí reagovat. Vy jste, Radime, před dvěma lety točil televizní dokument Efekt přihlížejícího. O tom, jak lidé na ulici reagují na zinscenované násilí, na napadení dívky například. Jak to vlastně dopadlo?
R. Š.: My jsme tenkrát zinscenovali jakousi intervenci ve veřejném prostoru, jak to pojmenoval divadelník Mirek Bambušek, se kterým jsme to připravovali. A hodně nás zajímalo, jak na to budou náhodní kolemjdoucí reagovat. Byli jsme zpočátku dost skeptičtí, taky ta nálada je tu taková, že lidi jsou lhostejní a nikdo nikomu nepomáhá. Ale nakonec nás překvapilo, že v mnoha případech šli lidi někam zavolat, vložili se do toho, vlastně jsme z toho měli pozitivní pocity. Je to s námi lepší, než si říkáme.
* Měl jste, Ondřeji, pro Antonína nějaký prototyp? Setkal jste se někdy s podobným člověkem?
O. Š.: Že bych někoho takového potkal, to určitě ne. Ne v jedné osobě. Možná člověk u nějakých známých v určité životní situaci někdy zaznamenal tenhle způsob opovržení úplně vším a všemi, který je pro tu postavu dost charakteristický. A možná se do té figury taky promítly nějaké filmové postavy, například Zlý poručík, film Abela Ferrary, kterého hraje Harvey Keitel. Je dost hustej. Nebo ta už klasická figura posedlého, divokého a trochu mysteriózního chlapíka v Taxikáři.
* Odkud jste čerpal informace o StB? Měl jste poradce?
O. Š.: Jednak o tom člověk něco ví. Měli jsme odborného poradce Petra Blažka. A já jsem se se dvěma bývalými příslušníky taky sešel. Vlastně hlavně proto, abych si ověřil, jestli tam není nějaký divoký renonc. Ale nebylo to tak, že bych konstruoval scénář podle něčího návodu.
* Co jste si například potřeboval ověřit?
O. Š.: Třeba jak moc se u StB chlastalo. R. Š.: A to jsme se teda strefili. O. Š.: To jsme nepřehnali. Vlastně ten film, který na některé lidi působí, že se v něm hodně pije a hodně sprostě mluví, je skoro nerealisticky abstinentský. A mluví se tam ještě docela hodně slušně. Nás ale ani tak nezajímaly ty velké mechanismy. Spíš takové to: Byli jste kamarádi? Nebyli jste kamarádi? A jak jste se bavili?
* A byli to kamarádi? Nebo se spíš jeden druhého bál?
O. Š.: Byl to zvláštní typ kolegů, jak se jednou trošku rozpovídal jeden z těch dvou pánů. Na jednu stranu to byli kámoši a strašně toho spolu prokalili. Ale zároveň tam byly ty vnitřní podrazy. Napomáhání vlastní kariéře tím, že člověk skopne někoho jiného, bylo naprosto běžné. Stejně jako bylo běžné sledování kolegů, to dostávali za úkol. Taky bylo naprosto běžné dělat si vočko tím, že se jezdilo na víkend stavět šéfovi chatu. To jsou všechno věci, které člověk v nějaké míře zná. Akorát protože to byla organizace totálních cyniků a kariéristů, bylo to intenzivnější. Ten můj konzultant sloužil v Příbrami a ještě za komunistů od StB odešel. Vyprávěl, jaké tam byly pitky. Ty uranové doly, to byl ruský strategický zájem, takže tam občas přijížděli sovětští kolegové. A to teda játra fakt dostala zabrat, když nastala tahle družba.
* Mimochodem, to, že Antonín typově připomíná Vladimira Putina, byl záměr?
R. Š.: Asi třetí den na place najednou někdo řekl, že vypadá jako Putin. Ujalo se to, říkali jsme to i my: Přiveď Putina! Hele, Putin jde! Ale záměr to opravdu nebyl.
* Kolik verzí váš scénář měl? A jak moc se poslední verze lišila od té první?
O. Š.: V počítači ho mám uložený asi jako třináct souborů. R. Š.: Tu první verzi jsem ani nečet’. O. Š.: Ta byla strašná! Ono se na těch filmových školách učí taková ta scenáristická klišé, která ale fakt fungují. Například to přirovnání s lešením. Psát scénář je, jako když si stavíte barák, takže si nejdřív musíte postavit lešení – bez něj to nejde. Spousta scén funguje jako to lešení. A když už to máte hotové, můžete lešení sundat. No a ve dvou prvních verzích bylo to lešení asi třikrát tak velké jako ten barák. Teprve postupně se to redukovalo. Základní směr toho příběhu je ale od začátku stejný.
* Já jsem si v Poutech připomněla slova, která jsem už vlastně docela ráda zapomněla. „Valuty“ například. Nebo výraz používaný papaláši: „To pořešíme.“
O. Š.: No ono tenkrát ještě byli ti federální Slováci. A oni měli takovou tu... R. Š.: ... tu svojskou češtinu.
* Jaký obraz se vám vybaví, když se řekne 80. léta?
R. Š.: Jižní Město. Já bydlel celý 80. léta na Jižňáku. Takže když jsme Antonína Rusnáka umístili do panelákového bytu, bylo mi to hodně blízké. O. Š.: V tom filmu je jeden obraz, který je vlastně moje silná vizuální vzpomínka na tu dobu: Noc, kdy jsme se s kamarádem v podroušeném stavu dopustili nepěkného chuligánství. Táhli jsme někde po Výtoni a zapálili na chodníku popelnice. A když jsme v té rozjařené opilosti došli na roh, já se najednou otočil a viděl za sebou ty hořící popelnice. V tu chvíli mě ohromilo, jak je to svým způsobem hezké. A jak ta ulice najednou tak pěkně ožila. Nedělejte to!
* Je něco, po čem se vám z té doby přece jen stýská?
O. Š.: Po některých místech možná. Já jsem, jak tuhle prohlásil Václav Havel, taky celoživotní Pražák. A pamatuju se, jak některá místa tehdy měla takovou upadlou, rozpadající se krásu. Některá předměstí třeba. Některé hospody, které dneska už nejsou, Kravín na Korunní například. R. Š.: Mně je spíš líto, že mi v roce ‘82, kdy se odehrávají Pouta, ještě nebylo ani deset. Takže jsem si to nemoh’ prožít nějakým plnokrevnějším způsobem. Asi by mě třeba bavilo, kdybych byl starší, ke který partě se dám a jakou muziku budu poslouchat, do jaké hospody budu chodit. Ale na druhou stranu by mě nebavilo, že všechny hospody zavíraly už v deset.
* Mimochodem, je pravda, že jste v mládí hltal majora Zemana?
R. Š.: Jo. Já byl televizní maniak. Jako úplně. Já jsem vlastně na tu televizi v mládí právě na tom Jižňáku koukal celkem pořád. A velmi úspěšně se jim dařilo to do mě sázet.
* Ještě pořád vás ten seriál baví?
R. Š.: Už dávno ne. A když jsem studoval na FAMU, což bylo v době, kdy majora Zemana vysílali v České televizi s těmi dokumenty, tak spousta mých spolužáků k tomu právě ty dokumenty, jak to bylo doopravdy, dělala. Vedli jsme kolem toho velké debaty. A já si tehdy opravdu poctivě znovu sjel všechny díly. Byl to už spíš smutný humor, se na to koukat. Protože na FAMU byl tenkrát názor, že je to sice ideologicky závadné, ale že jsou to profesionálně udělané detektivky. Jenže ani to není pravda. Když se na to člověk podívá dneska, vidí, jak je to odbyté, jak jsou tam špatně vystavěné situace, blbě zahrané. A že je to vlastně až neuvěřitelné.
* Co na tom podle vás lidi pořád přitahuje?
O. Š.: Je to rekvizita nějaké doby jejich života. Proto tak dojatě reagují, něco podobného jako když vy slyšíte slovo valuty. Akorát že to trvá hodinu.
* Vy jste, Ondřeji, zvyklý psát spíš filmové kritiky než scénáře. Jaké je to na té druhé straně barikády?
O. Š.: Není to tak hrozné. Oni ti naši autoři občas tak okázale trpí, ale fakt se to dá. Samozřejmě to vypadá trochu jinak z té druhé strany. Ale že by se mi najednou začaly líbit filmy, které bych dřív nedokoukal, to určitě ne.
* Dověděl jste se o filmu něco, co jste do té doby nevěděl?
O. Š.: No tak to nepochybně. Je to vlastně podobné, jako když se bavíte o novinách s někým, kdo je nedělá. Kdo nemá tu představu totálního, jenom do jisté míry kontrolovaného chaosu, ale vidí za každým titulkem precizní úvahu: Ano, my to chceme takhle, a proto to uděláme takhle. Já se té představě nevysmívám, je naprosto pochopitelná. Ale zároveň když se octnete v redakci, vidíte, jak je to ve skutečnosti. A u filmu je to podobné: Vnímáte film jako dílo, které je promyšlené do nejmenších detailů. Kde všechno vypadá tak, jak to vypadá, protože to někdo chtěl přesně takhle, dokonce máte pocit, že víte, kdo chtěl co. Ale když se octnete na té druhé straně, vidíte, že tam hrají velkou úlohu věci, které se stanou, aniž by je někdo z těch tvůrců mohl ovlivnit. Dokonce někdy zjistíte, že je to zatraceně dobře, že se staly. Je tam vždycky nějaký ten otevřený prostor. R. Š.: To se týká zejména počasí například. To umí udělat takovou čáru přes rozpočet, že se nedá dělat nic jiného než ho vzít do hry. A ovlivní to zase třeba spoustu věcí, které pak vyzní i líp. My jsme Pouta například roztočili v zimě a některé scény se dotáčely ještě v červnu, kdy už je všechno zelené. Takže jsme hledali prostředí, kde není moc zeleně. A to nás dovedlo na místa, která by nás jinak nenapadla. Třeba do toho lomu.
* Ne že bych vám to přála, ale snesete, jestli vás kolegové novináři rozcupují?
O. Š.: Určitě bych měl. Bylo by docela trapné, kdybych to nesnesl. Zatím ale zaplať pánbůh máme ohlasy docela dobré.
* Jaký jste vlastně, Radime, typ režiséra? Despota, který škrtí herce?
R. Š.: Ne, to vím, že si nemůžu dovolit, i kdybych chtěl. Už jsem se párkrát poučil, že tudy cesta nevede. Jsem impulzivní a nervní. Ale byl jsem překvapený, když jsme teď dělali nějaké rozhovory o filmu, že herci vzpomínali na natáčení, jako že to byla pohoda. Já měl představu, že se o tom radši nebudou chtít bavit, že na to nebudou mít úplně pozitivní vzpomínky. Opravdu si vzpomínám jenom na ty nervy a na ten svíravý pocit, na to, jak se nám s kameramanem tak kroutil žaludek, že jsme ani nemohli jít na oběd, protože jsme věděli, že za odpoledne musíme stihnout ještě tohle, tohle a tohle. Takže fakt jako stres. O. Š.: On je Radim takový skromný chlapec. A já jsem to natáčení zažil vlastně málo, člověk jenom vždycky zkouknul denní práce a pak měl ty chytrý pindy... R. Š.: ... jako: Není ono to nějaký moc hnědý?
O. Š.: A proč říká, proboha, tohle? Ale vážně, docela smekám. Já bych na to nervy fakt neměl.
* Vy máte, Radime, za sebou taky hereckou zkušenost. Jako patnáctiletého si vás například vybral do hlavní role filmu Blázni a děvčátka Karel Kachyňa. Jak na něj vzpomínáte?
R. Š.: Tak právě tenkrát při tom natáčení jsem se rozhodl, že chci být režisérem. Já byl ten kluk, co se rád předváděl a byl divočejší, takže to herectví mi původně sedlo. Ale najednou jsem měl pocit jakési bezmoci. Jako herec nemůžete moc ovlivnit, co se na plátně odehrává a proč je ta role taková, jaká je. Kachyňa se nechoval nijak despoticky, ale byl to ráznější a tvrdší chlapík a to mi imponovalo. On si může dovolit vyhodit někoho z placu, protože je šéf! No tak z toho jsem byl úplně vedle. To jsem si říkal: Jo, tak tohleto bych chtěl dělat.
* Máte někoho, na jehož mínění vám obzvlášť záleží? Přáli byste si, aby se Pouta právě tomuhle člověku líbila?
O. Š.: Určitě, člověk při té práci nemyslí na nějakou masu lidí, ale na konkrétní lidi, které zná. Ale každý se hlavně pokouší napsat film, který by chtěl vidět sám. R. Š.: Mě hodně zajímá, co na to budou říkat lidi, kteří si tím prošli. Nemyslím estébáky, ale spíš ty, kteří se jim dostali svého času do práce. Nakolik jim to bude připadat uvěřitelné, nakolik se v tom najdou? Budou se s tím identifikovat, nebo se tomu vysmějí? Na to jsem zvědavý hodně.
* Váš otec už Pouta viděl?
R. Š.: Ne. Uvidí je až na premiéře. Ale otec, to je specifická kapitola, protože jeho nejoblíbenějším filmem je Pretty Woman. Filmy, kde je krev, násilí nebo které jsou nějakým způsobem takhle temné, nejsou jeho šálek kávy. Ale předpokládám, že se přemůže a že jako... O. Š.: ... vydrží až do konce.
* A udělali jste film, který byste v kině chtěli sami vidět?
O. Š.: No to se právě nikdy nedozvíte! Já se přiznám, že jsem na to hrdý. Ale ten zážitek, že člověk přijde do kina, něco mu tam pustí a on si pak řekne: Bylo to dobrý nebo špatný a tohle se mi líbilo, ten mít nebudu. A mě by to teda fakt zajímalo, co bych na ten film říkal. R. Š.: Je to thriller s bohatým příběhem. A líbí se mi i to, že tam nehrají úplně frekventovaní herci, že jsem mohl ukázat: Tihle lidé tady jsou, pojďme jim dát šanci. Takže bych řekl: Ano, na to chci jít do kina.
* A jak to tedy je – může člověk uniknout z pasti vlastního života?
R. Š.: Myslím, že ne. Je to útěk nikam. Všechny tyhle útěky končí maximálně lepším poznáním sama sebe. Že by člověk byl schopný jako v Avatarovi uniknout na jinou planetu, na tohle já nevěřím. Člověk se musí spíš smířit s tím, s kým žije. A jaký je on sám.
***
A proč na takové filmy chodí diváci? Protože můžou dvě hodiny fandit nějakýmu hajzlovi Já se najednou otočil a viděl za sebou ty hořící popelnice. V tu chvíli mě ohromilo, jak je to svým způsobem hezké ”
