O ČEM SE MLUVÍ
Zbavme zvířata bolesti, navrhuje filozof Adam Shriver z Washingtonovy univerzity v americkém Saint Louis v zářijovém vydání časopisu Neurethics. „Když se nemůžeme vyhnout velkochovům, měli bychom alespoň minimalizovat utrpení zvířat,“ domnívá se Shriver. Podle něj by stačila relativně jednoduchá genetická modifikace... Pak bychom nemuseli přestat jíst maso, krávy, prasata nebo třeba kuřata by se zároveň vyhnuly utrpení.
Vypadá nápad Adama Shrivera jako vystřižený ze sci-fipovídky? Ne tak docela, jak ukazují nové výzkumy genetiků.
Vědci už „vyhmátli“ některé geny zodpovědné za vnímání bolesti. Pokud myším například chybí gen zodpovědný za vytváření sodíkového kanálu označovaného Nav1.7, nejsou tak citlivé na tlak a teplo, jak zjistil tým z londýnské University College vedený Mohammedem Nassarem. Vlastní přenos nepříjemného podnětu je způsoben silnějším prouděním sodíkových iontů přes membránu nervových vláken v místě nervových zakončení. Proto neprůchodnost sodíkových kanálů tlumí bolest.
Stejný mechanismus funguje u lidí, jak ukazuje studie zveřejněná koncem roku 2007 v Nature. Případ pákistánského chlapce, jenž necítil bolest, otevřel cestu k vývoji nových analgetik.
Pákistánec si bez potíží probodával tělo nožem nebo chodil po žhavém uhlí. Slavil úspěchy jako pouliční umělec. Publikum si ale jeho kousky neužívalo dlouho – zabil se ve čtrnácti při úmyslném skoku ze střechy. Studium genetické informace pouličního umělce a jeho šesti dalších příbuzných ukázalo vzácnou dědičnou mutaci. A to opět genu, který kóduje vytváření a funkci sodíkového kanálu. Gen pojmenovaný SCN9A označili za hlavní spouštěč bolesti také britští badatelé ve studii, kterou zveřejnil časopis Neuron.
Stejný časopis přinesl i zprávu o „vymazání utrpení“ přímo v mozku. Neurolog Zhou-Feng Chen z Washingtonovy univerzity v Saint Louis zasáhl do dědičné informace myší tak, že jim chyběly dva enzymy potřebné pro vnímání bolesti v mozkové kůře. Když pak těmto zvířatům vědci vpíchli látku vyvolávající bolest, zůstala na rozdíl od kontrolní skupiny absolutně klidná. A stejný tým také zjistil, že se osvědčuje zablokovat gen označovaný P311. Pokud myši následně dostaly injekci způsobující bolest, nic necítily. Reagovaly ovšem na nepříjemné teplo a tlak.
Genetická modifikace myší a postupně i dalších živočichů tak, aby necítili bolest, tedy není technicky nemožná.
Obyčejné hrabání a budování hnízda „Změny dědičné informace, ať už klasické šlechtění nebo bioinženýrství, kvůli zvýšení spokojenosti zvířat má své odpůrce. Ale většina biologů na ně pohlíží jako na užitečnou možnost,“ říká Marek Špinka z Výzkumného ústavu živočišné výroby v PrazeUhříněvsi. Slepice si například s oblibou vyklovávají peří, což může vést až ke kanibalismu. „Vzájemnou agresivitu sice nemá na svědomí jeden gen, ale výskyt takového chování můžeme omezit vybíráním a šlechtěním zvířat, která k němu mají menší sklon,“ vysvětluje český etolog. Vlastně tak eliminujeme jedno chování, jež navíc není ve volné přírodě normální a zvířatům ubližuje. Podobným příkladem je okusování ocasu u prasat, případně agresivita obecně.
„Ovšem vyřadit celkově jednu docela zásadní schopnost – v tomto případě vnímání bolesti, je problematické. Když nebude zvíře cítit bolest, začne se poškozovat. To může ohrozit jeho zdraví i život,“ varuje Marek Špinka. Bolest je v principu užitečná, plní funkci jakéhosi hlídače a varovného signálu. Říká: Máme problém, který by se měl řešit.
Až pětina dojnic ve velkochovech například kulhá. Stojí totiž celý den na tvrdé podložce, která je navíc většinou silně znečištěná agresivními tekutinami. Negativní roli sehrává i fyziologické přetížení dojnic a narušení jejich přirozeného metabolismu. Rohovina paznehtů tak bývá v určitých místech zeslabená nebo dochází k infekci tkáně nad paznehty, což se projevuje bolestí.
„Kdyby ji zvíře necítilo, nezačne kulhat, a nikdo si ničeho nevšimne. Snadno pak může dojít k těžké infekci, sepsi a nakonec k úmrtí,“ uvádí Marek Špinka.
Český etolog zároveň upozorňuje, že zvířata ve velkochovech netrpí zdaleka jen bolestí. Nemohou se například chovat podle svých obvyklých vzorců – slepice potřebují hrabat, prasnice si zase před porodem staví hnízdo. Obtížně se také vyrovnávají se skutečností, že žijí v obřích skupinách, jejichž osazenstvo se navíc mění.
„Vyřazení bolesti by zřejmě bylo správným řešením u zvířat využívaných při modelování léčby těžkých chorob jako rakovina. Tedy pokud dospějeme k závěru, že je takové modelování eticky přijatelné,“ domnívá se Marek Špinka. Ve velkochovech však považuje „vypnutí“ bolesti za pouhé odstraňování důsledků. Podle něj bychom se měli zaměřit spíše na samotnou příčinu – změnit chovy tak, aby v nich zvířata nestrádala bolestí ani jinak.
I sám Adam Shriver si uvědomuje úskalí své myšlenky. Je vegetarián a zvířata kvůli němu ve velkochovech netrpí.
Až budeme s nákupním vozíkem brázdit supermarket, můžeme se tedy ptát: Potřebujeme opravdu tak levné maso? Když zaplatíme o trochu více, nebudou vědci muset v laboratoři trávit dlouhé (a v zahraničí i dobře placené) hodiny kvůli našemu alibi. A pokud by se tímhle tématem měli přece jen zabývat, ať se na ně pokusí nahlédnou z jiné strany. První vlaštovky už se objevily – tkáňové inženýrství začíná s pěstováním masa ve zkumavce.
O autorovi| Eva Hníková redaktorka LN
