Potvrdila to, co již o něm víme - je to skvělý výtvarník, který vytváří úchvatné obrazy, ale text, city a psychologie postav jsou pro něj podružné.
Robert Wilson má styl vypracovaný za léta do naprosté dokonalosti, je to jako stroj, který když se rozjede, směřuje po vytyčené dráze na milimetr přesně. Jeho obrazy či ještě lépe komponované výtvarné instalace často modelují jen světlo a stíny. A dekorace jsou výrazné umělecké objekty. Tento postup ale má svá úskalí, především se rychle okouká a také jej nelze aplikovat na každý text. Wilson v Národním divadle režíruje již potřetí a ukazuje se, že pro jeho přístup je dramatičnost a emoce předlohy na závadu. To, co tak souznělo s Janáčkovým Osudem, selhává u Káti Kabanové a u Čapkovy Věci Makropulos zčásti také. V této souvislosti je třeba si položit další otázku, zda také má smysl zvát zahraničního režiséra s tak specifickou poetikou v rozmezí pár měsíců (v opeře měl premiéru 26. června), a jestli by nebylo i z hlediska pěstování bohatosti inscenačního stylu lepší poohlédnout se po jiném tvůrci ze současné špičky. A mohl by být klidně méně artistní a více provokovat.
Světový režisér versus česká klasika To jsou pochopitelně náměty k diskusi. Nicméně čtvrteční premiéra je z mnoha aspektů zajímavá, především jsme se konečně dočkali toho, že režisér světového renomé režíruje to, čemu říkáme česká klasika. A přistoupil k ní velice nemilosrdně. Text je seškrtaný až na dřeň, zůstala jen kostra děje, byly vypuštěny všechny vedlejší postavy, které ale mají v ději svůj smysl. Zato připsal Muže s hůlkou, jenž sice může být osudem, smrtí, průvodcem, ale ať už je čímkoliv, je celkem zbytečný. Budiž - pro Wilsonovo pojetí je krácení a eliminace nutné, dlouhé metráže jeho postupy neunesou. Čapkova hra má jistě ledajaké problémy a je i starodávná, ale režie vůbec nevzala na vědomí, že jde o jemně psychologicky laděnou hru s detektivní zápletkou. Tím vším se Wilson nezabýval a šel za svou představou. Tomu, kdo Věc Makropulos nezná, to nejspíš vadit nebude. Inscenace kráčí jiným směrem než hra a je na každém, zda mu postačí pouhé výtvarné přečtení.
Zmizely psychologické finesy a nastoupilo vrcholně stylizované zgrotesknělé panoptikum postav, jež obklopuje hlavní hrdinku, třistaletou Emilii Marty. Ta je v podání Soni Červené ze všeho nejvíc dalším výtvarným prvkem inscenace. Štíhlá, v černých šatech, pohyby paží připomínají křídla zlověstných ptáků. Má zářivě zrzavou paruku, bílou tvář a výrazně přelíčené oči. Stále víc připomíná nelidskou masku, její hlas zní dutě a neživě, což umocňuje využití mikroportů. Nelze však nevidět, že amplifikace zároveň nepříjemně zdůrazňuje technické problémy její dikce.
Wilson víceméně zrušil situace a děj spěje kupředu v komiksově laděných sekvencích, jejichž základem je pohybová stylizace. Herci přicházejí na scénu v kuriózních oděvech a prezentují se bizarními tanečními kreacemi, poskoky a kroužením a přehnanou gestikou - šklebením a pitvořením. Jsou to loutky, stroječky, které se samy natahují, divní, vyšinutí klauni. Dílem pištivě protahují repliky, což má parodický akcent, a často přecházejí do zpěvních poloh. Hudba Aleše Březiny dodává další dimenzi a s režijní koncepcí souzní mnohem víc než text, u něhož má člověk dojem, že jde o nutné zlo, kterého se nešlo zbavit. Osma herců Národního divadla i hostů slouží inscenaci oddaně a vyplňují do nejmenšího puntíku režijní pokyny, iniciativně se tak vzdávajíce svých individualit. Vida, zajímavé zjištění toho, co režisér ověnčený slávou z ciziny dokáže se ctihodnými členy první scény. V první půlce inscenace je tato exprese až nesnesitelná, v druhé části povolí, a nakonec se přece jen vyjeví tragická směšnost veškerého konání tohoto poskakujícího společenství, které je konfrontováno s možností nesmrtelnosti. A Emilia, která se odmítala podrobit nevyhnutelné smrti, přijímá pokorně zpět svůj lidský úděl.
Wilsonova výtvarná koncepce je atraktivní, i když ze známého kadlubu. Třeba úvodní groteskní defilé postav použil už v Brechtově Žebrácké opeře, opět přichází s typickými světelnými proměnami horizontu, které fungují významotvorně. Nechybí však nové a rafinované nápady jako světelná opona, na níž v modernistickém duchu pracuje s písmeny E a M. Ctí premisu, že v jednoduchosti a minimalismu tkví krása. A tak v prvním dějství v advokátní kanceláři stačí jen šanony, které se přízračně sunou do výšky jako harmonika. Nejefektnější je druhý akt, který se odehrává v divadle, a na scéně se ocitá spletitá abstraktní konstrukce. Opodál stojí známé Wilsonovy židle a složitá stavba se na barevném pozadí tyčí jako výhrůžná hradba, do níž zaklesnutá spočine na smrt unavená Emilia. V bezesném spánku vydává děsivé chraptivé zvuky a její obličej svítí modře chladným světlem...
Karel Čapek Věc Makropulos
Režie, výprava, světelný design: Robert Wilson Kostýmy: Jacques Reynaud Národní divadlo, premiéra 18. 11.
