Nejdříve se do domova musí dostat. A Česko je země, v níž je odebírání dětí rodičům tradičně snadné. Sociální pracovnice, ať už z nedostatku času, nebo v zajetí zažitých představ, často doporučí odebrání dětí tam, kde by bylo třeba spíš rodině pomoci.
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku v roce 2007 uznal, že rodině Wallových byly neoprávněně odebrány tři děti. Ale kolik takových případů se k žádnému soudu nedostane?
I odborníci, kteří nejsou náruživými zastánci rušení dětských domovů, připouštějí, že aspoň 20 procent dětí by v nich při lepší sociální práci s rodinami skončit nemuselo. A to už vůbec nemluvíme o případech agresivního konformismu, kdy úřednice zasáhnou do rodiny jen proto, že žije jinak.
Nad tím, že za ministra práce Špidly tu bylo odebráno dítě kvůli nestandardnímu jménu, budou jednou lidé kroutit hlavou. Pokud poslanci přehlasují prezidentovo veto, zákon toto do značné míry mění.
Je ovšem otázka, zda lze předpisy napsat tak, aby na ně „lidský materiál“ ve formě sociálních pracovnic patřičně reagoval. Aby výsledkem nebyla buzerace nevinných, zatímco těžké případy budou dál ve stínu pozornosti (některé z nejproslulejších případů týrání posledních let sociálka neobjevila). Ale odněkud se začít musí.
