Program, který s pianistou Gérardem Wyssem přednese 17. května v Rudolfinu, souvisí s deskou Haydnových písní, kterou právě vydal Supraphon.
Ani narození syna jí na pěveckých aktivitách neubralo: mezi premiérou Cosi fan tutte v Curychu a pražským recitálem debutovala v USA jako Zuzanka ve Figarově svatbě.
* LN S jakými zážitky se vracíte z Ameriky?
Clevelandský orchestr je dnes jeden z nejlepších v Americe a muzicírovat s nimi je nebe na zemi. V Severance Hall byla kdysi tradice scénického provádění oper, ta na sedmdesát let zanikla a my jsme tam znovu přinesli operu v té nejkrásnější ansámblové podobě s úžasnými kolegy... Byla nesmírně dobře přijata, přijeli novináři z New York Times, strašně nás vychvalovali. Měli jsme standing ovation, na které nejsem z Curychu ani ze Salcburku zvyklá.
* LN Tam asi publikum není tak emotivní.
Švýcaři jsou velmi vřelí, ale hrozně decentní, když vidí na ulici nějakou celebritu, netroufli by si ji oslovit, natož vyfotografovat.
* LN Přesto – dají najevo, že vás poznali?
Stala se mi pěkná příhoda: skočila jsem si nakoupit do obchodu naproti opeře, najednou přišla paní, jen na mě mrkla a vsunula mi do košíku s nákupem růži – a zase rychle odběhla. Švýcaři jsou nevtíraví.
* LN Jaké postavení má opera v Curychu?
Velice důležité. Děláme osmnáct premiér do roka, zájem je obrovský. Máme spoustu sponzorů, kteří nám umožňují dělat fantastické produkce, i neznámé opery, zvát skvělé režiséry a dirigenty a úžasné zpěváky: podávají si tak u nás kliku umělci, které najdete v Covent Garden, Vídeňské státní opeře nebo MET: Netrebko, Flemingová, Flórez, Jonas Kaufmann... Kultura je ve Švýcarsku velice ceněná, i přes momentální krizi si lidé na ní zakládají a vkládají do ní peníze.
* LN V Curychu jste po deseti letech odešla ze stálého angažmá – bylo to novou životní situací nebo šlo o další krok v kariéře?
Dvakrát jsem sice podala výpověď, protože jsem byla uvázaná jak pes u boudy, ale dlouho jsme se s šéfem hádali a hledali modus vivendi, a nakonec jsem přece jenom zůstala jako stálý host na půl úvazku, což znamená dvacet až pětadvacet představení do roka. To je asi čtyři pět měsíců intenzivní práce, zbytek jsou další mezinárodní závazky. Odzkoušela jsem si také život s kufry od hotelu k hotelu a to není pro mě, trpěla jsem. Nešťastná bych byla také jen v jednom stálém angažmá. Ten kompromis mi vyhovuje, i když za to platím daň: ztratila jsem pět nahrávek s Deutsche Grammophon, teď čerstvě nahrávku s Harmonia mundi a René Jakobsem: termínově jsme se nedohodli. Platím kariérou za to, že mám domov. Ale domov je pro mě důležitější.
* LN Nicméně CD vám právě vyšlo v Supraphonu a jsou na něm Haydnovy písně. Váš hlas je zdá se předurčen Mozartovi – jak jste si k Haydnovi hledala cestu?
Upřímně je mi Haydn bližší než Mozart, nedá se formulovat proč – je to něco intuitivního, jeho hudba se mě podvědomě dotýká. Iniciační setkání s Haydnem se odehrálo v roce 2004, kdy Roger Norrington představoval všechny fasety jeho tvorby komorní, symfonické, koncertantní. Byla jsem mu vděčná, že mě donutil pátrat v archivech a nacházet neznámé skladby, do nichž jsem se oba s Gérardem Wyssem zamilovali. Teď jsem je doplnili a je z toho deska a recitál.
* LN Jak byste album charakterizovala?
Dost prozrazuje název Recollection: jde o titul jedné z písní, dále je tam slovo collection – sbírka, pak je to REcollection a recall znamená znovuobjevení, vzpomínku, v angličtině dokonce vzkříšení ducha času. To se mi líbilo: myšlenka, že něco, co kdysi žilo, dnes učiníme aktuálním, že můžeme oživit zapomenutou krásu. Já když něco objevím, mám šílenou touhu podělit se o to.
* LN Zpívaly se vám lépe anglické, nebo německé texty?
Německé – v tom jazyce myslím, sním, žiju. Angličtina byl sice můj první cizí jazyk a mám ho ráda, ale dosud jsem v něm interpretovala pár písní, oratorií a barokních oper.
* LN Jak dlouho to trvalo, než vám němčina přišla do krve?
V Basileji jsem se ji musela do půl roku naučit jako samouk, to šlo docela rychle. A potom mi pomáhaly filmy a literatura. Začala jsem číst luteránskou bibli nebo Fausta v originále, na začátku jsem zvládla třeba jednu stránku za dva dny se slovníkem v ruce. Chce to trénink...
* LN Na jak dlouho máte plný kalendář?
Asi do roku 2012.
* LN Vaše aktivity se tedy mateřstvím neomezily.
Mám pocit, že je to ještě krutější, než to bylo! Mám za sebou opravdový maraton, před sebou další a doufám, že alespoň příští léto budu mít tříměsíční pauzu.
* LN Pozorujete na hlase, že se mění?
Cítím, že mám větší dosah do těla, cítím všechny svaly. Posluchači mi říkají, že se jim zdá ten hlas bohatší, silnější a barevnější.
* LN Jak si rozumíte s experimenty moderní režie?
Obdivuji například Davida Poutneyho, i když jeho poslední inscenace je prý zvláštní. Každý režisér se může někdy utnout nebo zajde tak daleko, že tomu rozumí už jenom jeho duše a my obyčejní smrtelníci se tam už nedostaneme. Experiment se může povést, nebo se zakutálet daleko... Jako profesionál to odehraji na sto procent, i když tomu úplně nerozumím. Rozhodně to neznamená, že musíme najít jistotu, manýru a té se držet, protože má úspěch.
* LN Co nejbizarnějšího po vás chtěl režisér?
V Salcburku jsem kdysi zpívala Papagenu z hrobky, namaskovaná jsem byla jako postavička z hororu a při podávání vody Papagenovi mi měla upadnout ruka. Jenom cestou ze šatny jsem vyděsila spoustu lidí. Sama jsem se lekla, když jsem se podívala na sebe do zrcadla.
* LN Před dvěma lety o vás vznikl dokument – jaké to bylo pustit si kameru do soukromí?
To šlo jenom kvůli tomu, že producentka byla má spolužačka a seznámila mě s celým týmem. Všichni jsme si tak padli do oka, vyprávěli jsme si, i když kamera nejela. Do ničeho mě nenutili, netlačili do nějaké pózy, podařilo se jim zachytnout momenty, které jsou naprosto pravdivé a myslím, že vznikl takový ležérní, přirozený portrét. Užili jsme si spoustu legrace. Kdyby to byl štáb, ke kterému bych neměla vztah, asi by to nešlo.
lidovky.cz Celý rozhovor čtěte na www.lidovky.cz/kultura
***
Mozartova hvězda Martina Janková (* 1972 v Orlové) je sopranistka evropského formátu. Po absolutoriu Janáčkovy konzervatoře v Ostravě již více než deset let působí jako sólistka opery v Curychu, ale úspěchy sbírá po celém světě. Martina Janková zpívá mozartovský repertoár: mezi její role patří Zuzanka, Pamina, Zerlina či Despina, na svém kontě má i Monteverdiho opery, titulní roli v Janáčkově Lišce Bystroušce a další.
