Každý měsíc se na černém trhu v Paříži, Bruselu, Londýně, New Yorku, Torontu a Chicagu prodá zhruba šest tun masa ze zvířat upytlačených v rovníkové Africe. Nabídka je pestrá. Ke koupi je i maso druhů ohrožených vyhubením včetně gorilího a šimpanzího. Po Africe přichází pralesní zvěřině čili bushmeatu na chuť i západní svět a hrozí, že poslední vzácné tvory jednoduše sníme. Sílí přesvědčení, že lovu pro bushmeat musíme učinit přítrž. Nejnovější zpráva odborníků na ochranu přírody z Center for International Forestry Research (CIFOR) a dalších organizací však před zákazem lovu divokých zvířat v zemích třetího světa varuje. Doporučení CIFOR překvapivě zní - lov pralesní zvěře je třeba legalizovat.
Obyvatelé rovníkové Afriky loví ročně asi milion tun bushmeatu. Tento zdroj masa jim zajišťuje přísun 80 % bílkovin a tuků. Pokud bychom měli zvěřinu nahradit masem hospodářských zvířat, museli bychom ročně vykrmit navíc 4 miliony kusů skotu. A to je ve srovnání s 20 miliony kusů chovaných africkými pastevci pořádné sousto.
Řešení bushmeatové krize představuje úkol hodný chytré horákyně. Pokud bude uplatněn plošný zákaz lovu, ocitnou se miliony lidí v ohrožení podvýživou. Pokud bude lov i nadále pokračovat, některá pralesní zvířata do padesáti let zmizí ze zemského povrchu. Nedostatek bílkovin a tuků dopadne na obyvatele rovníkových oblastí stejně - jen s malou prodlevou.
CIFOR je přesvědčen, že našel řešení, při kterém se Afričané najedí a pralesní fauna zůstane celá. Obchod s bushmeatem, jehož roční obrat dosahuje čtyř miliard dolarů, navrhuje zarazit. Opičí pečínku by si měli od úst utrhnout především obyvatelé ekonomicky vyspělých zemí. Ti by také měli drasticky omezit spotřebu exotických dřev, protože dřevaři otevírají lovcům cestu do nitra pralesů tím, že budují silnice a cesty. Řidiči kamionů často vydělávají mnohem víc na přepravě bushmeatu než na vožení dřeva.
Obyvatelé třetího světa by měli lovit jen pro vlastní potřebu a nadto diferencovaně. Jako zdroj živočišných bílkovin by jim měly sloužit především rychle rostoucí a snadno se rozmnožující druhy, jako jsou různí hlodavci nebo některé druhy antilop. Ohrožení tvorové a méně plodní živočichové by měli být ušetřeni.
„Když místním zaručíme prospěch z trvale udržitelného lovu a užívání půdy, budou ochotní rozumně hospodařit a začnou lovit jen určité druhy,“ tvrdí ředitelka CIFOR Frances Seymourová. „Lov pro bushmeat musí probíhat otevřeně, musíme z něj sejmout stigma ilegality. Problém bushmeatu už nemůže být nazírán jen z hlediska mezinárodní ochrany zvěře. Musíme jej vnímat i z hlediska trvale udržitelného života, jako součást řešení globální potravinové krize.“
Krásná slova. Mnozí však pochybují o tom, že máme dostatek informací pro zodpovědné rozhodnutí, která zvířata lovit a která chránit.
„A i kdybychom nastavili pravidla pro lov, jak zajistíme jejich dodržování?“ ptá se třeba v rozhovoru pro prestižní vědecký týdeník Nature britský ekolog Matthew Evans z University of Exeter.
To, co v podání CIFOR vypadá jako moudré řešení, se ve světle zkušeností z tak „civilizovaných“ končin, jako jsou země Evropské unie, mění v noční můru. Ty mají v ochraně živočichů jasně stanovená pravidla hry, vědí, jak je vynutit, a přitom upřednostňují pštrosí politiku založenou na zásadě „co oči nevidí, toho srdce neželí“. Názornou ukázkou jsou vleklé spory o kvóty na lov tresek v Severním moři. Populace těchto ryb byly nadměrným lovem zdecimovány natolik, že treska splňuje kritéria pro ohrožený druh. Vědci kategoricky žádali snížení kvót a redukci úlovků. Evropská unie na to nereagovala. Kvóty snížila, teprve když to s treskou začalo být tak nahnuté, že vědci volali po úplném zastavení jejího lovu. Počátkem 90. let minulého století strkali podobně hlavy do písku Kanaďané a dovedli k naprostému kolapsu populace tresek u New Foundlandu. Navzdory absolutnímu zákazu lovu se tam stavy těchto ryb dodnes neodrazily ode dna.
Počty mladých úhoříků putujících s Golfským proudem ze svého rodiště v Sargasovém moři k evropským břehům klesl od roku 1980 o plných 99 %. Jejich lov přesto nikdo nezakázal, protože dává živobytí 25 tisícům evropských rybářů, a ty si nikdo nechce rozhněvat.
Vážně si někdo myslí, že se regulace lovu zvěře pro bushmeat vymkne této zavedené praxi? Pochybuji. Zvláště když se nabízí i široký rejstřík úhybných manévrů, kterými lze v laické veřejnosti vzbudit iluzi, že se jejich vlády rvou za ochranu přírody ze všech sil. Názornou ukázku takové stafáže nabízí Světová velrybářská komise. Ta se zuřivě brání obnovení lovu keporkaků, jejichž populace se vrátily na původní úroveň a vyhubení jim rozhodně nehrozí. Na druhé straně svět celkem okázale ignoruje zoufalý stav velryb černých, kterých přežívají v severním Atlantiku nejvýše dvě stovky kusů. Velryba černá je naším nezájmem odsouzena k vyhynutí, i když ji nikdo neloví.
***
Přestože mnoha druhům zvěře rovníkové Afriky hrozí vyhubení, odborníci plošný zákaz jejich lovu neschvalují. Doporučení ochránců zvířat z CIFOR zní překvapivě - lov pralesní zvěře včetně goril a šimpanzů je třeba legalizovat.
O autorovi| Jaroslav Petr, biolog
