LN požádaly o zpřístupnění zmíněných dokumentů nejprve přímo sněmovní archiv. Reakce byla negativní, byť bývalé Federální shromáždění již v březnu 1992 uložilo svému předsednictvu, aby „v souladu s právními předpisy zpřístupnilo veřejnosti materiály, s nimiž pracovala komise 17. listopadu“. Parlamentní archiváři se ohánějí třicetiletou lhůtou pro zpřístupňování archivních dokumentů a tím, že příslušný fond zatím nebyl inventarizován. Materiály prý dostali teprve před čtyřmi lety. Za tu dobu nedokázali fond uspořádat, ač není rozsáhlý. Na otázku, kdy budou dokumenty k dispozici, vedoucí Archivu Poslanecké sněmovny Eva Růžková nedávno LN odpověděla: „My si myslíme, že to třeba snad stihneme do konce roku, ale když nám pořád někdo bude telefonovat, tak to bude trvat možná déle.“
Pokračování na straně 4
Žáčkův ústav tají záznamy o pádu komunistů
Dokončení ze strany 1
Ve stejné době, kdy Archiv Poslanecké sněmovny zamítl žádost o studium, si tytéž dokumenty směl okopírovat pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů.
Poslanecký archiv toto zvýhodňování vysvětluje tím, že je ze zákona povinen s tímto ústavem spolupracovat. Lidové noviny proto požádaly ÚSTR o zpřístupnění kopií dokumentů podle zákona o svobodném přístupu k informacím (106/1999 Sb.). Žáčkův ústav to 8. července odmítl a odvolání potvrdila minulý týden hlasováním i rada ústavu.
ÚSTR: Nemůžeme zpřístupnit ani kopii ÚSTR argumentuje tím, že na tento případ se zákon o svobodném přístupu k informacím nevztahuje. Podle něj je kopie archivního dokumentu (tedy archiválie) sama archiválií, a tudíž podle archivního zákona nemůže tyto dokumenty zpřístupnit ze stejných důvodů jako parlamentní archiv.
Oslovení archiváři však tento názor považují za scestný: „Kopie archiválie samozřejmě není archiválií,“ říká Jiří Ulovec z Archivní správy ministerstva vnitra. Archiválie je podle něj pouze takový dokument, který byl vzat do celostátní evidence archiválií, což se v tomto případě nestalo.
Teoreticky není nemožné, aby se archiválií stala i kopie, podle Jiřího Ulovce k tomu však dochází ve zcela výjimečných případech, např. když je originál uložen v zahraničí. Odůvodnění Žáčkova ústavu obsahuje i věcný rozpor. ÚSTR na jednu stranu píše, že kopie získal pro „úřední potřebu“, na druhé straně ale uvádí, že je chce využít „při přípravě publikace k dvacátému výročí 17. listopadu 1989“.
Šustrová: Dělají ze sebe privilegované badatele Minulé úterý po bouřlivé diskusi schválila postup ústavu i jeho rada. Ze sedmičlenné rady hlasovala proti pouze novinářka Petruška Šustrová: „Podle mého názoru je nepřípustné, aby existovala privilegovaná vrstva badatelů, kteří mají přístup k archivním materiálům a dokumentům, který je jiným badatelům odpírán,“ říká Šustrová. „Koneckonců právě takový stav byl i jednou z příčin vzniku ÚSTR.“
Další člen rady, děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michal Stehlík, se hlasování zdržel: „Jak na straně archivu sněmovny, tak na straně ústavu ty kroky nejsou úplně standardní,“ říká Stehlík. „Neztotožňuji se s tím, že to, co má ústav k dispozici, je archiválie.“ Dalších pět členů rady včetně dvou představitelů Konfederace politických vězňů, Naděždy Kavalírové a Čestmíra Čejky, Žáčkův postup podpořilo. Mezi nimi také Patrik Benda: „Absolutně nejde, aby se podle zákona 106 žádaly věci, které jsou vypůjčené od někoho jiného.“ Příslušný zákon ovšem přesně vyjmenovává, jaké informace se neposkytují (např. utajované skutečnosti nebo osobní údaje), a to, že informace byla vyžádána od jiné státní instituce, v těchto omezeních nefiguruje. LN ve věci konzultovaly několik právníků. Všichni se shodli na tom, že postup ÚSTR je v rozporu se zákony. „Postup povinného subjektu v obou stupních byl zcela nesprávný,“ říká odborník na zákon o svobodném přístupu k informacím a bývalý náměstek ministra spravedlnosti František Korbel. „Ústav i jeho rada se zjevně neorientují ani v problematice poskytování informací, ani ve správním řádu,“ říká.
Podle Františka Korbela i dalších právníků je ÚSTR navíc povinen „získávat a zpřístupňovat“ veřejnosti „dokumenty vypovídající o době nesvobody a období komunistické totalitní moci“ již podle zákona, kterým byl založen (181/2007 Sb.).
„Pokud jde o rozhodnutí rady ve druhém stupni,“ říká František Korbel, „je v naprostém rozporu s těmi nejzákladnějšími principy správního řádu, je zcela neodůvodněné a nepřezkoumatelné. V případě podání žaloby bude na 99 procent zrušeno.“ Patrik Benda, který pro rozhodnutí rady hlasoval, se k těmto námitkám odmítá vyjádřit: „Je to rozhodnutí kolektivního orgánu, víc vám k tomu neřeknu.“
Co je to archiválie Podle archivního zákona je archiválií „takový záznam, který byl vzhledem k době vzniku, obsahu, původu, vnějším znakům a trvalé hodnotě dané politickým, hospodářským, právním, historickým, kulturním, vědeckým nebo informačním významem vybrán ve veřejném zájmu k trvalému uchování a byl vzat do evidence archiválií“.
Komise 17. listopadu
Stankova komise Oficiálně nazvaná „Společná komise Federálního shromáždění i České národní rady pro dohled na vyšetření událostí ze dne 17. listopadu v Praze“. Byla ustavena 29. 11. 1989, závěrečnou zprávu předložila v květnu 1990. Vedl ji komunistický poslanec Jozef Stank. Jednání komise popsal její člen Václav Bartuška v knize Polojasno. Rumlova komise Oficiálně nazvaná „Parlamentní vyšetřovací komise událostí ze 17. listopadu“. Ustavena byla 20. 9. 1990, závěrečnou zprávu
přednesl její předseda Jiří Ruml 30. 1. 1992. Na rozdíl od předchozí komise měla pravomoci orgánu činného v trestním řízení. Vyslechla 279 svědků, na základní otázky o pozadí 17. listopadu však také nenašla odpověď. V současné době jsou o činnosti obou komisí kromě svědectví jejich členů přístupné pouze publikované průběžné a závěrečné zprávy, které lze vyhledat v „digitálním depozitáři“ na internetových stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.
