Televizní cyklus Mizející místa domova představuje lokality, které zničilo čtyřicet let vlády jedné strany i následná lhostejnost. Průvodcem cyklu, jehož poslední díl byl věnován Jezeří, je Ondřej Vaculík. Jako jeden z mála mentorsky neplacíruje své znalosti, ale s empatií se zamýšlí nad tím, co je nenávratně zničeno. Jezeří má za sebou strastiplnou pouť: o vlásek uniklo zbourání, hostilo hornické učně a pak se jen čekalo, až spadne. Zdravý rozum zvítězil, ale na jak dlouho? V zájmu energie po nás potopa. A jak uvedl Vaculík, co dnes z té energie vzniká lepšího a důležitějšího než před rokem 1989, že je třeba opět prolomit limity těžby? A kdo si osobuje právo rozhodovat o tom, že tuny uhlí jsou důležitější než dědictví předků a paměť krajiny?
Těžaři se v severních Čechách vždy chovali jako lítá zvěř, za bolševika vládli neomezeně, dnes mají plná ústa energie a potřeb občanů. Ten altruismus jim sotva někdo zbaští, tady jde zase o zisky. A o ty se bojuje hodně cynicky. Při každém novém tlaku na prolomení limitů vytane na mysli příběh barokního hospitálu zámku Duchcov. V roce 1956 přišel nějaký koumák s tím, že je pod ním uhlí. Hospitál se strhnul, pravda předtím se snesla vzácná Reinerova freska, protože socialismus přece o památky tak pečoval. V zámecké zahradě se pak pro ni postavila betonová příšera. Celé se to moc vyplatilo, protože na místě se vykopal asi kbelík uhlí.
Dnešní argumentace pro těžbu a tlak na její znovuzahájení dokazují, že tyto excesy jsou stále považovány za běžný postup, jen už to tak úplně nejde „befelem“ jako dřív. I to se jistě časem zlomí...
O autorovi| JANA MACHALICKÁ, redaktorka LN
