Hlavní soutěž na právě probíhajícím Berlinale zatím nenabídla jednoznačného favorita. Velké šance získat Zlatého medvěda však má turecký film Bal.
BERLINALE BERLÍN Filmový festival v Berlíně se přehoupl do druhé poloviny, ale jeho hlavní soutěž zatím příliš výrazných reakcí nevyvolala. Soutěžní filmy jsou letos pohříchu průměrné, což potvrzuje i průběžné hlasování kritiků v časopise Screen: všech dvanáct dosud hodnocených snímků z celkových dvaceti se pohybuje v rozmezí od 1,8 do 2,9 bodů na škále, kde čtyři body jsou maximum. Nejvíc má rumunské drama Eu când vreau să fluier, fluier režiséra Florina Serbana, nejmíň taškařice čínského filmaře Zhanga Yimou San qiang pai an jing qi, natočená podle thrilleru Zbytečná krutost bratří Coenů.
O žádném favoritovi na hlavní cenu soutěže, Zlatého medvěda, se zatím nemluví. Mohl by jím ale být turecký film Bal (Med); ne proto, že by byl tak dobrý, ale proto, že jím porota při nedostatku jiných vhodných kandidátů vsadí na jistotu. Proti lyrickému minimalistickému příběhu, v němž hraje hlavní role spjatost člověka s přírodou a sedmiletý chlapec, přece nemůže nikdo nic namítat.
Poslední díl trilogie režiséra Semiha Kaplanoglu, jejíž předchozí díly se jmenují Vejce a Mléko, se odehrává v horách na úpatí Kavkazu. V odlehlé osadě žije muž Yakup se svou manželkou a malým synem Yusufem. Ten chodí do školy, ale víc než tam pochytí od otce, který ho učí každodenním dovednostem a poznávat přírodu. Yakup se živí jako včelař a pěstitel lesního medu, což je nebezpečná práce, při níž je třeba lézt vysoko do korun stromů. Jednoho dne se nevrátí domů...
Příběh ve snímku téměř neexistuje, Bal místo na něm staví na dlouhých záběrech a venkovské atmosféře. Téměř chybí dialogy, úplně hudba. Kaplanoglu režíruje zručně a je poznat, že ví, co dělá. Výsledek je však bohužel až příliš uhlazený a roztomilý.
Klíčové pro film bylo najít představitele syna. „Dva měsíce před začátkem natáčení jsme objeli několik částí Turecka a hledali lokace i malého herce, ale nikoho výrazného jsme nenašli,“ vzpomínal režisér. „Boru Altase jsme potkali náhodou, šli jsme okolo něj, když si hrál na ulici. Promluvil jsem si s ním a okamžitě jsem věděl, že to je on. To, že film dopadl takhle, je hlavně jeho zásluha.“ Malý Bora si od novinářů vysloužil velký potlesk a režisér mu přede všemi poděkoval. Děkoval ostatně téměř obřadně za každou otázku. Vysvětlil také, že se v každém svém filmu inspiruje malířstvím, v tomto případě konkrétně Vermeerem, a že hudbu nezapojuje téměř nikdy. „Hudba se často používá manipulativně,“ vysvětlil. Já jsem chtěl zachytit pocit plynutí času, proto vyprávím dlouhými statickými záběry. Hudba by při nich jen rušila.“ Nuda v lese Nejnovější soutěžní tituly pak nabídly standardní festivalovou vatu, zabalenou naštěstí do milosrdné stopáže. Íránský Shekarchi (Lovec) Rafiho Pittse by si namísto svých devadesáti minut vystačil s půlhodinkou: sledovat, jak dva policisté bloudí se zatčeným mužem čtvrt hodiny po lese, už nemůže bavit ani ty nejsnobštější estéty. Příběh muže, který se mstí za to, že mu policie nešťastnou náhodou zastřelila manželku s dcerou, je vizuálně čistý, nejvíc však zaujme faktem, že vznikl s podporou oficiálních míst, i když íránskou policii viní z neschopnosti a korupce.
Německý kandidát Shahada toho zase do své půl druhé hodiny cpe víc, než by bylo záhodno. Mozaika osudů tří mladých muslimů v současném Berlíně „nabízí“ potrat, pokus o sebevraždu, postřelení těhotné ženy, zakázanou homosexualitu a další traumata, neví si s nimi však rady a stává se pouhým intelektuálským konstruktem na módní sociální a multikulturní téma. Proto ani nepřekvapilo, když se režisér Burhan Qurbani na tiskovce oháněl Kantem.
Rozruch nezpůsobil ani japonský film Kyatapirâ (Housenka), v němž se z druhé světové války domů vrátí voják bez rukou, nohou i některých smyslů, zato s neztenčeným sexuálním apetitem. Aspoň nějaký větší ohlas tak vzbudil snad jen klasicky animovaný snímek The Illusionist. Nesoutěžní novinka režiséra Tria z Belleville Sylvaina Chometa byla láskyplně označena za „nejsmutnější animák na světě“.
O autorovi| Vojtěch Rynda, Zpravodaj LN v Berlíně
