Pokud měl někdo chuť a sílu sledovat, nejen v uplynulém týdnu, ale i mezi lednem a dubnem 2010, obstrukční projevy, jistě takovou iniciativu přivítá. Ať už chválil před rokem „Fidela“ Nečase nebo nyní živá čtecí zařízení z řad poslanců ČSSD, jedno je jasné, obstrukci nedokážou poslanci udělat věcně a vtipně zároveň. Proto její omezení nikomu neuškodí.
Obracejí-li dnes představitelé opozice oči v sloup kvůli procedurálním debatám, zda sloučení rozpravy není náhodou protiústavní, o to víc zarazí, že jim nevadí uspořádat tak prázdnou obstrukci. Jako by na projednávaných zákonech neměli co kritizovat.
Veřejnost tak žel měla možnost seznámit se se svými volenými zástupci daleko blíže, než by jí to bylo milé, vidí jejich intelektuální nedostatečnost příliš zřetelně, třeba když koktavě čtou cizí texty či nesouvisle líčí historky ze života. Jakou má tohle souvislost s projednávanými zákony? Žádnou.
Posílat do Brna stížnosti je svůdně jednoduché, jen si musejí stěžovatelé předem sesumírovat, jak případně vysvětlí ústavním soudcům, proč je pro demokracii nepostradatelná třeba vyprávěnka poslankyně o tom, co viděla z okna dopravního prostředku.
