Pátek 26. dubna 2024, svátek má Oto
130 let

Lidovky.cz

ZVĚŘINA: Šmejd-System. Soudnictví si svou špatnou pověst vybudovalo

Názory

  6:00
PRAHA - Kam vkročí právníci, deset let tráva neroste. Že to není pravda? Zeptejte se lidí na ulici, co si myslí o kauze H-System, případně o kauze mostu spadlém na vlak ve Studénce, kde neexistuje viník.

Klienti H-Systemu. foto:  František Vlček, MAFRA

Že lidé na ulici ničemu nerozumějí, že nemají právní vzdělání a pořádně ani neznají podstatu soudního sporu? Možná. Ale žijí v tomto státě a spolutvoří jej bez ohledu na inteligenci, kvalifikaci, přemýšlivost i chuť dopátrat se meritu věci.

Tihle lidé spolu sdílejí jakýsi přirozený koncept spravedlnosti, přibližný, těžko definovatelný, který nelze ani sepsat. Ve většině situací by ale měl být tento „pocitový“ koncept spravedlnosti v souladu s verdikty soudů. Často však není.

Proslulým příkladem rozporu mezi soudními rozhodnutími a představou spravedlnosti je postava Jeana Valjeana z románu Victora Huga Bídníci. Hrdina románu dostane trest pět let na galejích za krádež chleba.

Pokud dnes občané nejsou schopni rozlišit, že Nejvyšší soud v kauze H-System rozhodoval pouze o vydání či nevydání nemovitostí správci konkurzní podstaty a že nemohl nic změnit a že by potvrzením rozsudků nižších soudů popřel své dosavadní verdikty, nelze jim to moc vyčítat.

Soud se totiž vůbec nenamáhá svá stanoviska doplnit nějakým výkladem, vysvětlením například toho, že již od října 2008 jsou sporné nemovitosti na základě pravomocného rozsudku součástí konkurzní podstaty. Ani s tím nemohl Nejvyšší soud hnout.

Zatímco soudce posuzuje jednotlivé kauzy, rozhodne je a pošle dál, občan či účastník soudního řízení vnímá celou věc v čase a poměřuje ji svým životem. Proto 20 let se táhnoucí vypořádání zkrachovalého H-Systemu nemůže skončit tím, že soudní mašinerie rozšíří množství jeho obětí o několik desítek obyvatel osmi domů. Za chyby, které udělali, je to „trest“ naprosto nepřijatelný.

A chce-li nám někdo vykládat, že vyhnání nájemníků, následný prodej „jejich“ domů a pozdější solidní narovnání včetně kompenzace za to, co do svého obydlí dali, je spravedlivé řešení, pak je asociál a podněcuje občanské nepokoje.

Podle střízlivého odhadu by narovnání trvalo nejméně dalších deset let a to by znamenalo pro všechny dotčené minimálně dočasnou finanční a bytovou nouzi a další léta života v provizoriu. Je symptomatické, že na stranu takto postižených spolubližních se nestaví žádní aktivisté, jako by tihle lidé neměli jindy tolik omílaná lidská práva.