Autor však v nové próze nevyužívá pražských panoramat, naopak na adresu Prahy se v ní dočteme mnoho výtek - je smradlavá, čórkařská... Problém je ovšem v tom, že se to říká místo toho, aby se to ukázalo a čtenář si něco takového mohl pomyslet sám. O Evropské unii se v Potichu také nic kladného nedočteme, což je možná trochu s podivem, neboť Potichu je přesně tím produktem spojené Evropy - taková pizza, na níž je čínské jídlo, hamburger a bůhvíco ještě, to vše ovšem zoufale bez chuti.
V panelácích zůstal život
V Potichu je vůbec zajímavá disproporce. Postavy tu poslouchají písně Joy Division a čtou Fernanda Pessou, ovšem místo toho, aby se vyjevilo, že to s knihou českého autora nějak souzní, vytane na mysl pouze to, že Pessoa i Joy Division, to byla zcela jiná liga.
I oni jistě chtěli být kýmsi čteni a posloucháni, ale nedělali pro to tolik jako Jaroslav Rudiš. Potichu je zdařilým prototypem knihy pro nečtenáře. Číst si tuto prózu totiž není vůbec žádná námaha, ani trošku to nebolí. Bohužel to ale kromě zkrácení velmi dlouhé chvíle také nic jiného nepřinese.
Těžko totiž najít kapitolu, kterou by nebylo možné vypustit, a vůbec nic by se nestalo: „Letadlo je nad Prahou. Vidí to, co chtějí vidět turisté. Hradčany. Karlův most. Václavské náměstí. Židovský hřbitov. A někde mezi tím Staromák s Orlojem a stánky s pivem a metrovými loutkami Švejka a Kafky. Střed Prahy je za nimi. Hana vidí paneláky, které ve svém náručí svírají celé město.
Jde o směs dialogové vaty (kterou nelze nazvat ani obehraným přívlastkem „absurdní“), chatrné „zápletky“ s hledáním ticha, a když už je nejhůř, zahraje se na sexuální strunu.
Autor navíc ne vždy optimálně zvládá úskalí různých j a z y k o -vých rovin, což textu na důvěryhodnosti nepřidá. Třeba když Klára Petrovi řekne: „Já chci s tebou taky pořád být. Všude.“ Chudák holka. A Waynovi se zas přihodí toto: „Vztyčené péro.“ Chudák kluk, takhle neohrabaně ztopořit je velká smůla.
Knížka krásně zbytečná
Co se týče samotného „příběhu“, má být utkán z míjení a setkávání pěti hlavních postav během jednoho dne v Praze. Nevadilo by ani, že je to model obehraný ve všech těch Knoflíkářích a Samotářích. Horší je, že všechny postavy jsou člověku tak lhostejné, že čtení nepřestává být až příliš poklidné, i když se chystá někdo z nich zasebevraždit či se srdceryvně rozejde s dívkou. Připomíná to setkání s někým, kdo není nemilý, ale kdo přesto nebude dál dobrovolně vyhledáván. Nic ve zlém, ale ani nic v dobrém.
| HODNOCENÍ LN ** |
| Jaroslav Rudiš: Potichu Labyrint, Praha 2007, 200 stran |
Potichu je zkrátka kniha pro lidi, kteří rádi poslouchají hudbu, kteří se nestydí na celou hospodu vyprávět, že „maj depku jak kráva“, a kteří se o literaturu příliš nezajímají. Díky počinu Jaroslava Rudiše si možná zas jednou knihu přečtou. Pro ty, kteří však mají literaturu rádi a čtou, se ale velmi záhy po rozevření Potichu vyjeví, že rozhodně nejde o Literaturu a že s něčím takovým nemá cenu ztrácet čas.
Potichu je totiž „knížka krásně zbytečná, co má lživý děj“, jak už zpíval Olympic. A Jaroslav Rudiš je velmi schopný jen v tom smyslu, že dokáže dát textu víceméně hladký tvar. Co je to ale platné, když výsledek lze porovnávat nanejvýš s instantními polévkami. O současné Praze se v Potichu nic pozoruhodného nedozvíme, ale filmová tragikomedie se z toho samozřejmě sestrojit dá.
Autorova tvorba tedy bohužel nabrala nepříjemně klesající tendenci. Jediná možnost, jak prózu Jaroslava Rudiše ocenit, je tak nahlédnutí z tohoto úhlu: možná by leckdo chtěl napsat po povrchu klouzající, čtenářsky vstřícnou knihu, ale ne každý ji dokáže vydat a získat s ní to, čemu se říká úspěch. Zkrátka udělat takový malý prozaický švindl.
