V Berlusconiho dobách se prý Itálii každý smál a Američané se cítili privilegovaní Italy nadřazeně poučovat. „Teď jsme na tahu my,“ směje se Severgnini.
Američané nám Italům vždy říkali, že si nezvolí někoho, kdo se chová k ženám jako k sexuálním hračkám. Sedmdesátníka, který se více stará o svoje vlasy než o svět. A přiznejme si – vedle Trumpa vypadá Berlusconi jako Churchill. Neurážel sousedy a zahraniční mocnosti, nezpochybňuje NATO a nestavěl kolem Itálie zeď migrantům. Neradi sice říkáme, že jsme vám to říkali, ale... my jsme vám to říkali. My Italové vám Američanům nyní rádi pomůžeme, protože jsme s Berlusconim něco zažili a oba chlápci jsou si dost podobní. Například oba považují Putina za obdivuhodného lídra, Berlusconi dokonce za kamaráda.
Také Berlusconi – ještě jako kandidát – vždy říkal, že svůj nedostatek zkušenosti s legislativním či exekutivním prostředím vyváží jeho přirozený politický talent. Jako Donald. Včas pochopil, že důležité je pouze to, jak se cítí voliči. Voliči 21. století, vytrénovaní sociálními sítěmi, jsou buď s vámi, nebo proti vám. Jako ve sportu.
Přesto si, američtí přátelé, dejte pozor. Když byl Berlusconi třikrát u moci, opakovaně odmítal řešit svoje konflikty zájmů, schválil legislativu, která pomohla jeho byznysu, útočil na soudy, unavovaly ho detaily a při dlouhých schůzích se nudil. Stále vykládal vtípky o ženách i homosexuálech a pořádal lascivní večírky (bunga bunga) v residenci premiéra. Bude nyní z Bílého domu vykřičený dům? Čas ukáže.
Američané měli tendenci vidět ve svých lídrech to lepší ze sebe samotných. Evropané – a především Italové – se už naučili s tím moc nepočítat. Italský novinář, spisovatel a politik Luigi Barzini začal svou slavnou knihu z poloviny 60. let „Italové“ (do češtiny dosud přeložena nebyla) slovy: „Být upřímný sám k sobě je nejvyšší forma patriotismu.“ Po padesáti letech to stále platí.
MACHÁČEK: Zavlaje čínská vlajka nad Plzní? |
Italové také nabízí naději: přežili jsme Berlusconiho, stejně jako Američané přežijí Trumpa. USA nejsou Rusko ani Turecko a Trump není ani Putin, ani Erdoğan. Je to zvolený vůdce silně zakořeněné demokracie a přátelské země.
Můžeme jen doufat, že Amerika teď bude o něco méně chtít poučovat ostatní o tom, co je a co není dobrá vláda.
Souhlasím. Ale otázka je, zda takový svět, kde alespoň někdo má právo trochu poučovat či sám být alespoň v něčem světu příkladem, není přece jen o něco lepší. Jak vůbec bude fungovat svět, kde nebude nikdo v oblasti demokracie vzorem a příkladem? Svět, kde budou mít všichni „upřímné“ máslo na hlavě?
...
Ruslan Puchov, šéf nezávislého moskevského think tanku Centrum pro analýzy a strategie, píše pro NYT, že Rusko se neraduje z Trumpova vítězství, jak si leckdo myslí. Demokraté se snažili Tumpa poškodit nařčeními, že Putin pracuje na jeho vítězství. I nyní leckdo tvrdí, že se v Kremlu slaví.
Přitom představa, že Putin podporuje Trumpa, prý vůbec nevychází z reality. Ani ruská média, ani ruští analytici nebyli z Trumpa nikdy nadšení. V Rusku prý naopak panují z Trumpa obavy, protože nikdo neví, co se chystá v zahraniční politice dělat. Jeho vyjádření jsou zmatená a protiřečí si. Jeho pomocníci a poradci zastávají celé spektrum protichůdných názorů na americkou bezpečnostní a obrannou politiku.
Trumpovou prioritou je domácí politika a důležité bezpečnostní posty obsadí klidně zkušenými jestřáby z republikánské elity, která je k Rusku tradičně nepřátelská.
Na rozdíl od amerických médií prý ta ruská nikdy nepodceňovala Trumpovy šance, často byl srovnáván s Reaganem, který je v Rusku chápán jako úspěšný a charismatický prezident s tvrdou zahraničněpolitickou linií.
Co by mohlo Rusku konvenovat, je jistý nápřah americké politiky k většímu izolacionismu, což nebylo vidět jen na Trumpově, ale také na Sandersově kampani. Velká část americké populace je unavena nekonečnými vojenskými kampaněmi na Blízkém východě a podobně. Otázka je, kdy se to reálně projeví v zahraniční politice. Pokud se to projeví, podle Puchova až za hodně dlouho.
MACHÁČEK: Obrysy dohody Trump–Putin? |
Představa, že si Američané a Rusové znovu rozdělí svět do sfér vlivu, je nesmysl. V dohledné době jistě ne. Trump nemá žádný zájem dělat Moskvě ústupky – musel by bojovat s republikánským establishmentem, stálo by ho to hodně energie, a navíc ani není jasné, jaké by z toho pro Ameriku pramenily výhody.
Hlavní problém rusko-amerických vztahů pramení z ruské ambice vrátit se do globální arény jako mocnost, která znovu dominuje bývalým sousedům SSSR. Tyto ruské aspirace ovšem pro Ameriku nejsou přijatelné.
Mohlo by se to změnit pouze v případě, že by Ameriku zaměstnala nějaká velká konfrontace například s Čínou. Jedině pak by Američané rychle potřebovali Rusy jako spojence, resp. neagresivní soupeře.
...
A nakonec tento podnětný komentář Davida Leonhardta. Bylo by nesmyslné počítat s tím, že se Trump úplně změní. Prezidenti se většinou snaží dělat alespoň něco z toho, co slíbili. Zároveň je ale nesmyslné kritizovat Trumpovy pokusy chovat se více demokraticky a ohleduplně. To je třeba vždy vítat. Navíc je Trump schopen měnit názor.
MACHÁČEK: Konec liberalismu? Dejme si chvíli oddech |
Reince Priebus jako zkušený republikánský politik na klíčové pozici personálního šéfa Bílého domu je volba, která není v rozporu s americkými demokratickými hodnotami. Samozřejmě že jmenování rasisty Stephena Bannona do spíše šaškovského postu šéfa poradců je popření amerických hodnot. Tečka. Na druhou stranu je nesmysl kritizovat a „bannonizovat“ jakékoli projevy normality. Ano, Trump je pokrytec, ale lepší pokrytectví než autoritářství.
Je to nyní na republikánských lídrech. Ti mají patriotickou povinnost zastávat se pluralismu, rovnosti, tolerance, disentu a vlády práva. Stavět se nominacím, které jsou s tím v rozporu. Republikáni se rádi prezentují jako obránci svobody. Teď Amerika potřebuje, aby tomu dostáli.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
