Bojuju, a tedy ještě jsem. V nové knize se Tereza Boučková vyrovnává s tím, co život přináší

Letošní svazek asi nemá takový obchodní ani diskusní potenciál jako Rok kohouta, v němž autorka podala zprávu o dosti marné – schematicky řečeno – výchově dvou osvojených romských chlapců.

V Roku kohouta Boučková vymezila popsaný čas podle jednoho z těch údobí, které je dle čínské astrologie „rokem kohouta“; konkrétně šlo o fázi mezi 9. únorem 2005 a 27. lednem 2006. Ve svazku Život je nádherný rovněž běží o dvanáct měsíců – mezi Vánocemi 2010 a vánočními svátky následujícího roku. Spisovatelka si tedy nyní nechala od dění větší odstup než „minule“. Možná čas mezi jedněmi a druhými Vánocemi Boučková obtížněji dobývala z paměti, rekonstruovala z poznámek, tvořila do vyprávění. Dalo by se to pochopit, protože v Roku kohouta dějový tah „zajistily“ jednoznačně dramatické události v autorčině rodině: osvojení romští chlapci dorostli plnoletosti a s náhlostí a intenzitou vybuchlé sopky se urvali ze sociálních norem a pout, které se jim spisovatelka s manželem léta a léta snažili předat.

V knize Život je nádherný, při jehož četbě se pochopitelně bude mnohem snáze orientovat ten, kdo zná Rok kohouta, se takový destruktivně-tažný motor nevyskytuje. Ale ne že by se ve vymezeném údobí nestalo nic, co by na způsob dláta neodštíplo další kus ze životní hmoty a energie Boučkové, co by nepřispělo k tvarování její existenciální cesty.

T. Boučková: Život je nádherný

Romští adoptovaní synové – v knize nesou jména Patrik a Lukáš, obecně tu platí, že některá jména jsou Boučkovou románově změněna, některá jsou skutečná, některá autorka scukla na „autentickou“ iniciálu – se po delší době stahují k rodině, kterou před lety brutálně vycucli a opustili. Ale manželé Boučkovi se nájezdům ztracených a zatracených dospělých synů a jejich dívek brání – tedy zejména Tereza, zatímco Marek (autorčin manžel se ve skutečnosti jmenuje Jiří) je měkčí, smířlivější. Autorka, respektive správnější je říkat vypravěčka, neboť běží o román, jakkoliv prosycený ověřitelnými reáliemi, se již nechce nechat vtáhnout do vysilujícího potýkání se s živly nerespektujícími hranice soukromí, majetku, ochoty pomoci. Patrik a Lukáš berou a sají, co to jde a co se dá; hlavně když to nic nestojí, zejména námahu a soustavnou práci. Existence Patrika a Lukáše je zoufalá, bezperspektivní a ani zplození potomka a otcovství u nich na tomhle přístupu nic nemění.

Za základní téma svazku Život je nádherný lze označit odliv životních sil, jemuž je vystavena vypravěčka. Pozoruje jej jednak na sobě samé, na tom, kolik ještě vydrží, kolik sil je schopna a ochotna do čeho investovat, jakou má a nemá psychickou a fyzickou odolnost; jednak odliv pozoruje a zažívá u druhých a s druhými, především a zejména se svou maminkou, u níž rychle progreduje Alzheimerova choroba. Vypravěčka se nachází v sendvičové konstelaci, kdy z jedné strany si vyžaduje pozornost její vlastní rodina a domov, neboť manžel se provozu zúčastňuje jen zcela nezbytně, pouze tolik, aby nic neošidil v práci a nepřišly zkrátka jeho záliby, z druhé strany vypravěčku tlačí matčin stav. Matka na rozdíl od vypravěčky žije v Praze, z bytu ve čtvrti Smíchov se stará paní odmítá hnout, a vypravěččini sourozenci bydlí v zahraničí. Takže přejezdy sem a tam, telefonáty, zařizovačky, nervy, co maminka, ztrácející paměť, zase vyvede.

Nikoliv o blbostech
Život je nádherný nemá ten drajv a tu štiplavost, co Rok kohouta; drajv vyvěrající ze šoku, ze zásahu explodující živelnosti. Když se v novince po několika desítkách tiskových stran trošku utlumí „nájezdy“ nevlastních romských potomků, autorka od příběhu přechází k více registrujícímu, téměř deníkovému zaznamenávání. Při tomto „deníkaření“ se románovost a narace přece jen zplošťují a některé autorčiny doslovující či umanuté komentáře by nebylo od věci vyškrtnout v zájmu zachování jisté kvality vyjadřování a uvažování. (Naprosto zbytná a nevýmluvná je třeba poznámka, že „o trvalé vytetování reklamy na čelo projevilo zájem 263 Čechů, to je o 21 víc než těch, kteří kdysi měli odvahu být v patnáctimilionovém Československu signatáři Charty 77“. Skutečnost: první várka podpisů na přelomu let 1976/77 skutečně činila 242 podpisů, ale celkově CH-77 signovaly necelé dva tisíce občanů).

Výhrady vůči tomu či onomu, co Tereza Boučková napíše, jak to formuluje, vyplývají z osobního nastavení a vnímání, ale alespoň u mě nezatlačují vklad vložený do knihy Život je nádherný, její grunt a klad, jímž je setrvalá a poctivá snaha neúhybně se vyrovnat s tím, co život přináší a čas bere. Boučková byla co do prozaického výrazu větší experimentátorkou v době svého mládí, než je nyní, v době zralosti. Teď je velmi čitelná a čtivá, aniž by publiku podlézala nebo se předváděla, co všechno prožívá.

V závěrečných několika desítkách stránek Život je nádherný nabírá opět na tempu a graduje. Vypravěčka se vůči vyžírkovským Patrikovi a Lukášovi již naprosto vymezuje, říká „dost!“. Komunikace s maminkou je den ode dne složitější. Přítelem maminky kdysi byl V., tedy Václav Havel, který na konci toho mezivánočního údobí umírá a není úplně zřejmé, nakolik to maminka vnímá, nakolik to její děravějící mysl zachytává. Havlovou smrtí něco končí nejen ve společnosti, ale i ve vypravěččině životě – už proto, že exprezidenta osobně znala v době disidentství. Terezu to všechno hodně bolí, avšak má to cenu. Život je nádherný.