„Celý život v sobě hledám mír. Nemůžu ho najít. Ztratil jsem se. Myslím, že Bůh mě nenávidí. Vzal mi všechno, co jsem miloval.“ Chlapec s tichým hlasem si objímá kolena a opálenou kůži jeho paží přetínají ostré cestičky bledých jizev. Elvis, 16 let.
Střih. Rychlý pohled do kamery a hořký úsměv. „Chci poznat válku. Nenávidím Muslimy. Vezmu do rukou zbraň. Za Chorvatsko. Za to všechno.“ Ante, 17 let.
Střih. Na kamenném zábradlí mostarského mostu, vysoko nad hladinou řeky Neretvy, stojí štíhlý mladík. Chystá se skočit. „Doufal jsem, že mě obejme. Ale ona nechtěla. Jsi můj syn, řekla, ale nemiluju tě a opustila jsem tě.“ Ilija, 20 let.
Střih. Dívčinu tvář stíní závoj hustých hnědých vlasů. „Táta se neuměl vyrovnat s tím, jak mu válka ublížila. Tak to zkoušel mým prostřednictvím. Stalo se to snad stokrát. Často přemýšlím, proč jsem se vůbec narodila.“ Magdalena, 17 let.
Ve stínu války
Predrag, veterán z bosenské války, léta trýzní svou nejstarší dceru Magdalenu. Sedmnáctiletý Ante svého otce vídá jedinkrát do roka: válečný zločinec Miroslav Bralo si ve švédské věznici odpykává dvacetiletý trest odnětí svobody. Bojoval i tatínek šestnáctiletého Elvise, sirotka, jenž po smrti obou rodičů ztratil nejen domov, ale také chuť žít. Dvacetiletý Ilija svého otce nikdy neviděl. Neptej se, válčil a zemřel, řekla Ilijovi žena, která ho porodila. Nazvat ji matkou můžeme jen stěží: Iliju opustila hned v porodnici a dodnes se k němu nezná.
Magdalena, Ante, Elvis, Ilija - protagonisté snímku Ve stínu války, chmurného příběhu dospívající bosenské generace.
In The Shadow Of War (trailer) from ro*co Films on Vimeo.
„Zajímaly nás děti narozené během války nebo těsně po ní. Děti, z nichž se teď stávají dospělí lidé a snaží se pochopit, kým vlastně jsou. Generace, která unikla krveprolití, ale už ne jeho dědictví. Jak by žila, kdyby válka nebyla? Nebo kdyby se Bosna uměla lépe vyrovnat s jejími následky?“ popsaly v exkluzivním rozhovoru pro Lidovky.cz autorky dokumentu, sestry Sophia a Georgia Scottovy. „Nehledáme odpovědi, chceme připomínat otázky. A tragédii rozervané země, o níž už svět moc nemluví. I když je pořád živá.“
Přibližně 100 tisíc mrtvých. Přes dva miliony uprchlíků. Desítky tisíc znásilněných žen. Další tisíce opuštěných a osiřelých dětí. A bolest, která stále svírá Bosnu jako okovy. Odhaduje se, že více než třetina téměř čtyřmilionové bosenské populace trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Podpisy pod Daytonskou mírovou smlouvou tvrdí, že válka skončila 14. prosince 1995. Jenže ještě dnes, dlouhých 20 let poté, její přízrak dál požírá nevinné oběti.
Podoby nenávisti
Magdalenina otce Predraga naverbovali, když mu bylo jen 17 let. „Zabíjíš, aby nezabili tebe,“ krčí šlachovitý muž s cigaretou v ruce rameny. Žádný syndrom nemá, prohlásí, načež jen tak mezi řečí prohodí, že dva roky svého života propil. Dceru, která se narodila v roce 1995, bil tak, že se modřinami posetá Magdalena styděla vyjít z bytu. Své dítě prý miluje. Dítě, jež kvůli němu několikrát uteklo z domova a bezpečí hledalo i za hranicemi Bosny.
„Predrag není nestvůra, ale hluboce traumatizovaný člověk. Kdo za to násilí může? On sám, nebo fakt, že se mu po válce nedostalo potřebné psychologické pomoci? Tisíce mužů roztříštěných otřesnými zážitky, které nikdo nezacelil. Mužů, kteří se vrátili do náruče svých rodin, aby je nakazili zoufalstvím,“ říkají sestry Scottovy.
Nákaza na sebe bere různé podoby. „Jsem Chorvat a Chorvatem zůstanu. Vězní mě za můj národ,“ tvrdí v Haagu odsouzený válečný zločinec Miroslav Bralo. Jeho syn Ante žije od tří let v sirotčinci. Matku a sestru zabili bosňáčtí útočníci - prý pomsta za zločiny spáchané Bralem. Ante kráčí městem Medjugorje, v uších sluchátka s hudbou nacionalistické kapely Thompson, která opěvuje zabíjení Srbů, a sní o zbrani v ruce. „Nenávidím Muslimy. I když vím, že bych neměl,“ přiznává.
Elvis nenávidí sám sebe. Psychické problémy, které ho vedou k sebepoškozování, se ještě zhoršily, když v patnácti přišel o matku. Těžce nemocná žena byla příliš chudá, aby si mohla dovolit schopného lékaře. Otec, Srb bojující v bosňáckých řadách, zemřel nedlouho po konci války na následky utrpěných zranění. Elvis skončil v chlapeckém útulku. Od té doby žije střídavě tam a na ulici, opouští školu a zas se do ní vrací, má oplétačky s policií. A jizev na jeho těle přibývá. „Když nemáte naději, na ničem nezáleží.“
A konečně Ilija, který bloudí ulicemi Mostaru a krouží kolem domu své matky, jež už dvacet let popírá, že by měla syna. O některých věcech se v Bosně mlčí. Například o dětech, které se narodily za války znásilněným ženám.
Ztracená generace v polozapomenuté zemi.
- Magdalena hledala pomoc v přístavním Splitu, u babičky z matčiny strany. V Chorvatsku však nedostala povolení k pobytu a musela se vrátit zpět do Bosny. Dnes se živí jako servírka a sní o tom, že si jednou vydělá dost peněz, aby mohla studovat. Skrývá se před Predragem, který se ji vytrvale snaží kontaktovat.
- Za dva roky, které uplynuly od natáčení filmu, ušel Ante dalekou cestu, během níž se osvobodil z tenat traumatické nenávisti. Dodnes občas zmíní sny o kariéře profesionálního vojáka, většinu času však věnuje studiu kriminologie na univerzitě v Mostaru. Jeho vztah s otcem je komplikovaný a napjatý.
- Ilija žije v Mostaru a plánuje vstoupit do řad tamních záchranářů. Matka s ním nadále odmítá jakýkoli kontakt.
- Elvis zůstává v Zenici - bezprizorní mladík ve zchudlém městě, které mu nabízí jen minimální ukotvení. Navzdory své vysoké inteligenci stále nedokončil středoškolské vzdělání a má potíže se zákonem.
SESTRY SCOTTOVY
|