9. prosince 2014 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Být v nejistotě je demotivující,
říká Honza Malík ze souboru NANOHACH

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Honza Malík, zakladatel tanečního souboru NANOHACH. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Honza Malík, zakladatel tanečního souboru NANOHACH. | foto: Aneta Vašatová
Úspěšný soubor současného tance NANOHACH oslavil letos deset let své existence. Zároveň se poprvé po osmi letech bude muset vyrovnat s tím, že nedostal grantovou podporu od města. Co to pro soubor i pro něj osobně znamená, o tom hovořil v rozhovoru pro Lidovky.cz zakladatel souboru Honza Malík, tanečník, pedagog a producent, oceněný letos titulem Osobnost roku na festivalu Příští vlna/next wave. Posledním letošním představením souboru je dnešní mimopražská premiéra Move On v Divadle 29 v Pardubicích.

Lidovky.cz: Desetileté výročí souboru jste oslavili speciálním projektem - představením Move On, které připravila choreografka Veronika Švábová. Měla to být jakási reflexe vaší existence?
V podstatě ano. Představení vzniklo deset let poté, co jsme spolu pracovali na prvním projektu Naměkko Naostro . V procesu vzniku bylo plno otázek - co se mezi námi a v našich životech stalo, jak nás to změnilo? Pro nás to byly inspirace a podněty. Sami se ptáme, jestli se splnilo něco, co jsme chtěli, a kam jsme se posunuli...

Honza Malík v představení Move On, soubor NANOHACH.

Honza Malík v představení Move On, soubor NANOHACH.

Lidovky.cz: Jaká tedy je vaše bilance po deseti letech?
Já sám vlastně necítím potřebu bilancovat, asi i proto, že jsem poměrně racionální člověk. Malé kulatiny si ale nejde neuvědomit, člověk má chuť to zavolat do světa. A co se stalo? Máme samozřejmě spoustu zkušeností, dobrých i méně dobrých. Myslím si, že jsme odolnější v tom smyslu, že se lépe dokážeme postarat o naši existenci. Ale vedle toho jsme taky opotřebovaní a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Alespoň já. Kdybych si nemyslel, že jsme součástí něčeho, co stojí mimo main-stream, tak to nedělám. Je to těžký, ale výjimečný a svobodný obor. Moje pocity jsou trochu dvojznačné – hrdost se střídá s únavou. Ale pořád mě tam něco žene, motivace se objevuje ve vlnách.

Lidovky.cz: Máte krizi?
Snažím se vidět budoucnost pozitivně. Ale když se podívám hlouběji, vidím i určitá negativa, která sám pro sebe reflektuji v podstatě pořád. Je to je tím, co všechno musím řešit. Veřejně nemám ve zvyku si zoufat.

Lidovky.cz: Je jedním z důvodů určitého pesimismu i fakt, že jste teď po osmi letech podpory nedostali grant od města?
Vůbec jsme to nečekali, je to facka. Když jsem se to dozvěděl, docela se mi zatemnilo. Byl to velký smutek a v první chvíli jsem neměl chuť s tím bojovat.

Lidovky.cz: Jak se to projeví na vaší práci, fungování souboru?
Zrušili jsme jeden společný projekt s mezinárodní účastí, který měl proběhnout v únoru a březnu v Praze. Měl to být společný kreativní projekt nás profesionálních tanečníků s nastupující generací, končícími studenty Duncan Centra, zaštítěný choreografií Fabriceho Ramalingoma, se kterým jsme už jednou pracovali před třemi lety. Druhý nový projekt, který chystáme, se týká Prahy a českých regionů, jde o umělecko-vzdělávací projekt. Doufáme, že ten se podaří zrealizovat. Ale hlavní otázka je, co vlastně bude se souborem dál? Jestli se netransformuje do něčeho jiného... Čekáme ještě na ministerstvo, které, věříme, naše aktivity podpoří.

Lidovky.cz: Jaké jsou tedy hlavní zdroje vašich příjmů?
Granty od magistrátu a od ministerstva. Soubor bohužel nemá tým, který by zahrnoval lidi pro práci ve fundraising, PR, management a produkci... Občas je to na dvou lidech, ale spíše na jednom, takže naše kapacita ohledně získávání prostředků je omezená. Nemám prostor žádat desítky malých grantů. Žádali jsme tam, kde jsem myslel, že mají v náš projekt důvěru, ale možná jsem se mýlil. Je pravda, že člověk by možná neměl s každoroční finanční podporou počítat stoprocentně. Měl by být trochu „ve střehu“. Na druhou stranu být v neustálé nejistotě také není v pořádku. Pro mě je demotivující skutečnost nulové podpory – žádný finanční kompromis. Tomu nerozumím, i když důvody řečené byly. Člověk by si bláhově myslel, že když deset let pracujeme, mohl by to být důkaz, že určitá stabilita kvality tady je. Bohužel nefunguje dialog mezi magistrátem, odbornou komisí pro tanec a námi. Přitom nás znají, vědí, co děláme... Mělo by, nebo mohlo by, docházet ke zcela transparentnímu dialogu - ke konzultaci i ze strany komise.

Honza Malík (* 1975)

  • Tanečník, pedagog, příležitostný choreograf, producent projektů současného tance a spoluzakladatel souboru NANOHACH. Od roku 1999, kdy absolvoval Konzervatoř Duncan centre je na volné noze v oblasti současného tanečního divadla.

  • Působil ve Státní opeře Praha (1999-2003), rakouském souboru Laroque Dance Company (2004-2005 a znovu od 2012), spolupracoval s divadly Minor, Klicperovo divadlo v Hradci Králové a s Divadlem Bratří Formanů (Dobře placená procházka a Čarokrajpro Národní divadlo 2007 a 2012).

  • V roce 2004 byl u zrodu souboru tanečního divadla NANOHACH, který od počátku směruje a ve kterém působí jako tanečník, produkční a manažer.

  • V roce 2008 získal nominaci na Cenu za nejlepší interpretaci 2008 (DeRbrouk), nominaci na Cenu Tanečník roku 2010 (pohybová skoroopera Zločin a trest) a v Rusku byl oceněn Best Actor Critics Award 2011 (DeRbrouk). V roce 2014 mu byla udělena Pocta festivalu …příští vlna/next wave.

  • V letech 2011-2013 byl iniciátorem práce a tvorby české choreografky MAIA, jejíž činnost produkoval (díla LV-426, Breath control a Tenze). Inicioval také zavedení programové sekce pro současné taneční divadlo pod názvem space4dance pro Festival Prague Pride (od srpna 2013).

  • V roce 2014 začal v různých pražských prostorách organizovat a obsahově připravovat série debat o současném tanci Mluvme o tanci doplněné o performance, projekce, fotovýstavy ad.

  • Věnuje se studiu a výuce českého folklóru. Spolupracuje s Vojenským uměleckým souborem Ondráš v Brně, etnografkou a choreografkou Danielou Stavělovou. 

  • Byl lektorem mezinárodního projektu Dancing Europe v Olomouci (2008 a 2010) a od roku 2007 působí jako pedagog na Konzervatoři Duncan centre. Podílel se na umělecko-vzdělávacím projektu Špalíček Bohuslava Martinů autorky Evy Blažíčkové.

Lidovky.cz: Přišlo s odmítnutím vaší žádosti i nějaké oficiální zdůvodnění?
Ano, důvody známe – projekt byl podle komise popsán jenom okrajově, byl přílišný finančně náročný. Potom v osobním rozhovoru s jedním z členů komise nám bylo řečeno, že je to pro soubor krokem zpět a podobně. Určitě lze mít na náš projekt různý názor, ale nevím, proč muselo jít o absolutní škrt. To je samozřejmě demotivující.

Lidovky.cz: Jak tedy budete pokračovat?
Co se stane se souborem dál, nevím, osobně v oblasti tance zůstávám. Ideje, představy mám.

Lidovky.cz: Soubor NANOHACH ale není vaše jediné působiště...
Účastním se různých dalších projektů, například v Rakousku, věnuju se práci v oblasti lidového tance, s Formany jsem se podílel na jejich představení pro Národní divadlo... Ale soubor NANOHACH, tím že jeho činnost celkově iniciuji a produkuji, mi zabírá poměrný objem času. V jeho rámci je mnoho možností, na čem pracovat. Jen kdyby bylo více času.

Lidovky.cz: Zmínil jste lidový tanec, kterému se věnujete se už dlouho. Jak jste se k němu dostal a co vás na něm pořád baví?
Věnuji se lidovému tanci od šesti let, začínal jsem v Rokycanech. Je to něco, co mě také naplňuje a je to součást mého života mnoho let. Učím a tvořím se soubory jako například Ondráš v Brně nebo Gaudeamus v Praze. Na Konzervatoři Duncan centre se studenty hledám další směr lidového tance, jeho vývoj v dnešní době a nové možnosti. Zajímají mě principy a technika současných technik, jimiž se inspiruju v lidovém tanci. Zakonzervovaný folklór mě neoslovuje. I v lidovém materiálu hledám přirozený pohyb.

Lidový tanec, to není jen dát ruce v bok, říká Honza Malík.

Lidový tanec, to není jen dát ruce v bok, říká Honza Malík.

Lidovky.cz: Jak vypadá folklor dnes? Tančíte v krojích nebo jak to vypadá?
Jak už jsem řekl, považuju to za součást života a už o tom ani nepřemýšlím. Samozřejmě jde o součást naší kultury a člověk by se s ní měl nějak potkávat. Měl by znát lidovou kulturu, píseň, jednoduchý tanec. Pro mě jde o oblast, kde stále mohu projevit hravost, i když už dávno nejsem dítě. Je to nesmírně obohacující, to pozoruji i u studentů. Zároveň to člověku, alespoň mně, dává jakousi kotvu, jistotu. Folkór není pouhopouhé „otáčení žárovkou“, ani jen to, že dáme ruce v bok. Tedy ano, ale to jsou takové zjednodušené představy. Vidím smysl hledat, znát jeho kořeny a zároveň vztah k dnešní době.

Lidovky.cz: Co vás ve vašem profesním životě nejvíc ovlivnilo? Co byl váš největší zážitek?
Největší? To je těžko říct. Ale z poslední doby je můj největší zážitek shlédnutí představení belgické skupiny Rosas, které jsem viděl na Salcburském festivalu. Koncepce díla pracuje úžasným způsobem na propojení současného tance a současné vážné muziky. Byl to neskutečný zážitek, umocněný i prostorem s vyjímečnou atmosférou, kde se představení odehrávalo (divadlo Republic, Salcburk). Byla to jistě náročná práce, avšak pro diváka obohacující a nabíjející. Další přínosný zážitek z poslední doby, který měl několik rovin, jsem měl ze spolupráce s etnochoreoložkou Danielou Stavělovou.

Lidovky.cz: Co znamená etnochoreoložka..?
Daniela pracuje ve vědeckém oboru etnografie a taneční choreografie a je také pedagožkou tanečního oboru na pražské HAMU. V projektu šlo o kreativní proces mezi ní a námi šesti tanečníky. Finální představení se jmenovalo Minulost v přítomnosti a odehrálo se v rámci Roku české hudby v La Fabrice. Podstatné je to, že šlo o pohybový tvar, který vznikal na hudbu Miloslava Kabeláče a Ivany Laudové. Jde o hudbu nesmírně moderní, zejména v případě Kabeláče. Zároveň je nesmírně těžká v tom, jak ji uchopit a zpracovat. Úžasné bylo, že se celé uvedení odehrálo s hudebníky živě. To je pro takovouto produkci, vlastně jednorázovou, volného uskupení a mimo klasické divadlo velmi náročné a ojedinělé. Na jevišti byly xylofony, vibrafony, gongy, tympány, harfa, smyčcový kvartet, příčná flétna... Potkalo se tam „staré“ s „novým“. A Daniela Stavělová je člověk, který mě svým náhledem a tvůrčí vizí velmi ovlivňuje od mala. Je to bývalá členka souboru Chorea Bohemica, souboru, který se svojí kmenovou autorkou Alenou Skálovou zpracovával lidový materiál, ale velmi svébytně až revolučně. I to je podle mě cesta, jak nakládat s lidovým tancem, jeho motivy a symbolikou.

Lidovky.cz: Co považujete za svůj největší úspěch?’
Asi to, že to pořád dělám. Zadostiučinění pro mě je, že jsem v oboru pořád namočený a pořád chci. Pořád cítím a tuším podněty, které přijdou.

  • 0Diskuse
Hedvika  Petrželková

Autor

Hedvika Petrželkováhedvika.petrzelkova@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.