12. října 2016 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Chuck Palahniuk: Lidé v mých
příbězích jdou zkrátka dál

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Stal jsem se tím, čeho jsem se nejvíc děsil, tedy spisovatelem, až poté, když... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Stal jsem se tím, čeho jsem se nejvíc děsil, tedy spisovatelem, až poté, když... | foto:  MAFRA – PETR KOZLÍK
Americký romanopisec a esejista Chuck Palahniuk je autor pro mnohé kultovní. Jeho poznávacím znamením jsou temné příběhy plné násilí a hrůz nejrůznějšího druhu, ale také černého humoru a absurdit. Proslavila ho hlavně prvotina z roku 1996 nazvaná Klub rváčů, která byla také úspěšně zfilmována. Česky poprvé vyšla roku 2000 ao dté doby se davy jeho fanoušků rozrůstají i o ty naše.

Pravidelný přísun dalších spisovatelových titulů českým čtenářům od roku 2002 zajišťuje – v mimořádně zdařilých překladech Richarda Podaného – nakladatelství Odeon: jmenujme z nich alespoň Program pro přeživší, Zalknutí, Deník či Neviditelné nestvůry. Chuck Palahniuk je hostem právě probíhajícího 26. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.

LN: Začínal jste jako spisovatel výrazně stojící mimo hlavní proud a teď jste i v českém kontextu v zásadě kanonizován: univerzitní studenti o vás píší práce a máte tu celé zástupy fanoušků. O čem to podle vás svědčí?
Za prvé určitě o tom, že kanonizace se dočká úplně každý avantgardní spisovatel – a některý se toho, pokud je tu dostatečně dlouho, i dožije. A taky to má určitě co do činění s tím, že já svoje tragédie zpracovávám v jakémsi komicko-absurdním duchu a nedovolím jim, aby moje postavy zahltily. Mé příběhy jsou o lidech, kteří spolu s tragédií nepřijímají automaticky porážku; jdou zkrátka dál a v tom se možná odráží i moje ukrajinské dědictví.

LN: Původní profesí jste novinář, znáte tedy obě strany barikády. Co byste řekl, že je lepší: ptát se, nebo být tázán? A jakou otázku z těch, které dostáváte, nesnášíte?
Řekl bych, že je výhodnější být tázán, protože mi to často napomáhá lépe pochopit vlastní motivaci, a to i v případě, kdy se nějaký dotaz donekonečna opakuje: vždycky mám totiž šanci dostat se sám k sobě o něco blíž. A bezkonkurenčně nejvíce alergický jsem na otázku, kterou mi kladou hlavně mladí lidé – a sice odkud beru své nápady a jakou při psaní poslouchám muziku. Taková banální otázka svědčí o tom, že mládež je přímo posedlá myšlenkou, že nápady hledám v hudbě – jako by mi snad v něčem mohla pomoct. A já se přitom hudby skoro vzdal: poslední dobou totiž píšu hodně hutně, a poslouchám proto výhradně hudbu, která neobsahuje žádná slova – obvykle prostě jenom klasiku.

LN: Žurnalisti i čtenáři se vás určitě nejčastěji ptají na Klub rváčů. Existuje ještě vůbec něco, co byste sám chtěl k tak výjimečné knize říct?
Asi vás to překvapí, ale ano. Zarazilo mě, že velké americké romány 20. století se skoro vždycky točí okolo tří postav: jedna je velmi poslušná a hodná, druhá je vzdorující rebel a třetí je svědek, popřípadě přímo vypravěč. A ta hodná zpravidla spáchá sebevraždu, zatímco tu buřičskou někdo zabije. Podívejte se na takového Velkého Gatsbyho: protagonistu zabijí, zatímco Myrtle Wilsonová skočí pod auto a Nick poté z příběhu odejde, aby ho mohl vyprávět. Nebo na Přelet nad kukaččím hnízdem: sebevraždu tu spáchá pasivní Billy, zatímco McMurphyho zabije náčelník, který potom zase coby svědek budovu ústavu i kontext opouští. A já jsem se v Klubu rváčů na tohle rozvržení zaměřil s tím, že jsem ho radikálně změnil: všechny tři typy postav jsem sloučil do jedné.

Navíc si troufám tvrdit, že právě příběhy o míře a opatrnosti jsou ty pravé příběhy amerického individualismu. A plyne z nich následující poučení: nebuďte ani moc pasivní, ale ani moc agresivní, zůstaňte někde ve zlatém středu, v bezpečí. Pak přežijete, a navíc získáte možnost o tom všem něco říct.

LN: Philip Roth před lety v eseji nazvaném Jak psát americkou prózu tvrdil, že americká skutečnost sama produkuje natolik neuvěřitelné příběhy, že je imaginace už nemůže překonat. Souhlasíte?
Nad tím bych se musel, pokud bych měl konstatovat něco obecně platného, zamyslet, ale pokud vezmu v úvahu jen sebe, tak představivost v mé tvorbě až tak velkou roli vážně nehraje. Jak už jste řekla, povoláním jsem novinář: dělám pouze to, že naslouchám příběhům lidí a hledám v nich nějaký řád. Každý člověk si totiž myslí, že právě ty jeho historky jsou něčím výjimečné, ale já nakonec pokaždé zjistím, že lidské životy jsou si hodně podobné a podobné historky mi už někdo vyprávěl. Poskládám je tedy k sobě a doufám, že tím uchopím nějaké větší téma.

LN: Vaše tvorba bývá srovnávána s prózami jižanské autorky Flannery O’Connorové. Právem?
Přiznávám, že O’Connorovou a její gotické příběhy doslova zbožňuju, ale neřekl bych, že v nich vidím až takové komické spirály násilí, jaké roztáčím já. Moje násilí má totiž vždycky jakýsi komický protipól, což mi dovolí ho ještě víc vystupňovat – a pak ho opět překryju smíchem. Dovoluje mi to, myslím, zavést čtenáře i do tak fantaskně násilných končin, kam by se dobrovolně vstoupit neodvážil. Zatímco když si sám pro sebe rozebírám třeba povídku Dobrého člověka těžko najdeš, tak je tam hodně komedie a troška násilí až na samotném konci, a třebaže je velmi dramatické, neodehrává se na scéně: když chce autorčin hrdina ostatní postavy zabít, odvede je od čtenáře pryč. Čili v tomto smyslu O’Connorová nezašla až tak daleko, jak by mohla.

LN: O’Connorová byla mimochodem taky hluboce věřící katolička. Proč myslíte, že Američané mají takovou potřebu mít Boha?
Myslím, že většině Američanů Bůh poskytuje vědomí společenské sounáležitosti. Nabízí jim skupinu, do níž mohou mimo kruh rodiny a spolupracovníků patřit: jakýsi třetí způsob, jak někam zapadat, jak někde být. Platí to zejména o amerických farmářích na venkově a o těch Američanech, kteří žijí daleko od příbuzných – jak asi víte, americké rodiny jsou hodně roztříštěné.

K tomu jsem si vyvinul teorii, podle níž lidé kdysi chodili do kostela, aby se mohli vyzpovídat – aby svým sousedům a vrstevníkům nastavili své špatné já a požádali je o odpuštění. Nicméně postupem doby se z kostela stalo místo, kam chodíme, abychom si připadali správně, a spousta Američanů si proto našla novou církev – čímž myslím spisovatelské dílny a podpůrné svépomocné spolky typu Anonymní alkoholici. I to jsou přece místa, kam lidé chodí, aby se představili v tom nejhorším světle – buď se ve svém psaní pod rouškou fikce přiznají ke svým slabostem a neřestem, nebo se na rovinu vytasí se svým návykem a hovoří o přečinech a hříšcích uplynulého týdne. A všichni jim naslouchají, rozumí jim a odpouštějí – a zvou je, aby přišli zas. Obojí je tedy svým způsobem skvěle fungující církev v tom smyslu, že z bezradných jednotlivců tvoří těsně semknuté komunity.

LN: Vaše příznivce to asi překvapí, ale v různých rozhovorech uvádíte, že se cítíte být inspirován významnými filozofy. Mohl byste být konkrétní?
Z Derridy mě ovlivnil koncept, podle něhož má největší sílu to, co je nerozhodné, nerozhodnuté – a často tedy ve svých prózách zachycuji něco, co nijak nesoudím, a čtenáře tak nutím k zamyšlení. Nerozhodnutý a pořád v pohybu je v americké kultuře třeba potrat nebo i pokus o potrat: můžete ho interpretovat buď jako tragédii, nebo jako úlevu, buď lidský život ničíte, nebo někomu začíná nový život. Potrat může zkrátka znamenat jak život, tak smrt, a jak praví jedna stará moudrost, zrození a smrt nesmějí chybět v žádném dobrém příběhu.

U Heideggera mě zase silně oslovuje myšlenka žití ke smrti au Kierkegaarda jsem přišel na kloub tomu, co s člověkem udělá umělá, falešná identita. Když to maximálně zjednoduším, i já jsem zariskoval a stal se tím, čeho jsem se nejvíc děsil, tedy spisovatelem, až poté, když jsem zkusil všechno, co mi v dětství radili dospělí, a i já jsem si zhruba do třiceti myslel, že jedině tak můžu být úspěšný a šťastný. Potom se ale dostavila krize a já se musel rozhodnout: buď strávím zbytek života jako velké dítě, nebo poruším veškerá pravidla, kterým mě kdy učili – a najdu tak sám sebe za hranicemi toho, co vědí druzí, naleznu smysl a hodnotu svého bytí.

LN: Žijete na severozápadním pobřeží USA; co je to v rámci členění na regiony jako Jih, Západ nebo Středozápad vlastně za oblast?
Severozápad je oblast zaměřená výhradně na svět přírody a na ekologická témata a jeho obyvatelé si rádi představují, že jsou jakýmsi národem v národě, od něhož by se docela s chutí odtrhli. Čili je to oblast, do které přesídlila celá řada lidí, kteří si váží přírody – ale také celá řada těch, kdo nebyli šťastní nikde jinde, a nešťastní jsou pak logicky většinou i dál. Je to tedy zároveň oblast s vysokou koncentrací nespokojenců všeho druhu.

Samostatnou kapitolou je ale město Portland, kde sám žiju – ao kterém se v žertu říká, že je největším evropským městem Ameriky. Vůbec se totiž zbytku Spojených států nepodobá, a přitahuje proto lidi, kterým to vyhovuje. Většina mých portlandských přátel hovoří několika jazyky a hodně jich studovalo v Evropě: například můj partner hovoří plynule francouzsky, italsky, portugalsky a španělsky a ve Španělsku jsme také minulý rok žili, protože tam studoval na univerzitě. To pro Ameriku ani pro Američany jistě typické není...

LN: Z Portlandu se tedy patrně Donald Trump, o kterém ostatně padla zmínka i na úvodním galavečeru, nevynořil. Odkud se podle vás vlastně vzal?
To vážně netuším, ale je zrovna tak reálný jako kdysi Ronald Reagan: Amerika se zjevně ocitla na obdobné křižovatce, a hledá tedy obdobnou postavu... Pravici tenhle nový Reagan očividně vyhovuje, a když budu hodně cynický, ve finále by z něj mohla mít ohromný prospěch i levice. Poskytl by jí totiž společného nepřítele a to je něco, co naše rozhádaná levice potácející se až na hranici sebezničení právě teď zoufale potřebuje – tedy aspoň pokud chce všem přesvědčivě ukázat, co je v ní nejlepšího.

LN: V sobotu jste v debatě v reakci na Kafkův výrok, že trestem za lásku je sex, s úspěchem citoval Noru Ephronovou, podle níž sex je sex, ale sex s vinou dobrý sex. U nás je bohužel skoro neznámá...
Potkal jsem ji jen jednou, těsně předtím, než zemřela, ale obdivuji ji už léta. Pamatuju si, že poprvé jsem na nějaký její článek narazil v mámině časopise, když mi bylo nejvýš devět – jmenoval se Pár slov o prsou a byl naprosto brilantní, vtipný, upřímný a sebeironický zároveň. Vystavěný byl na tom, jak si vždycky myslela, že až bude velká, tak by měla mít a bude mít velká prsa, ale nějak jí nikdy pořádně nenarostla a ona se s tím faktem a se svým tělem vůbec nedokázala smířit. Tehdy ten článek napsala pro ženské hnutí – jasně pro ženské čtenářstvo az perspektivy ženy –, posléze ho však přetiskli v mnoha antologiích jako vzor dokonalého eseje. A kdykoli se k němu vracím, nepřestane mě udivovat, jak hluboce na mě zapůsobil v tak útlém věku – což je ta největší pochvala.

Chuck Palahniuk (* 1962)

Narodil se v Pasku ve státě Washington a vyrůstal s rodinou v mobilním domě v přilehlém Burbanku. Má francouzské, ruské a ukrajinské předky. Když mu bylo 14 let, jeho rodiče se rozvedli a Chuck a jeho tři sourozenci žili se svými prarodiči na jejich dobytkářské farmě ve východním Washingtonu.

Vystudoval žurnalistiku na Oregonské univerzitě, při studiu pracoval v rozhlasové stanici KLCC. Po studiích se přestěhoval do Portlandu. Krátce psal do místních novin, poté začal pracovat v automobilce vyrábějící kamiony Freightliner jako mechanik dieselových motorů a psal i návody k opravě kamionů. Byl také dobrovolníkem v útulku pro bezdomovce av hospici.

S literaturou začal teprve po třicítce. Proslavila jej jeho třetí próza, Klub rváčů, který se tři roky po vydání dočkal i filmové adaptace režiséra Davida Finchera. Ta sice kasovně propadla, přesto ale položila základ kultu. U nás Klub rváčů s úspěchem zdramatizovalo Činoherní studio Ústí nad Labem. Bestsellerem se pak stal román Zalknutí i další texty.

Palahniuk se otevřeně hlásí ke své homosexualitě, emotivní coming out učinil v roce 2003.

HANA ULMANOVÁ
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz