Navzdory notorickému lamentování nad stavem domácího divadla se přece jen v sezoně 2010/11 urodilo překvapivě dost zajímavého – ať už šlo o dramaturgii, či inscenace. To ovšem neznamená, že v některých divadlech se neprohlubovala krize a že nepokračují institucionální a finanční potíže.
Především Dušan D. Pařízek se definitivně rozhodl, že ukončí provoz pražského Divadla Komedie, protože nedostal požadovaný grant. Na podzim se tedy bude konat výběrové řízení na tento prostor. Předčasný konec Komedie je samozřejmě špatná zpráva, ale ještě se bude hrát jednu sezonu. I tak se může bilancovat – Komedie se vyprofilovala jako divadlo tématu, stylu a dramaturgické odvahy, ostatně na závěr sezony se divadlo pokusilo o věhlasný Krausův opus Poslední chvíle lidstva, který nakonec i přes výhrady předvedlo v impozantním tvaru. Jistě by Komedie mohla v současném stavu pár let pokračovat, ale Pařízkovo nekompromisní rozhodnutí svůj smysl má, v nejlepším skončit a posunout se dál je lákavé.
To ale nic nemění na tom, že způsob financování pražských divadel je neudržitelný. Město nemá představu o své divadelní síti a alibisticky rozděluje mezi stovku subjektů peníze, z nichž může slušně existovat sotva deset z nich. Od toho se pak jen odvíjejí další potíže. V květnu Praha poprvé vyslovila, která divadla chce. Má to být Divadlo na Vinohradech, Městská divadla pražská (MDP), Hudební divadlo Karlín, Minor a Divadlo Spejbla a Hurvínka, což je stručně řečeno dost problematický výběr. Zároveň také ohlásila další kolo transformace divadel, ale zdá se, že zatím vše skončilo jen u těchto "ohlášek".
Gottland ve Švandově divadle
O další taškařici se po celou sezonu staralo už samo ministerstvo kultury. Odvolalo dva ředitele Státní opery a bez odborných ekonomických a právních analýz rozhodlo o sloučení této scény s Národním divadlem. Protesty odborníků, České hudební rady i zaměstnanců (petice proti slučování měla 15 tisíc podpisů) smetl ministr ze stolu. Mimo jiné se zaštítil jmény zahraničních osobností, které se ale distancovaly. A tak nejspíš vznikne mastodont, který tu již jednou byl a v jehož rámci se provozní potíže budou řešit ještě hůř než doposud. O ušetření financí nemůže být ani řeč.
Šetříme s Wilsonem
Veselo bylo i v Brně, kde se vyhrotil konflikt mezi šéfem činohry Zdenkem Plachým a částí kritiky, došlo i na všelijaké komické výhrůžky, zfalšované dopisy a zákazy tomu či onomu vstoupit do divadla. Další kritické seskupení se pak naopak za Plachého stavělo, prostě obvyklý divadelní folklor. Horší je, že umělecké výsledky činohry jsou prokazatelně problematické (muzikál Zaslíbení o Maškové a Štaidlovi, Hrubínův Oldřich a Božena i Cyrano z Bergeracu) a že na závěr sezony ekonomický náměstek divadla kritizoval jeho hospodaření, které označil za prodělečné. Sám pak dobrovolně skončil a doporučil audit.
V Národním divadle v Praze se odehrála premiéra Věci Makropulos v režii Roberta Wilsona. V rychlém sledu slavný režisér podruhé hostoval na první scéně (v červnu to byla Káťa Kabanová) a inscenace byla přijata spíš kontroverzně. Jak Wilson naložil s Čapkem, jedni oceňovali, druzí zatracovali. Sice jsme se dočkali, že režisér světového renomé režíroval českou klasiku, ale ne každému stačí jen výtvarné přečtení hry a stylizace bez psychologie.
Jinak Národní muselo kvůli finančním škrtům šetřit, takže se nepremiérovalo na Nové scéně a třeba v opeře nemohl režírovat David Radok. V čase, který mu vybyl, nastudoval kouzelnou inscenaci Jak se vám líbí na otáčku v Českém Krumlově. Tak půvabného a hravého Shakespeara, který navíc i o čemsi zřetelně vypovídá, jsme už pár sezon neviděli.
Gottland v Ostravě
Ale zpět k Národnímu: žádné zvláštní úspěchy se tu nekonaly, Topolův Konec masopustu (režie J. A. Pitínský) byl zajímavý jako snaha po moderním výkladu starého dramatu, ale kritika ho z větší části odmítla. Z šesti titulů ještě obstojí Dočekalův Racek a scénické čtení Hareovy skvělé hry o ekonomické krizi Jednoduše a na cokoli. A to je poněkud málo.
Pokud jde o původní českou dramatiku, nejplodnějšími autory zůstali David Drábek a Petr Kolečko – prvnímu se dařilo více, druhému méně, jeho hry Úl a Salome ukazují na únavu materiálu z nadprodukce. Drábek měl úspěch s rozhlasovou hrou Koule o nejmenované koulařce, s níž se dostal i na stránky bulváru. Vtipný a sarkastický text se snaží vypořádat s tématem i v dalších vrstvách.
Také Drábkovi Jedlíci čokolády, které uvedl v domovském Klicperově divadle, nejsou marní, variace na motiv Tří sester diváka odzbrojí svou sympatickou fantasmagorností. I Divadlo Na zábradlí nerezignovalo na původní hru, nejprve uvedlo Denemarkové hru Spací vady, větší pozornost však poutala Bambuškova Česká válka, jež se hodlala vyrovnávat s nedávnou minulostí (zde s třetím odbojem), ale jak se dalo čekat, uvízla v modelové pasti.
Dobrá zpráva o Claudelovi
V Brně se dařilo režiséru Janu Mikuláškovi, tvůrci, jenž má velký cit pro divadelní metaforu. Ať už to byla pochmurně drsná dramatizace Čapkových povídek Trapná muka na Provázku nebo Ouředníkova Europeana v Redutě. Esej o 20. století mu sloužila jako rezonanční deska, pomocí níž sděluje své názory na současný svět a nedávnou minulost. Podobně naložil s Szygielovým Gottlandem v ND moravskoslezském v Ostravě. Polský milovník Čechů se v loňské sezoně na českých scénách zabydlel, dramatizaci uvedl i Dodo Gombár ve Švandově divadle, ale obě inscenace měly své problémy.
Polední úděl
Dejvické divadlo je stále výborné, i když tu a tam se ozve hlas, že se pohodlně zabydlelo v dobrém průměru. Je to ale jen poštěkávání, aby bylo vidět, že kritická ostražitost nepolevuje, protože například Marberova hra Dealer’s Choice v režii Jiřího Pokorného byla skvělou ukázkou pěstování stylu. Slabota ovšem vládla na Vinohradech od Kafkova Zámku Natálie Deákové přes komedie až po Stropnického Caesara. Ani Vladimír Morávek, zdá se, svou cyranovskou féerií příliš nepřesvědčil. Hlavně že si tento stánek ponechá město Praha jako svou výkladní skříň. Morávkovi se ale docela povedli Světáci v Hradci Králové, které pojal navrch jako příběh Marty a Heleny, což sice vypadá jako úlet, ale zafungoval.
Jednou z nejpozoruhodnějších inscenací sezony byl Claudelův Polední úděl v režii Hany Burešové. Byla výjimečná hereckými výkony, duchovním přesahem i tím, jak šla po vnitřním obsahu slov. Výborné divadlo a jiné než ostatní. A to je dobrá zpráva.
