10. ledna 2016 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Dobrý scénář se musí diváka dotknout,
otevřít mu svět, říká Milena Jelinek

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Milena Jelinek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Milena Jelinek | foto: Archiv M. Jelinek
Scenáristka a pedagožka českého původu Milena Jelinek dnes působí jako profesorka na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Do povědomí českého publika se dostala v 90. letech, kdy napsala scénář k filmu Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo. Jelinek nedávno navštívila Prahu jako lektorka dramaturgického workshopu na FAMU, který pro české tvůrce každoročně organizuje scenáristický program Midpoint, České filmové centrum a Kancelář Kreativní Evropa - MEDIA. Vybraní tvůrci na seminář přinášejí své rozpracované scénáře a za pomoci zkušených lektorů se ho snaží správně nasměrovat, aby vznikl fungující filmový příběh. Letos byli lektoři dva: syn slavného filmového pedagoga Franka Daniela, Martin Daniel, a Milena Jelinek. Ta v rozhovoru pro Lidovky.cz mluví o tom, co znamená dobrý scénář i o tom, jaké byly její začátky v USA.

Lidovky.cz: Poprvé jste do Ameriky chtěla emigrovat už ve svých 13 letech, v dramatické a politicky složité době po 2. světové válce. S několika kamarádkami jste překročily hranice na Šumavě. Pamatujete si, jakou jste tehdy měla o Americe představu? Co jste očekávala?
Můj otec vždycky obdivoval demokracii a Ameriku a asi jsem tím byla velice ovlivněna. Toužila jsem také chodit do jiných, než komunistických škol a doufala jsem, že by se mi mohlo podařit studovat venku. Samozřejmě jsem měla ve 13 letech o Americe představu, která nebyla vůbec realistická. Zakládala se například na filmech, které přišly do kin po válce, jako Nejlepší léta mého života. Amerika byla pro mě místo, kde žijí lidi, kteří jsou stateční a spravedliví a mají hezké byty.

Lidovky.cz: Nakonec jste se do Ameriky ale přece dostala. Po těžkém boji s úřady jste v roce 1961 konečně mohla vystěhovat za svým manželem Bedřichem Jelínkem. Prý vás dva seznámil Miloš Forman.
Ano. Miloš Forman se znal s mým manželem od dětství, byli oba ve Skautu a znali se také ze školy v Poděbradech, kam chodily děti prominentních rodičů, jako Ivan Passer a Václav Havel. Jak se tam dostal Forman, nevím, on byl opuštěný a rodiče už neměl.

Byla to velká náhoda. Měla jsem neustále pocit, že by bylo zajímavý podívat se ven, ale nebylo jasné, jak to v 50. letech udělat. Já jsem nechtěla utíkat přes hranice a uvádět své rodiče v nebezpečí. A pak jsem potkala svého budoucího manžela. Měl už tehdy americký pas a v Praze byl na návštěvě. Miloš Forman ho vzal na předpremiéru filmu Snadný život, ke kterému jsem napsala scénář. My jsme si během tří dnů začali ohromně rozumět. A když mi pak zavolal, jestli bych na něj rok počkala a vzala si ho, myslela jsem si, že je to výborný nápad. Ale asi to nebylo kvůli tomu, že jsem toužila po Americe. Byla to prostě shoda okolností.

Lidovky.cz: Jak pokračoval váš profesní život v USA?
Já jsem neodjela do USA s tím, že budu pokračovat ve filmové kariéře. Byla jsem připravena dělat, co se naskytne. Také jsem, tak jako každý Čech v Americe učila ruštinu, ačkoli jsem jí vůbec neuměla. Psát jsem nemohla, to trvá dlouho, než člověk natolik zvládne angličtinu, aby mohl psát. Tak jsem se rozhodla začít sama dělat filmy, protože jsem pochopila, že to je v Americe možné bez oficiálních povolení od úřadů. Koupila jsem si Bolex, 16 mm němou kameru a také stativ a natočila jsem několik krátkých hraných filmů, jeden třeba i za 250 dolarů. A dokonce se ty filmy hrály i na různých malých festivalech. Měla jsem představení na Bleecker Street, i v Kennedy Center ve Washingtotu. Nebo ve Whitney Muzeu.

Lidovky.cz: Jak jste se potkala s Frankem Danielem?
František Daniel byl v přijímací komisi, když jsem se hlásila na FAMU a myslím, že to byl on, kdo mě vybral. Já jsem tehdy o filmu opravdu nic nevěděla, chtěla jsem jenom psát. V té době jsem byla na Filologické fakultě, kde to bylo příšerný. Frank Daniel nabídl realizovat jeden můj scénář v jeho produkční skupině. Pak jsme se potkali po mnoha letech v Americe, v American Film Instutute, kde on na začátku působil. Dostala jsem od nich stipendium na trochu delší film, který jsem natočila.

Lidovky.cz: Vy sama jste v životě věnovala hodně času čtení. Myslíte si, že velký rozhled je předpokladem k napsaní dobrého scénáře?
Já myslím, že dnes lidi moc nečtou. Ale já jsem taky jiná generace. Jednou jsem jednomu svému studentovi nabídla, že mu dám jedničku, když si přečte Annu Kareninu. Myslím, že když je člověk vzdělaný a když je inteligentní, pomůže to, ale není to nejdůležitější. To, co nesmí chybět, je inteligence na lidi, citová inteligence, schopnost všímat si, co je v lidech zajímavého, jaké mají osudy, co se s nimi děje. Nejde o to, abyste se vy, jako autor ukázala světu, aby bylo vidět vaše jméno, jde o to, že chcete sdělit něco zajímavého, něco, co má a musí mít emocionální dopad. To je právě těžké vysvětlit studentům, protože oni hlavně chtějí být postmoderní nebo experimentální, ale já myslím, že jakýkoli produkt umění musí mít jednu základní vlastnost - a to je vzbudit v divákovi cit. Kafka to říká ohromně výstižně. Říká, že umění je sekyra, která buší do zmrzlého moře. A to zmrzlé moře, to jsme my – poněvadž my nechceme nic cítit. Takže nás to musí probudit. Když cituji Kafku, tak asi chápete, že nemluvím o melodramatu. Ale musíte se nějakým způsobem - starým nebo novým - dotknout lidí tak, aby se jim pohnulo srdce a otevřel se jim svět. Aby pochopili něco, co je tajemné. Nejde o to, abyste diváka poučili o historii nebo něčem jiném.

Lidovky.cz: Napsala jste scénář k filmu Zapomenuté světlo, které si získalo velkou popularitu a mnoho ocenění. Jak jste se dostala ke spolupráci s Vladimírem Michálkem?
Na začátku 90. let jsem měla scénář, který jsem nejdřív napsala anglicky a pak jsem ho přepsala do češtiny, a to bylo Zapomenuté světlo. Hledala jsem režiséra. Původně jsem to psala pro Ivana Passera, ale on mi řekl, že bych si měla najít někoho, kdo tady žije, jelikož já jsem tak dlouho pryč. A já jsem s ním souhlasila. Viděla jsem film Vladimíra Michálka Amerika a říkala jsem si, třeba by to uměl. A fungovalo to.

Co si myslíte o současných českých scénářích?
Jsou trošku jiné než americké. Tady se tolik nepoužívají vyhraněné žánry, a kultura je také jiná než ta americká. Neznám dnešní zdejší diváky. Jediné, na co se u čtení scénáře ptám, je jestli je to příběh, kterému rozumím. Je to vždycky taková záhada. Příběhy buď vyvolají drama, nebo ne. A drama v tom musí být, aby se divákovi stálo za to zapojit do té námahy příběhu porozumět, a aby se do něj ponořil svými city. A pak to také musí ve filmu vidět, nemůže to zůstat jenom ve scénáři. A to není vůbec jednoduché.

Denisa Štrbová
  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz