Dvojrecenze Lidových novin: Quentin Tarantino vs. Quentin Tarantino

Postmoderna? Ne, spíš hanebná nuda
Vojtěch Rynda, hodnocení: 2 / 5

Tarantino svým válečným eposem Hanebný pancharti opět potvrdil, že zůstává skvělým režisérem, ale coby scenárista ztrácí soudnost. V jedné scéně Tarantinova nového filmu pucuje majitelka kina písmena na jeho mansardě. Něco podobného dělá i sám autor snímku.

Hanebný pancharti jsou poklonou snad desítkám filmařů z několika dekád světové kinematografie. Otíráním se o jejich jména však film nevznikne. Tarantinova novinka je metafilmem, koláží poslepovanou fanatickým fanouškem, půltřetihodinovým molochem na hliněných nohou. Fanatickým fanouškem byl Tarantino odedávna a metodou postmoderního pastiše pracoval též už od svého debutu Gauneři. Druhdy svěží metoda se však vyčerpala.

První náznaky přišly už s monumentální dvojdílnou ságou Kill Bill, která se drolila na skvěle natočené, leč izolované scény stylově pocházející z úplně jiných filmů. Následovalo Auto zabiják – polovina dyptichu Grindhouse oslavujícího exploatační americké snímky ze 70. let. Tady v Tarantinovi nad vynikajícím režisérem definitivně převážil scenárista ukájející se nekonečnými, rádobysofistikovanými dialogy.

Masturbačním maratónem mluvení jsou i Hanebný pancharti. Přestože se točí kolem ne jedné, ale hned dvou konspirací majících za cíl pobití špiček Třetí říše, vodopády slov v nich utopí veškeré napětí. Postavy účastnící se možná nejvypjatějšího (byť fiktivního) momentu 20. století pak vypadají, jako by měly víc času na tlachání než babky na návsi.

Zápletka filmu je velmi kostrbatá a postav se v ní sejde víc, než by bylo zdrávo. Špičky Třetí říše se mají sejít na premiéře nacistického propagandistického filmu o hrdinném ostřelovači. Galavečer se bude konat v pařížském biografu, do jehož majitelky se ostřelovač zamiloval. Netuší, že kinařkou je dívka Šošana, jíž plukovník Landa, přezdívaný "Lovec židů", postřílel celou rodinu. Do kina se chystá i titulní židovské komando, které v nepřátelském území s gustem brutálně likviduje Němce. "Pancharty" dovede anglický paragán k jejich spojce – slavné herečce a dvojité agentce...

Scény jako kameny v potoce
Všechny role do sebe nakonec sice zaklapnou, ale soudržný celek tím nevznikne. Ne nadarmo je snímek členěný do kapitol: sestává z izolovaných výstupů, po kterých je třeba pracně skákat jako po kamenech v potoce. Připomínají upoutávky na neexistující filmy, jimiž byl prošpikovaný projekt Grindhouse.

Megaloman Tarantino se pak baví tím, že plátno hnojí tucty skrytých i otevřených odkazů na režiséry od Pabsta přes Forda až po Leoneho. Za nimi, skvěle vystavěnými scénami a vynikajícím vedením herců však schovává svou vlastní nestřídmost a neschopnost (či neochotu?) vyprávět příběh.

Výsledkem je pubertální válečná fantazie, oblečená do adoračních narážek, kterým se budou vědoucně hihňat filmoví snobové, a divácky vděčných hlášek. Smích v kinosálech však nezmění nic na tom, že Hanebný pancharti jsou sice velkolepě natočená, ale uvnitř prázdná exhibice.