Oběti eboly vydáváme rodinám ve vacích, aby se nenakazily, říká šéf Lékařů bez hranic

Lidovky.cz: Epidemie eboly vypukla v březnu letošního roku na západě Afriky, co ji způsobilo?
Nevíme, co bylo příčinou, ale známe mechanismus přenosu. Ten virus s nejvyšší pravděpodobností žije v netopýrech, ze kterých se přenáší na primáty a z primátů na lidi. Ale proč právě v tuto chvíli na tomto místě k tomu přenosu došlo a aktivovalo se, to opravdu netušíme.

Lidovky.cz: Jak se nemoc šíří mezi lidmi?
Šíří se všemi tělními tekutinami: potem, výkaly nebo slinami.

Lidovky.cz: Kolik v současnosti působí pracovníků Lékařů bez hranic na postižených místech a jakým způsobem pracují?
Máme přes 300 mezinárodních a místních spolupracovníků ve třech zemích (Guinea, Sierra Leone, Libérie - pozn. red.). Postup, jak zastavit šíření eboly má dvě části: jedna je ta viditelná - postavíme ebolové centrum v místě nákazy, kde izolujeme nakažené pacienty.Tím, že na ebolu není lék, tak jim dáváme jenom podpůrnou terapii a mírníme příznaky, čímž jim dáváme šanci, že samo jejich tělo nákazu přemůže. K tomu ale bohužel dochází jen v malé míře.

Druhá část, která není tolik vidět, ale je velmi důležitá, je pak komunikace s lidmi, protože oni jsou velmi vyděšení, když vidí, jak se tato nemoc šíří vesnicemi a komunitami. My jim musíme vysvětlit, o co se jedná, jak je to nebezpečné a ukázat cesty, aby se ta nákaza dál neroznášela. Samozřejmě velký problém je i pohřeb těl. Když někdo zemře v ebolovém centru, přirozeně chceme příbuzným umožnit, aby ho pohřbili v souladu se svými tradicemi, ale mrtví musí být ve vaku. Tím je izolujeme od kontaktu s rodinou, v opačném případě by došlo k dalšímu přenosu nákazy.

Lidovky.cz: To neexistuje žádný způsob, jak účinně léčit pacienty?
Pacienti jsou velmi hydratovaní a bývají ve velmi špatném psychickém stavu, ale ebolu mohou překonat jenom sami. Neexistuje jediný lék ani očkování a my na to poukazujeme dlouhodobě. A netýká se to jenom eboly, ale všech tzv. opomíjených nemocí, kde z hlediska farmaceutického průmyslu není žádný zisk, protože je to určené pro chudé vesničany ze zemí třetího světa. Když v tom není výdělek, nikdo nechce investovat.

Lidovky.cz: Takže se v současnosti nic proti těmto nemocím nevyvíjí?
Pokud vím, tak nic. Ale naše oraganizace si je dlouhodobě vědoma této situace a když jsme v roce 1999 dostali Nobelovu cenu za mír, tak jsme tu finanční částku využili k založení nové instituce, která se jmenuje Léky pro opomíjené nemoci. V jejím rámci se vyvíjí nové léky na tuberkulózu nebo leishmaniózu. Ale také na HIV, protože jsou v současnosti existující léky velmi nešikovné pro děti. Sice můžeme jenom poukazovat, že farmaceutický průmysl tímto směrem vůbec neinvestuje, ale tím to nijak nezměníme.

Lidovky.cz: Jak ovlivňuje situaci na postižených místech panika, která vypukla mezi obyvateli?
Práce na psychice místních lidí představuje velkou část našich aktivit (práce) a je velmi důležitá. Když se na tu situaci podíváte jejich očima, tak kolem nich se objeví nějaká neznámá nemoc, která má úmrtnost v komunitě 90%. Do toho se objevíme my v oděvech, které připomínají mimozemšťany, a oni to musí celé zpracovat. Takže se nám například stalo, když jsme jednou podcenili komunikaci, že na nás místní lidé zaútočili a obviňovali nás, že jsme tu nemoc přinesli my.

Lidovky.cz: Hrozí šíření nemoci i do Evropy a jiných částí světa?
Už teď je to velký problém pro celou západní Afriku, kde rozšíření aktuálně hrozí. Naše organizace je v současnosti na limitu našich kapacit, takže potřebujeme, aby úsilí zvýšily ještě další organizace. Podle našich domněnek v případě Evropy nebezpečí nehrozí, všechno nasvědčuje totiž tomu, že tento virus potřebuje teplo. To znamená, že i kdyby byl zanesen do Evropy, dlouho by nepřežil.

Lidovky.cz: Jak přistupují k tomuto problému místní vlády?
Zejména na začátku k určitému podcenění situace došlo. Problém eboly je ten, že se na úvod velmi těžko rozeznává od běžné chřipky. Místní zdravotníci pak bývají často mezi prvními, kdo se nakazí a šíří nákazu dál. Takže vlády musí zejména rozšířit školení a povědomí o nemoci, na druhou stranu si ale uvědomujeme, v jaké situaci ty státy jsou. Z našeho pohledu však musí nejvíce zvýšit svoje úsilí Světová zdravotnická organizace (WHO - pozn. red.), agentury OSN a další velké humanitární organizace.

Lidovky.cz: Žádné z nich se neangažují?
Momentálně jsme z těch větších jediní. WHO o situaci ví, ale její reakce podle nás není dostatečná.

Lidovky.cz: Jak moc je pro pracovníky organizace Lékaři bez hranic tato práce riziková? Jsou někteří nakažení?
Zatím nikdo. Těžíme z mnohaletých zkušeností z boje s ebolou a s jinými krvácivými horečkami, takže to know-how máme. Používají se ochranné oděvy a existuje mnoho pravidel. Například zdravotníci pracují vždycky po dvou, protože jsou v těch obrovských vedrech navlečeni v ochranném oděvu a někomu se může udělat nevolno, ten druhý mu pak pomůže. V tomto oblečení pak mohou být maximálně 30 minut. Dále se všechno dezinfikuje chlorem a co nejde, to se spálí po každém použití. Tím ale neříkám, že to není nebezpečné, ale zatím se nám daří se nákaze vyhnout.