Film Ministr: O čem jsou erotické sny ministra dopravy?

Film postupně skládá jakousi každodenní kroniku ministra dopravy a jeho lidí: nezamýšlí se nad mocenskými praktikami, ale soustředí se na politikovy dny a hodiny, které mají podobu nesmyslné honičky odnikud nikam. Jsou to desítky absurdních úkonů, účast na zbytečných akcích, stav permanentního vypětí, nutnost být ve střehu a častý boj o věci, které se vzápětí rozplynou. Nebo jsou někým nahoře vyměněny za něco v daný okamžik výhodnějšího, důležitějšího či prostě jen tak, protože se to právě hodí.

Schöller natočil inteligentní, věcný film, který je výmluvným svědectvím o tom, že politika není nic jiného než ryze pragmatický handl. A že každý handl neboli směnný obchod lze provozovat na různých úrovních – chytře, hloupě, s určitou etikou nebo bez skrupulí.

Ministr s erotickými sny

Bertrand Saint-Jean je ministrem dopravy v blíže neurčené francouzské vládě. Vypadá schopně, ba dokonce silově, muž v nejlepších letech. Olivier Gourmet podává v téhle roli skvělý výkon, za nějž také právem získal letošního Césara. Svému hrdinovi vtiskl empatický výraz loajálního státního úředníka, svému úřadu slouží do roztrhání těla. Za neproniknutelným solidním zevnějškem je ale znát nečekanou nejistotu i senzitivnost, což mu v očích diváka dodává sympatie. Je politikem v určité fázi snažení, ale po celou dobu sledujeme posuny k vnitřní rezignaci, jsou sice milimetrové, ale neustávají.

Také se mu zdají zvláštní erotické sny, ve svém úřadě vidí ke svému potěšení roztahovat se na koberci nahou ženu, která poté leze do krokodýlova chřtánu. A černé zakuklence, již působí jako z nějakých sado maso hrátek a posluhují mu. Ministerský úřad nemá občas daleko k podniku, kde se něco takového provozuje, a ministr má překvapivě fantazie dost. Možná víc než sil, které potřebuje na svém postu. Sen se znovu vrátí, když je v úzkých, jako by jen mimo realitu mohl své záležitosti skutečně řídit.

Z téhle úvodní snové sekvence režie střihem skočí do drsné reality dopravní nehody, kam je ministr uprostřed noci povolán. Drastická scéna předznamenává základní téma filmu i budoucí dějový zlom. Schöller totiž vrstvu po vrstvě odkrývá, co je v pozadí, co je pod povrchem věcí. Co se ve skutečnosti děje za rutinním ministrovým programem. Předkládá tak divákovi život politika jako nepřetržitý sled stále se opakujících cest služebním autem s asistentkou a řidičem a nekonečné porady s týmem.

Mezi tragédií a groteskou

Ministrova rodina sice existuje, ale vůbec se neobjevuje, dozvídáme se o ní jen z telefonátů a manželčinu tvář spatříme až v poslední třetině filmu, byť vedle něj v ložnici spí a on s ní mívá sex, či spíše občasnou rychlovku. Další rovinou, do níž se všechny kontroverze promítají, je vztah ministra a šéfa jeho kabinetu Gillese (zvláštně introvertní Michel Blanc), neviditelného muže v pozadí, který tahá za nitky, zatímco se jeho nadřízený předvádí v médiích.

S tím souvisí i konkrétní záležitost, kterou má Saint-Jean vyřešit. Jde o privatizaci nádraží, kolem níž se rozehrávají složité tance, a ministr tak vlastně po celou dobu řeší dilema, jak se se zadaným úkolem popasovat, když jej sám z principu odmítá – i to je vlastně součástí Schöllerova zkoumání mechanismu, na němž politika v praxi funguje.

Režisér vztah ministra a jeho hlavního muže (sám jej pojmenoval jako variaci na staré téma pán a jeho sluha) ovšem nepředkládá jen v této jednoduché poloze, zamýšlí se i nad tím, co skutečně tyto muže spojuje, zda je to jen státní zájem, nebo zda lze vůbec v takové pozici pěstovat něco lidského. To je ostatně další velký motiv snímku, který se zejména řeší po dramatickém zlomu.

Film tak nepřestává oscilovat mezi tragédií a groteskou a ne nadarmo se v originále jmenuje L’Exercice de l’Etat. Titul lze přeložit jako výkon moci, což pregnantně vystihuje námět, český název je matoucí a nicneříkající. Ve své komické poloze snímek trochu připomíná skvělou „študýrku“ mechanismů pohánějících politiku, kterou kdysi ve své divadelní Nulté hodině předvedl Christoph Marthaler. Politickou praxi viděl jako stylizovaná cvičení a komické tance. To byla ovšem čirá fantazie, kdežto Schöller z devadesáti procent zůstává v reálu. Přesto je prázdnota a absurdnost počínání tatáž.