22. února 2017 9:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Fotografický dialog dokazuje, že žačka Josefa Sudka umí přemisťovat i stromy

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Vzpomínka na Sudka, foto Sonja Bullatyová, 1976. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vzpomínka na Sudka, foto Sonja Bullatyová, 1976. | foto: archiv UPM
PRAHA Sonja Bullatyová byla jedinou učednicí Josefa Sudka. Jejich fotografický dialog je do 21. května vystaven v Galerii Josefa Sudka v Praze. Za války byla Sonja v několika koncentračních táborech a po návratu do Prahy ji Sudek přijal, aby s ním prozkoumávala periferii nebo stoupala na Pražský hrad. V roce 1947 odjela do Ameriky, kde svému učiteli zorganizovala první zahraniční výstavu.

Kurátor Jan Mlčoch představuje v komorní Galerii Josefa Sudka osobnosti, které přímo souvisí s dílem tohoto mistra české fotografie; jsou to jeho současníci, učedníci nebo pokračovatelé. Nyní můžeme vidět poprvé vedle sebe snímky Sudka a jeho žačky Sonji Bullatyové, která se narodila v roce 1923 v pražské židovské rodině. Když musela na počátku války odejít z gymnázia, otec jí věnoval fotoaparát. Sonja i její rodiče byli v roce 1941 deportováni do polské Lodže, poté následovaly Gross-Rosen aOsvětim, útěk z transportu a cesta zpátky domů, do Prahy. Dvaadvacetiletá Sonja musela začít nový život a potřebovala si rychle sehnat práci. Josef Sudek ji přijal – a stejně jako ostatním učedníkům i jí říkal „uč-muč“. Sonja byla jedinou ženou, která absolvovala jeho zasvěcování do tajů fotografického světa.

Společně putovali na Pražský hrad, do zahrad Trojského zámku, ale také na periferii metropole. Na výstavě je pět snímků, kde je Sudek se Sonjou uprostřed vysočanského vrakoviště. Kolem nich jsou kusy rozstřílených letadel, ze kterých ční trup s hákovým křížem. Sonja svému učiteli rovná stativ a mistr zaostřuje. Takhle na své fotografické začátky vzpomínala po letech: „Nejdřív jsem mu nosila fotoaparát nebo stativy. Ani jsem pořádně nevěděla, co s tím vším dělá, jen jsem tušila, že z toho určitě něco vykouzlí. Pracoval bez expozimetru, nic nepočítal, všechno to prostě bylo v jeho hlavě.“ A co vlastně měla dělat uč-muč, kromě toho, že Sudkovi nosila fotografické přístroje? Její povinnosti sám sepsal takto: „Zodpovídá za vše, co je za kamerou, ale i před kamerou, a především přemisťuje stromy, zastavuje nebo spouští vítr, odstraňuje nebo nahání mraky atd., vše podle přání mistra.“

Jen krásné věci


Po několika měsících se Sonja rozhodla, že odjede do Ameriky k příbuzným. Kdy přesně, není jasné, v několika rozhovorech mluví o roce 1947, jinde zase o roce 1948. Záhad okolo jejího života je víc a jednu obstaral také Sudek, který jí v listopadu 1946 věnoval fotografii a k ní připsal „Mamince mojí uč-muč“, jenže Sonjina maminka Margareta Bullatyová podle informací Židovského muzea v Praze zahynula za války. Možná to byla jen další Sudkova slovní hříčka, kterými mátl přátele i známé.

Jisté je jen to, že když Sonja odjela do Ameriky, měla štěstí hned v začátcích. Třetí den v New Yorku objevila v novinách inzerát, že nějaký fotograf hledá vysokého, silného muže. „Řekla jsem mu:,Víte co? Jsem silná, ale nejsem vysoká, tak jestli chcete, můžu si s sebou vždycky nosit stupátko.‘ Tenhle fotograf byl pravý opak Sudka, přistupoval ke všemu hrozně vědecky. Měřil expozici a chtěl po mně, abych to počítala. Strašně mě tím štval, protože já jsem nikdy na matematiku nebyla.“

Sonja se v New Yorku seznámila se svým budoucím manželem Angelem Lomeem a založili společný fotoateliér. Zpočátku fotografovala to, co se naučila od Sudka: snímky soch, obrazů nebo nábytku pro galerie a muzea. Postupně se dvojice etablovala jako tvůrčí tým, který cestoval po celém světě a vydával fotografické publikace o městech či zemích. „Paní Sonja vždycky říkala, že za války viděla tolik hrozného, že už chce fotit jen krásné věci,“ vzpomíná Jan Mlčoch, který se s Bullatyovou setkal při jejích návštěvách v Československu a spravuje sbírku Sudkových fotografií v Uměleckoprůmyslovém museu. Sudkova učednice se za mistrem do Prahy vracela pravidelně. Od roku 1959 bydlel Sudek v ateliéru na Úvoze (kde je dnes Galerie Josefa Sudka). Uprostřed jeho pověstného nepořádku si vyprávěli, poslouchali desky anebo ho Sonja fotografovala. Shodou náhod zde byla také v srpnu 1968, a stala se tak nechtěným svědkem sovětské okupace.

Na výstavě jsou tři její snímky, kde zachytila skupinu mladých lidí, kteří křičí na sovětské vojáky. Po návratu do New Yorku její fotografie vybral Cornell Capa, dlouholetý ředitel fotografické agentury Magnum Photos, na výstavu Očitý svědek: Československo 1938–1968, kde byly kromě jejích snímků také předválečné fotografie dalšího exulanta – Jana Lukase.

Vernisáž na dálku

„Sonja má velkou zásluhu na tom, že Sudkovy fotografie zná celý svět. Ona mu posílala gramofonové desky nebo fotografické časopisy a on jí posílal pečlivě vybrané kolekce fotografií. Na jeho 75. narozeniny, v březnu 1972, mu zorganizovala první zahraniční výstavu v jejich newyorském studiu, a protože věděla, že Sudek na vernisáž nepojede, průběh akce mu zdokumentovala,“ vysvětluje Mlčoch.

Na aktuální výstavě můžeme vidět rozměrný skládací karton, který Sonja poslala do Prahy. Chtěla Sudkovi alespoň na dálku ukázat, jak vypadá instalace jeho fotografií. Nafotila celou výstavu a připojila také pozdravy od přátel a známých. Kamaráda z předválečné doby zdraví Ladislav Sutnar, Jan Lukas nebo maminka fotografa Alexandra Hackenschmieda. Možná mohl Sudek za oceán odjet, možná by viděl, jak jeho snímky uchvátily zahraniční publikum. Možná by viděl celý rušný svět v Americe. Podle Jana Šampalíka, který se se Sudkem přátelil, však prý fotograf cestování sveřepě odmítal: „Sonja ho zvala do Ameriky, moc ho tam chtěli. Ale Sudek jí odepsal:,Už nikam nepojedu. Nemůžu, nechci. Ted už ne, k čemu by to bylo, být tam měsíc. Když do Ameriky, tak na čtyři pět let, abych něco viděl. Já si nejdřív musím na krajinu zvyknout. To nejde.‘“ Naposledy se Sonja vypravila do Prahy v roce 1976, pár měsíců předtím, než její učitel zemřel. Výstava končí sérií snímků, které nazvala Vzpomínka na Sudka. Je to ten známý pohled přes zamlžené okno do zahrady, ale tentokrát nejsme u Sudka v ateliéru, ale u Sonji v Americe. Je to její interpretace světa, který sice navždy zmizel, přesto v něm Sonja stále žije. Sudkovu tvorbu představila v roce 1980 první monografií v angličtině, o jeho odkaz se starala až do své smrti v roce 2000.

Komentovaná prohlídka s Janem Mlčochem se koná 4. dubna od 17:30

Sonja byla u Sudka pár měsíců před jeho smrtí. Nafotila tento portrét.
V roce 1946 dal Sudek Sonje tuto fotografii s věnováním, které je určené její mamince. Podle informací Židovského muzea v Praze však maminka Sonji zahynula za války.
  • 0Diskuse


Judita Matyášová

Autor

Judita Matyášovájudita.matyasova@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!