Trochu egocentrická vzpomínka: v létě 1989 probíhal v Trutnově festival, tuším, „Mladého filmu“, kterého jsem se účastnila jako posluchačka FAMU a redaktorka školního časopisu Kavárna. Díky němu jsem se znala s Honzou Rejžkem a Honzou Follem, kteří se mě jedno odpoledne zeptali, zda bych ještě s několika aktéry festivalu nechtěla na nedalekém Hrádečku navštívit „víš koho“.
Pár měsíců předtím jsem četla Dálkový výslech a seznámit se s jeho autorem byl můj sen. Navíc se mi dostalo cti být posazena hned vedle VH. Hovor se vedl o podpisu Několika vět a náladě ve společnosti. Chtěla jsem několikrát pronést svůj názor, ale můj soused stále hovořil a já se jen marně nadechovala.
V jednu chvíli, nejspíš posilněna vínem, jsem mu skočila do řeči a drze řekla, že moc mluví, ať mě taky pustí ke slovu. Společnost ztichla, já se styděla. Zachránila mě Olga, která pronesla, že tohle Vaškovi říká pořád. Pak už jsem, myslím, zase mlčela. Následovně jsem Václava Havla potkala mnohokrát a vždy mi moji impertinenci připomněl s tím, že teďka asi bude muset být zticha. Naštěstí to nikdy nedodržel.
