Letadlo z Dubaje je traumatizující způsob znovushledání s českým živlem a češtinou, jsou-li reprezentovány nařvanými bohatci, vracejícími se z dubajských kasin a golfových hřišť a vykřikujícími od svých obrazovek: „Tý vole, to je píčovina!“ Hledaje v nabídce své obrazovky akustickou záchranu, narazil jsem na kanál zasvěcený Bachovi.
Byla tu i kantáta Ich habe genug – Mám dost. Mluvčím kantáty je prorok Simeon, jenž ve svém stáří uzřel narozeného Mesiáše, a proto říká Hospodinovi „mám dost“. Ne „už jsem vším otráven“, ale „naplnil jsem poslání svého života“. Po indicku by se řeklo „svou dharmu“. Poslední část meditativní kantáty se pak náhle rozjede a roztančí v téměř valčíkovém rytmu na šokující text: Ich freue mich auf meinen Tod – Těším se na svou smrt. Proč? Protože budu se svým Spasitelem.
Když se tak deset tisíc metrů nad zemí ozývalo veselé „Těším se na svou smrt“, pomyslel jsem, jak je milé, že letecké společnosti nevychytají své služby do všech detailů a že se právě tady, v této situaci, může ozvat něco tak protikladného k modernímu vyceněnému optimismu, ke kultu věčného mládí a pseudověčného života, stráveného nejlépe na golfu a v kasinu.
A pomyslel jsem, jak je milé si připomenout, že ačkoliv Východ bezpochyby má své mystické hlubiny – ty skutečné, nejen ty nastražené na naivní západní ezoteriky –, Západ se v této oblasti věru nemá zač stydět. Jen se umět pořádně podívat. Někdy i na obrazovku v letadle.
