Jan Saudek (70) udivoval nejprve černobílými snímky, jež se poetikou vymykaly běžné reportážní i umělecké fotografii, zejména však "šílenými" nápady, stylizací obrazů, jež vždy pečlivě aranžuje, stavěním ošklivosti na piedestal a tvrzením, že všechny ženy jsou krásné - štíhlé, mladé, tlusté i s defektem, těhotné, ještě děti, nahaté, oblečené i převlečené...
Sebeironie a sebestřednost
Saudek si dopřává škodolibou radost z šoků i z nepochopení, jež přičítá estetické pruderii nebo přežívající falešné morálce. Je natolik inteligentní, že se netváří jako spasitel nebo novátor. Hraje si - se sebou, s objekty svých snímků a hlavně s jejich konzumentem.
Sebeironií setřásá případné výtky na svou vypočítavě líbivou efektnost, s níž využívá barvotisku, kýče, zvrácenosti. Nezastírá, že je sebestředný: pokud fotografuje muže, pak především sebe.
Všudypřítomná erotika sice paradoxně přestává být dráždivá, Saudek však pro všechno má vysvětlení a své postoje zveřejňuje bez skrupulí.
Nikdo Janu Saudkovi neupře, že je výraznou postavou české výtvarné scény i showbyznysu. Rozměrná, obsáhlá a graficky nápaditě vybavená luxusní publikace vydaná souběžně s výstavou jeho fotografií v domě U Bílého jednorožce na Staroměstském náměstí v Praze může být mostem k porozumění fenoménu Saudek.
Ukazuje vývoj Saudkovy tvorby (autorem s nadhledem komentované) v celém komplexu včetně obrazů. Studie Daniely Mrázkové (koncepce knihy a skladba) nabízí poučený vhled do souvislostí jeho života a uměleckého snažení.
Jedno od druhého nelze odloučit, Saudek je v podstatě autobiografický a jeho životní příběh mimořádně zajímavý (pro někoho možná zajímavější než jeho tvorba). Svá východiska Jan Saudek vetkl do veršů, jimiž uvádí jednotlivé kapitoly.
Ty jsou řazeny chronologicky a je třeba říci, že nejstarší snímky patří k nejzajímavějším. Saudek v nich kromě jiného přiznává různé inspirace (např. italským či americkým filmem) a ukazuje, po čem jako mladík toužil. Obloukem se pak dostává k tomu, kam ve své sedmdesátce dospěl.
