Jako vystudovaný elektrotechnik po válce pracoval u firmy Křižík, byl i zaměstnancem Patentního úřadu a posléze redaktorem časopisu Technická politika. V roce 1960 dostal nabídku, aby se stal dramaturgem a scenáristou tehdy začínající Československé televize, což přijal, strávil tam čtrnáct let a pak odešel na volnou nohu. Záhy začal psát i divadelní hry, začínal adaptacemi velkých děl světové literatury a pro Vinohradské divadlo vytvořil dramatizace děl Jamese Clavella Král krysa (1974) a Ernesta Hemingwaye Komu zvoní hrana (1977).
ČTĚTE VÍCE |
Vinohradskému divadlu zůstal věrný dlouhá léta a patřil k těm autorům, kteří píší s představou konkrétního herce – například několik efektních rolí napsal pro Jiřinu Bohdalovou. Byla to především divadelní hra Dům na nebesích (1980), kterou v devadesátých letech přepracoval do televizního scénáře (Jedna kočka za druhou). Téma hry patřilo k těm, které jej jako dramatika zajímalo celý život, bavilo jej psát o životních outsiderech, kterým ale nechybí srdce a cit. O lidech, kteří navzdory nepříznivým okolnostem nakonec projeví životní sílu.
V Domě na nebesích je bufetářka Klára svou nadlidskou dobrotou neustále zachraňuje svého bratra, jeho hysterickou snoubenku i svého otce, stárnoucího svůdníka a dlužníka. Podobně v apokryfní hře Generálka (1986), kterou pro televizi upravil pod názvem Generálka Jeho Veličenstva (1995), líčí osudy hospodyně Napoleona I., který sice už zmoudřel, ale přesto potřebuje její ochranu. Krédo, že je třeba pomáhat, a nikoli opovrhovat pak vtělil do Fany (1995), do příběhu primářky Jiřiny a její mentálně postižené sestry. Uměl také vystihnout člověka v mezní situaci a tragiku obyčejného života.
Po Dietlovi
Po smrti Jaroslava Dietla v polovině osmdesátých let byl Hubač považován za jeho nástupce v seriálové tvorbě. Hubač už s Dietlem v šedesátých letech spolupracoval na seriálech Tři chlapi v chalupě a Eliška a její rod, přesto ale seriály příliš rád neměl. Nakonec mu ale přinesly úspěch, zejména Dobrá voda (1983) a pak Sanitka (1984). Přesto nebyl spokojen, tvrdil, že námaha, kterou vynaložil, neodpovídala výsledkům. Hubač psal každý díl jako samostatnou kapitolu, hrál si s psychologií postav. Odmítal se podílet na současném způsobu výroby seriálů, tvrdil, že dnes se očekává jen rychlost a „jak to bude dál“. Nechtěl psát pokračování Sanitky a práva předal svému synovi, který připravil scénář dalších dílů.
Tvorba Jiřího Hubače byla z větší části, v dobrém slova smyslu, spotřební zboží. Měl však cit pro herce a uměl jim napsat psychologicky zajímavé postavy. Několik jeho televizních her i díky skvělým hereckým výkonům překročilo běžnou normu tohoto typu dramatické tvorby, i když ne vždy se mu dařilo držet v mezích sentiment a patos.
Český lev za poslední scénář
To platí i pro dvě televizní inscenace Ikarův pád (1976) a Tažní ptáci (1984), které Hubač napsal pro Vladimíra Menšíka. Líčí osudy člověka, který celý život zápasí s alkoholem. Měl se točit ještě třetí díl Zima poutníků, ale po Menšíkově smrti k tomu už nedošlo, autor ji později pod názvem Hodina klavíru (2007) přepracoval pro Bolka Polívku a Pavla Lišku. Ikarův pád a Tažní ptáci ještě s Nezralými malinami bývají označovány za vrchol Hubačovy tvorby. Výtečný ale byl i jeho Zámek v Čechách se skvělou Jiřinou Jiráskovou v roli hraběnky, která hodlá za každou cenu oslavit své narozeniny v zámku, který ji komunisté znárodnili. Tady příběh určitý sentiment i melodramatičnost unesl bez obtíží.
Posledním Hubačovým scénářem k celovečernímu filmu bylo Babí léto (2001) s Vlastimilem Brodským, Stellou Zázvorkovou a Stanislavem Zindulka. Všichni za něj obdrželi Českého lva.
