Minulý týden vstoupilo do vody říčky Kamenice a tím i do skutečného života osm tisíc lososů z německých sádek. Celkový počet vypuštěných mladých jedinců tak od začátku programu v roce 1998 dosáhl asi dvou milionů kusů. Podle rybářů přežijí asi tři procenta vypuštěných plůdků, z těch se pak tři až pět procent vrátí do Kamenice.
Je tak vysoká úmrtnost nutná? Stačí dosavadní opatření? Na tuto otázku se snaží najít odpověď nejen čeští odborníci, ale především zainteresovaní lidé ze zemí, kde úbytek lososů představuje palčivější ekologický i hospodářský problém, například v USA a Kanadě.
Velký ohlas proto vzbudila studie, která přichází s výsledkem odporujícím na první pohled zdravému rozumu: když mladí lososi plují do Tichého oceánu přes současné elektrárenské propustě, mají stejnou šanci na přežití jako ti, kteří proplouvají nenarušeným korytem řeky.
Tyto výsledky zveřejnil v časopise PLoS Biology tým vedený Davidem Welchem. Jeho skupina sledovala strdlice - mladé ryby žijící ve sladké vodě v místě vylíhnutí, obvykle po dobu dvou roků - implantovanými vysílači projektu POST. V jeho rámci vzniká na západním pobřeží Pacifiku od Aljašky až po Kalifornii síť přijímačů, které by měly přinést lepší informace o výskytu ryb a bezobratlých.
Systém využívá akustických vln a jeho dosah je přibližně 800 metrů. To umožňuje lepší sledování ryb i v nepřehrazených řekách. Vědci tak mohli srovnat úspěšnost strdlic splouvajících do moře mezi kanadskými řekami Columbia a Snake a Fraser: první dvě s mnoha elektrárnami, třetí bez přehrad.
Z toku Columbie a Snake měli k dispozici údaje už od roku 1996, pořízené i staršími metodami. V řece Fraser používali mezi lety 2004 až 2006 projekt POST, jehož vysílače připevnili na 1000 strdlic. Rozdíly v úspěšnosti ryb z obou řek byly „statisticky nevýznamné“. „Všechny autory studie to překvapilo,“ říká David Welch. Velký rozdíl nebyl ani v rychlosti splavu.
To je samozřejmě skvělá zpráva pro majitele elektráren, kteří nechtějí investovat až stovky milionů dolarů do dalších opatření na ochranu ryb. Jedna elektrárenská společnost přispěla na Welchův výzkum 4,2 milionu dolarů (ale není největším přispěvatelem).
Na tým se však snesla i vlna kritiky: někteří odborníci poukazují na to, že studie spíše vypovídá o špatném stavu řeky Fraser. Případně jí vyčítají, že se nezabývá přežitím mladých ryb v oceánu. Zátěž z překonávání překážek „navíc“ je přitom možná větším zabijákem než elektrárny samy. I český odborník na ekologii ryb Stanislav Lusk z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky v Brně poznamenává, že práce podobného formátu, jako je Welchova a jeho kolegů, má i další omezení a výsledky nelze chápat jako absolutně platné: „Aby měly podobné ekologické studie nějakou větší vypovídací hodnotu, musí se provádět po dobu více let a nejlépe i z více vodních toků.“
Migraci ryb po proudu může podle něj ovlivňovat celá řada krátkodobých či sezonních faktorů (hydrologické podmínky atp.), uplatnit se může i rozdílný charakter jednotlivých vodních toků. K věrohodnému zachycení a zhodnocení skutečnosti je tedy zapotřebí tak rozsáhlý soubor údajů, aby se z nich daly vyčíst dlouhodobé ekologické zákonitosti, co nejméně zkreslené nahodilými okolnostmi.
Je tak vysoká úmrtnost nutná? Stačí dosavadní opatření? Na tuto otázku se snaží najít odpověď nejen čeští odborníci, ale především zainteresovaní lidé ze zemí, kde úbytek lososů představuje palčivější ekologický i hospodářský problém, například v USA a Kanadě.
Velký ohlas proto vzbudila studie, která přichází s výsledkem odporujícím na první pohled zdravému rozumu: když mladí lososi plují do Tichého oceánu přes současné elektrárenské propustě, mají stejnou šanci na přežití jako ti, kteří proplouvají nenarušeným korytem řeky.
Tyto výsledky zveřejnil v časopise PLoS Biology tým vedený Davidem Welchem. Jeho skupina sledovala strdlice - mladé ryby žijící ve sladké vodě v místě vylíhnutí, obvykle po dobu dvou roků - implantovanými vysílači projektu POST. V jeho rámci vzniká na západním pobřeží Pacifiku od Aljašky až po Kalifornii síť přijímačů, které by měly přinést lepší informace o výskytu ryb a bezobratlých.
Systém využívá akustických vln a jeho dosah je přibližně 800 metrů. To umožňuje lepší sledování ryb i v nepřehrazených řekách. Vědci tak mohli srovnat úspěšnost strdlic splouvajících do moře mezi kanadskými řekami Columbia a Snake a Fraser: první dvě s mnoha elektrárnami, třetí bez přehrad.
Z toku Columbie a Snake měli k dispozici údaje už od roku 1996, pořízené i staršími metodami. V řece Fraser používali mezi lety 2004 až 2006 projekt POST, jehož vysílače připevnili na 1000 strdlic. Rozdíly v úspěšnosti ryb z obou řek byly „statisticky nevýznamné“. „Všechny autory studie to překvapilo,“ říká David Welch. Velký rozdíl nebyl ani v rychlosti splavu.
To je samozřejmě skvělá zpráva pro majitele elektráren, kteří nechtějí investovat až stovky milionů dolarů do dalších opatření na ochranu ryb. Jedna elektrárenská společnost přispěla na Welchův výzkum 4,2 milionu dolarů (ale není největším přispěvatelem).
Na tým se však snesla i vlna kritiky: někteří odborníci poukazují na to, že studie spíše vypovídá o špatném stavu řeky Fraser. Případně jí vyčítají, že se nezabývá přežitím mladých ryb v oceánu. Zátěž z překonávání překážek „navíc“ je přitom možná větším zabijákem než elektrárny samy. I český odborník na ekologii ryb Stanislav Lusk z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky v Brně poznamenává, že práce podobného formátu, jako je Welchova a jeho kolegů, má i další omezení a výsledky nelze chápat jako absolutně platné: „Aby měly podobné ekologické studie nějakou větší vypovídací hodnotu, musí se provádět po dobu více let a nejlépe i z více vodních toků.“
Migraci ryb po proudu může podle něj ovlivňovat celá řada krátkodobých či sezonních faktorů (hydrologické podmínky atp.), uplatnit se může i rozdílný charakter jednotlivých vodních toků. K věrohodnému zachycení a zhodnocení skutečnosti je tedy zapotřebí tak rozsáhlý soubor údajů, aby se z nich daly vyčíst dlouhodobé ekologické zákonitosti, co nejméně zkreslené nahodilými okolnostmi.
