Státy v olivovníkovém pásu umějí spravovat veřejné finance daleko hůře, jsou zpravidla daleko více zadluženy, lidé zde žijící umějí dobře vařit, vychutnávat život, bavit se a radovat, ale s pracovní morálkou i s pracovními návyky je to prostě jinak než na severu.
Výhodou evropského středu pak bylo, že si mohl vybrat, kam se chce spíše řadit či kam směřovat, o co se snažit. Tak se stalo, že Poláci, a dokonce i Slováci se tehdy hlásili k evropskému severu, do klubu fiskálně zodpovědných.
Toto dělení Evropy je nyní zapomenuto, resp. pouze na čas překryto jinými, akutnějšími a vážnějšími krizemi. Vyvstalo, jak známo, nové dělení. Zpátky je výraz východ, východní Evropa – a nedělejme si v Praze iluze, v tomto dělení do ní teď jasně patříme, v západních médiích jsme na východ opět zařazováni.
Východ je podle tohoto dělení nesoucitný, nesolidární, chladný a sobecký, chce si od Evropy jenom brát apod. Politici na východě prý šíří kulturu strachu, šovinismu, přestože tu žádní uprchlíci nejsou (asi právě proto). K tomu ale polské prezidentské volby způsobily, že nevábný východ má ještě jednu nálepku: koketuje s neliberální demokracií, měkkým autoritářstvím a zaslepenou povolební kulturou čistek a pomsty.
Je to prý také tím, že my na východě prý nemáme osvojené evropské hodnoty či hodnoty liberální demokracie.
Jenže co je na tom nového? Naše demokracie jsou mladé a mají mělké kořeny. Pouze Československo má nějakou vzpomínku (spíše než tradici) na předválečnou demokracii. Ve východním Německu má demokracie taky mělké kořeny, pouze to není v rámci fungujícího státu tolik vidět a cítit.
Tím se dostáváme k tomu podstatnému. Ty představy mentálních map a trápení se s osvojením hodnot se vyjevují silně především proto, že konstrukce evropského domu je vratká, nestabilní a nedokončená.
Platí to pro všechny tři výše zmíněné oblasti. USA mají kromě centrální banky federální pojištění vkladů i určitou fiskální kapacitu, a když je nějaký stát či město na bankrot, prostě zbankrotuje, na titulní strany se to dostane jen málokdy a tragického „rozpadu dolarové zóny“ se nikdo nebojí – ani toho, jaké by to mělo „geopolitické důsledky“. Stejně tak v USA nikdo od rána do večera neřeší, jestli jsou v Louisianě líní a třeba v Minnesotě spořiví. Proč taky?
MACHÁČEK: Zůstane Británie v Unii? |
Uprchlická invaze? No a co? Jaká krize? Existuje přece funkční ochrana americké hranice a pobřeží, a kdyby hrozila nějaká invaze, bude za pár hodin povolána národní garda, armáda apod. Žadatelé o azyl budou někde řádně čekat na vyřízení procedury.
Podobně v případě polských útoků na ústavní soud a média. Výhodou federace přece je, že přibude ještě jedna odvolací instance a akceschopná autorita.
MACHÁČEK: Proč ropa hypnotizuje trhy |
V Evropě si trochu masochisticky vyčítáme schodky hodnot, jenže sama stavba je vachrlatá, nedostavěná, stále hrozí rozpadem, stále je v krizi či v existenčním ohrožení, a dokonce není ani dokreslený projekt. A i kdyby náhodou dokreslený byl, nedostane stavební povolení, nebo to bude alespoň permanentně hrozit. Solidní a funkční stavba nepotřebuje přece od rána do večera testovat hodnoty a hloubku jejich osvojení u množiny svých obyvatel.
Není jen morální filozofie, je také konstruktivismus a funkcionalismus. A nejsou jen morálka a hodnoty, jsou také instituce, konstrukce a funkční stavba. A pak jde ještě o to, že život v nefunkční stavbě ty hodnoty a morálku kazí, protože vede k osočování a nedůvěře a protože není přesně jasné, kdo má za co zodpovědnost, kdo za co může.
Čtenáře Monitoru JM srdečně zvu na úterní večerní debatu o britském setrvání v Evropské unii, která se jmenuje UK’s EU reform agenda a které se zúčastní britská velvyslankyně v ČR Jan Thompsonová a státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza. Koná se 9. února v 18.30 na Cerge.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.