Crookův text je k přečtení zde. The Economist napsal: „Příznivci brexitu mohou tvrdit, že hlasovali pro to, co Kanada vlastně reprezentuje. Kontrolu migrace a svobodu dojednávat zvláštní obchodní dohody s jakoukoli ochotnou protistranou.“
Člověk se podle Crooka diví, proč tento úctyhodný názor není brán vážněji. Rádoby osvícený názor proti brexitu je, že v moderním světě je suverenita mýtus. Žádná země – a zvláště ne ta s velkým sousedem – nemá svobodu výběru. Vliv se realizuje spojováním suverenit, ne prázdnými pokusy o její udržení nebo znovuzískání. Takže úsudek médií jako Financial Times a The Economist byl, že buď jste chytrý obhájce setrvání Británie v Unii, nebo hlupák.
Jenomže Kanada ukazuje něco jiného. Její možnosti volby jsou na každém rohu omezeny silami mimo její kontrolu, ale pořád jsou to ještě možnosti volby a nejsou zredukovány na maličkosti. Jenže všichni říkají, že Kanada je jiná a podobně.
Podle Crooka ale není pravda, že by zkušenost Kanady nešlo vůbec aplikovat na Spojené království. Ano – nelze čekat tak pohodové vztahy Británie s EU,jako má Kanada s USA. Brexit byl navíc do značné míry diktován protiliberálním sentimentem. Šlo také o touhu přivřít se světu, ne se mu s otevřenou náručí otevřít. EU navíc nebude kooperativní, nechce, aby byl z brexitu úspěch, který jako příklad táhne.
Podobnou dohodu, jako je CETA mezi EU a Kanadou, by mohla s EU uzavřít Británie. Není to sice zdaleka jednotný trh, který Británie potřebuje pro své finanční služby, i tak je to ale slibný a vysoký stupeň integrace.
CETA se dojednávala sedm let a málem zkolabovala kvůli opozici ve Valonsku. Vyhlídky na schválení TTIP mezi EU a USA jsou chabé. Lze si tedy vsadit na nějakou lepší dohodu mezi Británií a EU? Bude to těžké, ale jsou tu tři argumenty pro.
1. Dohoda „CETA plus“ mezi Spojeným královstvím a EU bude dávat ekonomický smysl oběma stranám, jakmile emoce vychladnou.
2. Na rozdíl od Kanady bude Británie startovat z pozice plného osvojení si evropských norem.
3. Čím bude těžší či nemožnější uzavřít s EU jakoukoli dohodu, tím bude pro Británii výhodnější vyjednat si svoje dohody. A Británie pak bude úspěšná a tozas EU nechce...
...
Ekonomové z Deutsche Bank se neobvykle ostře pustili do ECB. Kvantitativní uvolnění – tedy nákup dluhopisů ze strany ECB – zastavilo nebezpečnou spirálu deflace v eurozóně. Jenže ceny dluhopisů ztratily svou signální funkci, národní bilanční sumy jsou přetížené, střadatelé jsou penalizováni a nafukují se bubliny.
Nejdůležitější je však vazba mezi uvolněnou měnovou politikou a sníženou ochotou se reformovat. U schodkových zemí v eurozóně byla ochota se reformovat daleko vyšší, předtím než ECB začala vystupovat jako věřitel poslední instance, jako někdo, kdo udělá ono pověstné „cokoli“, aby se eurozóna nerozpadla. Ekonomové Deutsche Bank tvrdí, že to je důsledkem toho, že jsou příliš příjemné podmínky na trhu dluhopisů. Trhy zkrátka vůbec netrestají reformní lenochy a opozdilce.
ECB prý vytváří morální hazard.
...
Ekonom Jean Pisani-Ferry změnil názor, a proto cituje Keynese, který říkával, že „když se změní fakta, změním názor. Co uděláte vy?“ Takový pragmatismus se zdá logický a normální, jenže není. Názory na vhodnou politiku jsou příliš často tvarovány včerejšími fakty. Keynes změnil názor na to, co má vláda dělat v ekonomické depresi. V čem změnil názor Pisani-Ferry? Připojil se k těm ekonomům, kteří volají po masivní fiskální expanzi. Když si i země, které mají dluh okolo 100 procent HDP (jako Španělsko nebo Itálie), v klidu půjčují na 50 let za 1,6 procenta, je tu přece jedinečná příležitost k financování velkých veřejných projektů.
EU by měla vyjmout zvláštní velké investiční projekty z rozpočtového krunýře maastrichtských kritérií, resp. pravidel paktu stability a růstu (SGP). Evropská komise by měla kontrolovat, zda projekty opravdu přispívají zvýšení růstového potenciálu ekonomik.
Autor je předsedou správní rady IPPS-Institutu pro politiku a společnost.
