Běží jako o závod. Překotně vypráví, faktografické údaje. Běží, běží, hlavně se nezastavit. „Rodiče mě na podzim 1939 poslali do Norska, ve vlaku jsem byl nejmladší. S nikým jsem si tam moc nepovídal. Však to znáte, když jste dítě, tak jste egoista. Jedině s mojí sestrou, ona byla o tři roky starší a starala se o mě.“
Celou dobu svírá její ruku. Jen oni dva. Ta velká sestra, Miriam. Ta sestra, která prošlapává cestu. V Norsku spolu byli v několika pěstounských rodinách. Jednou pro Samuela a Miriam přišli nějací lidé. Prý musí rychle pryč, do bezpečí.
Cesta nocí, cesta sněhem, cesta do Švédska. Další a další pěstouni, jejichž jména si pamatuje. A zdánlivě normální život po válce. Dvě české děti zatoulané kamsi do Švédska. Samuel už si tam našel klučičí kamarády, zato Miriam nemá nikoho. On je miláček, ona je outsider. Ztloustla a na místo statečné sestry je slabá. Příliš slabá vzdorovat posměchu spolužáků.
ČTĚTE DÁLE: |
Samuel odříkává ta fakta. Už to skoro dokázal, už je skoro u konce vyprávění, ale najednou se zastaví. Hlas se mu zlomí v půlce věty. Pláče a nemůže přestat. Všechno vyplulo napovrch. Ty slzy musí ven, musí je vyplavit. Kéž by s ním byla navěky. Miriam, Miriam. Zemřela před pár lety a on zůstal sám, s celým tím příběhem.
Vyprávění je u konce. Loučíme se, chtěl by jít do restaurace, ale já musím jinam. Podáme si ruce na rozloučenou. Drží mě, možná až příliš silně. Dívá se mi do očí. Nic neříká a přesto slyším: "Ten příběh jsem Vám svěřil, musíte ho poslat dál."
