15. listopadu 2013 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Michal Nanoru o fenoménech,
skateboardingu i 3D tisku

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Prkýnka na maso jsme uřízli | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Prkýnka na maso jsme uřízli | foto: Petr Hricko, www.petrhricko.cz
Šéfoval časopisu Živel, strávil několik let v New Yorku. Spolu s Martinou Overstreet teď připravují stylové knihy, v nichž mapuje kulturní fenomény české společnosti. Po sondě do vizuálního stylu tuzemských kapel Zde jsou psi teď dokončili Prkýnka na maso jsme uřízli, kde se věnují českému předrevolučnímu skateboardingu.

Jezdil jste někdy na skejtu?
Ne, já si spíš četl. Ale šermoval jsem. Dokonce jsem byl na mistrovství republiky. Bylo mi dvanáct, skončil jsem asi dvacátý pátý.

Čím vás skejt zaujal?
Vyrůstal jsem v devadesátých letech, a tehdy to byla součást širšího kulturního hnutí. Já jsem to zkoušel, ale skejt mě baví jako kultura, ne sport. Zajímá mě ta adolescentní romantika, mýtus partičky, svoboda pohybu, volnomyšlenkářství a estetika. Devadesátky mají skejt v DNA.

Je na českém skejtu oproti světu něco specifické?
Čeští skejťáci byli především sportovci. V té první předrevoluční vlně začali jezdit většinou lyžaři, kteří byli zvyklí závodit na čas. Měli na to švýcarskou časomíru Heuer, byli organizovaní v tehdejších strukturách a skejt brali jako vrcholový sport. Nebyl to pro ně zvláštní životní styl ani ideologie, jejich hodnoty se výrazně nelišily od hodnot většiny. Tihle lidé jsou dneska starostové nebo senátoři. 

Křest knihy v Meetfactory, www.petrhricko.cz

Kdy se u nás se skejtem vůbec začalo?
Žádný první skejťák neexistuje. Na začátku devatenáctého století se objevily kolečkové brusle. Pak se začalo vymýšlet, jak to udělat, aby se dalo jezdit jen na jedné brusli. Velice rychle tu byla koloběžka. Nějaká protopodoba skejtu existovala asi už na konci devatenáctého století, první skejtová vlna se ale Amerikou prohnala až v šedesátých letech. Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly tak hermeticky uzavřené hranice, je dost pravděpodobné, že si ho sem někdo přivezl a jezdil na něm. Já o něm ale nevím. V knize někdo zmiňuje jezdce z Chuchle v roce 1928. S tím jsme nemluvili, ale lidi nám teď píšou, že někdo jezdil v roce 1969 na skejtu sbitém z bedýnky od ovoce a bruslí a podobně.

To jsou asi spíš experimenty…
My začínáme v polovině 70. let. Debata potom probíhá o tom, jestli se jezdilo dřív v Karlových Varech nebo v Praze. Gábina Fárová měla mít v roce 1976 nebo 77 skejt na Slapech, Honza Slunéčko si asi přivezl skejt z Londýna v létě 1976. Už na jaře toho roku ale byli bratři Formanové poprvé na prázdninách ve Spojených státech, bylo to během předávání Oscarů.. V té době tam probíhala další skejtová vlna a někdo se Formanů ptal, jestli už taky mají skejt. Miloš Forman nevěděl co to je, ale skejty koupil a kluci si je přivezli zpátky. To byly určitě jedny z prvních skejtů v Praze.

Jaké momenty byly pro vás při psaní nejtajemnější?
Jádro knížky se odehrává na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Díky téhle práci jsem si celou tu dobu trochu redefinoval.

Jakým směrem?
Já si vždycky představím papírovou holubici míru v okně ZŠ a takovou šedozelenou pani s prázdnym výrazem a síťovkou na tramvajovým ostrůvku na pustý Letný. Ty skejťáci mi do toho nějak nezapadali... Historici se zatím vyrovnávali hlavně s velkými událostmi, mapovali nejvyšší rozhodnutí, fungování systému shora. Až teď se začínají řešit dějiny všedního dne. Mě vždycky víc než historie zajímá poezie, ale chtěl jsem, aby Prkýnka mohla přispět i k debatě způsobené nedávnou vlnou publikací jako Háro, Tesilová kavalerie, ale hlavně „Vraťe nám vlasy!“ a prací Jiřího Knapíka. Zespodu vždycky vypadá historie trošku jinak, lidi se smějí i kolem šibenic a těm byla doba po roce 1969 už vzdálená. Doteď se zdůrazňovaly spíš rozdíly, ale v některých aspektech byly obyčejné životy dost podobné těm na Západě. A na tehdejším skejtu je právě fascinující, že z dnešního pohledu dokázal vypadat docela normálně. Ty fotky někdy vypadaly úplně kalifornsky! Československou realitu tam připomínají nanejvýš vývěsní štíty Kožená galanterie. Na jiných fotkách na tebe naopak dýchne ta typická stísněnost baloňáků čumilů, kteří do jednoho vypadají jak od Jiránka. S tím jsme si vyhráli. Bizarnost těch spojení mě bavila.

Byli zdejší skejťáci pankáči?
Někteří, ale ve většině nebyli takoví pankáči, jak bychom si je dneska přáli vidět. Byli v institucích, někteří byli pod SSM. Na závodech si ale pouštěli pankové Dead Kennedys a nikomu to nevadilo. Hodnoty a vyjednávání pozice vůči režimu jsou pro mě na tom tématu to nejzajímavější. Osobně souhlasím se slovem „stísněnost“, kterým tu dobu charakterizuje pozdější emigrant Simon Thiele, a se skejtem jako jistým vyvázáním se, ale v knize prezentujeme škálu různých postojů ke společnosti. Ani režim sám nevěděl, jak se ke skejtu postavit. Úřadům chvílema přišel jako buržoazní sport a prozápadní propaganda, chvílema byly rády, že mladí sportují a jsou v oddíle, takže je mají pod kontrolou a nedělají bordel. Pořádek především. Systému nešlo o program, ale o udržení se u moci za každou cenu. Někde skejt pronásledoval, jindy se hospodářství hodilo skejty vyrábět nebo si propagandisticky přivlastnit nějaké vítězství. Toleroval většinu toho, co nevystupovalo přímo proti němu. Ve velké většině rozhodoval především velice omezený životní obzor jednotlivých úředníků. Říkej tomu disciplinační režim rodičů, režim věčného klidu, nebo režim morálních panik. Hlavně nevystupovat z řady. Jejich xenofobie, uzavřenost a netolerance se příliš nezměnila ani proměnou politického systému, stejně jako se nezměnil materialismus a maloměšťáctví, které si společnost za výrazné podpory státu tehdy vykrmila.

Křest knihy v Meetfactory, www.petrhricko.cz

Jak si stál československý skejt proti dalším východoevropským zemím?
V knížce pro srovnání mluví dva východní Němci. Východoberlínská scéna byla oproti české o několik let pozadu, Češi jim dávali skejty a učili je, jak je vyrábět, ale taky jak jezdit a organizovat. I v tomhle jsou Češi typicky poctiví, dělali všechno řádně úředně. Když pořádali první závody v Karlových Varech, okamžitě se nahlásili na úřadech.

Proč?
Chtěli mít plakáty a vytištěné výsledky, aby to vypadalo profesionálně. Jako lyžařům jim to přišlo automatické a přirozené. Stejně, jako dneska nám přijde přirozené, že vezmeš skejt a jedeš po ulici. Nepůjdeš na úřad pro průkazku, dres a medaili.

Jak se na to tvářili Němci?
To byli větší pankáči. Odmítali se dát organizovat, radši se jenom poflakovali na Alexanderplatzu. Když jim úřady nabízely vytopenou halu na zimu, kašlali na to a jezdili v mrazu. Aspoň tak to vyprávějí. Každopádně to ukazuje, jak to taky šlo dělat.

Vnímáte nějaký skejtový odkaz v dnešní české kultuře?
Všudypřítomný hnědý mikiny s kapucou. Ale ty přišly až po revoluci. Současně, dneska je skejt pevně součástí mainstreamu a tahle kniha taky není blog a aby vypadala profesionálně, šli jsme si pro průkazky a dres dnešních struktur.

Prkýnka na maso jsme uřízli vznikly coby projekt BU2R, stejně jako vaše dřívější kniha Zde jsou psi. Jakou z toho máte zkušenost?
V téhle zemi není moc zvykem bavit se otevřeně o penězích a o sponzorech, ale myslím, že Budvaru se skrz BU2R daří subvencovat určitou část kultury, kterou nikdo jiný příliš nepokrývá. Je to národní podnik a tudíž, když to přeženu, takové alternativní ministerstvo kultury. Bez jejich peněz by ta knížka nebyla takhle bohatá. Současně, já se s nimi vůbec nebavím. Jejich jediným požadavkem bylo logo. A to je paradoxně stejně velké, jako logo našich mediálních partnerů, kteří pro Prkýnka neudělali vůbec nic. Od práce pro standardní mediální dům nebo nakladatelství se to liší v tom, že nad sebou nemám nikoho.

Michal Nanoru při křtu v Meetfactory, www.petrhricko.cz

Obě knihy jste vytvořil s Martinou Overstreet, jak se vám spolupracujete?
Je to akce dynamit. Já řeším s designéry vizuální podobu, vyprávění obrazem, a jsem editor, takže je na mě i finální podoba textu. Redakčně, co se týče střihu a dramaturgie, jsme to dělali napůl, Martina pak řeší produkci. Kniha o starých skejťácích byl její nápad, který už kdysi rozjela a vzdala. Ona mě taky přivedla do kontextu BU2R – Psy jsme začali dělat díky ní. Je schopná domluvit to, co já ne.

Jak to?
Mám velmi jasnou představu o tom, jak věci mají vypadat a jsem někdy netrpělivej, pokud to někdo brzdí. Nerad věci dovysvětluju a tak někdy dochází k nedorozumění. Martina v takových situacích funguje jako spojení se světem tam venku. Komunikovala víc i s dalšími autory, Milošem Hrochem a Filipem Sýkorou, kteří vedli rozhovory, a s odbornými poradci bratry Thieleovými.

Hádáte se?
Tentokrát jenom o názvu. Martina chtěla metalovej název. Chtěla, aby se to jmenovalo Kousky masa na těch hřebících vlály. Aby to co nejvíc připomínalo názvy desek od Slayer.

Proč jste to dneska tiskli na papír?
Oba projekty s námi od začátku dělají i výjimeční grafičtí designéři Adam Macháček, Petr Bosák a Robert Jansa. Dávají našim nápadům další rozměr, takže ještě můžu být překvapený prací, kterou znám nazpaměť. Tady je to tisk na rotačce barvou zašlé krve a novinový papír, kvůli kterým knížka vypadá jako svazek dobových výstřižků, který jsi našel pod postelí. Tady je papír na místě. Možnosti digitálního prostředí jsou v tomhle ohledu zatím omezené. Nehledě na to, že naše předpokládané publikum na to zatím neslyší. Už takhle mají někteří problém nečíst fotky jen jako jakýsi dekorativní doplněk, ty fotky vyprávějí stejný příběh vlastním jazykem.

Přitahují dneska lidi ještě věci?
Lidi milujou věci. Víc a víc, a víc než bys čekal. Pro mě je tisk jako zdroj informací mrtvej, ale jestli má někde svoje místo, pak v takovýchhle knihách, které na obrazovce nevypadají tak dobře. Snažil jsem se, aby Prkýnka byla listovačka, která může ležet v zubařské ordinaci, a současně obstojí v knihovně na Akademii věd. Ale nenahraditelné je už to, že to někde leží a má to hřbet.

Mě osobně se líbí představa, že budu mít všechnu hudbu i filmy tam nahoře, v cloudu.
Současná podoba kapitalismu je postavená na produkci a spotřebě věcí. V kulturním průmyslu je pak maximálně důležitá kontrola duševního vlastnictví. V posledních letech vydavatelství zpanikařila, protože jim kontrola autorských práv začala unikat. Jak je vymáhat, když neexistuje hmatatelný nosič? Teď se rozmáhá nový model. Všechno bude v cloudu. To ale znamená, že tu hudbu nebo film nikdy nebudete vlastnit, ale jenom si je půjčíte. Váš počítač nebude mít disk. Pokud nedojde k nějaké energetické krizi a stát podpoří snadný přístup k internetu, v pořádku, něco stojí provoz serverů a sítě, ale ušetří se za obaly, kamióny... Ale firmy budou mít ultimátní kontrolu nad tím, jestli ti to půjčí nebo ne a za jakých podmínek. Pro naprostou většinu konzumentů to nebude problém. Už teď ale můžeš vidět hlášení „this video is not available in your country“. Po návratu z New Yorku jsem musel odvykat leckteré takové službě a region není jediné omezení. Sdílení je skvělý model a mělo by ho být víc, třeba u aut, ale vždycky jde o to, kdo „pool“ ovládá. Pokud nebudou existovat alternativy k velkým komerčním knihovnám obsahu, podle mě to nahrává tomu, nezbavovat se úplně věcí, které můžu vlastnit a rozhodovat o nich.

Co když si je můžu vytisknout na 3D tiskárně?
To jo. To ještě nevím, jak zahrajou. Asi bude zas víc věcí. První večer si lidi vytisknou víc buřtů, než budou schopný sníst.

GRAFICKÝ DESIGN

O jedinečnou grafiku knihy se postarali 2013 Designers. Adam Macháček žije v San Franciscu, Petr Bosák a Robert Jansa sídlí u Vltavy a obrazovky sdílí ještě se Sébastienem Bohnerem v Lausanne. Za jejich úpravu dostala kniha Zde jsou psi (2010) 2.cenu na Nejkrásnějších českých knihách roku 2010 a nominace na Czech Grand Design 2010 a Photobook Award 2011 na Internationale Fotobuch Festival v rámci documenta v Kasselu.

Za pozornost stojí i typografie, Topol Sport je práce designérů Filipa Matějíčka a Jana Horčíka. Jejich tvorbu se vyplatí sledovat, třeba zmíněné písmo Topol nabízeli na webu několik dní ke stažení zdarma.

Strávil jste pár let v New Yorku, jaký pro vás byl návrat do Čech?
Když jsem se po pěti letech vracel do Prahy, měl jsem měl pocit, že letím delší cestu, než směrem tam. Jako kdyby ta země mezitím odplula trochu na východ. A nešlo jenom o to, že Češi jsou pořád oblečení, jako kdyby šli na trek.

Co se kde ztratilo?
Země, která na začátku devadesátých let měla našlápnuto k „návratu do Evropy“, se na začátku tisíciletí tohohle pošilhávání po Západu zbavila. Pochopila, že se Západem nikdy nestane a že je to vlastně v pohodě, když bude svoje, středoevropská. To je ok. Teď ale jakoby ztratila naději na tuhle vlastní osobitost. Jako kdyby bylo lepší se na všechno vykašlat a jenom přežít. Nevím, co s tím.

Přitom se tu nežije špatně.
Máme pět týdnů dovolené, bezplatný školství, umělci drandí po rezidencích... V Americe jdete do práce po dvou měsících mateřské. Nemyslim, že by to nemohlo být lepší, ale ve světovém srovnání často nevím, na co si tu všichni stěžujou. Já bych si stěžoval na to, že nikdo nikomu nevěří a je skeptický ke všemu, co je širší než bezprostřední rodina. Necítíte žádnou sounáležitost se sousedem nebo s městem. I ti hiphopeři si na to jenom hrajou. Nevím, jestli to má začátek u bitvy na Bílé hoře, nebo v roce 1938. Ve srovnání s patosem jiných národů je zdravá skepse fajn, na druhou stranu tu chybí základní schopnost nadchnout se pro něco většího, než je moje žena, dítě a garáž, ne nutně v tomto pořadí. Je to pochopitelné, protože tu proběhly věci, které mohly lidi zklamat, ale ta přízemnost, pasivní agresivita a odevzdanost je frustrující. Očekával bych, že lidi budou ochotní vidět, co je spojuje, vztáhnout se k něčemu, co je přesahuje. Spousta věcí se změnila k lepšímu, vznikají galerie, hospody, bistra. Děje se to ale na té nižší úrovni. A současně trvá hluboký rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky.

Překvapilo vás po návratu něco konkrétního?
Mám pocit, že jsem se vrátil na obrovské dopravní hřiště. Všichni jsme děti a všude jsou zúžené betonové koridory, pět značek na každé křižovatce, retardéry a kruhové objezdy. Jako kdyby někdo rezignoval na vytváření zábran v hlavě a vzdělávání řidičů. Jako kdyby nestačilo mít ty čáry jenom nakreslené. Místo toho tam postavíme fyzickou zeď. Obrovský beton kvůli tomu, že tudy jednou projel debil. Debil odfrčel a my tu teď všichni budeme jezdit šourem umělý esíčka tou jednou úzkou dráhou mezi odlitky, kterou nám vytyčili. Když nastane problém a kdokoli bude potřebovat uhnout, rozbije se o to. A to je symptomatické pro širší společenský posun. Tenhle beton zatížil celý zdejší prostor, zdi se přiblížily. Beton není řešení, protože se o něj vždycky stejně někdo rozmlátí. Řešení je prostor a vzdělání. Ale je to na třicet let dopředu, a nefunguje hned a na všechny jako pěknej, žlutočerně pruhovanej retardér.

Šimon Šafránek, Lidové noviny
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?