LN: Podle vašeho koncertního diáře a dalších závazků to vypadá na začínající workoholismus, nemyslíte?
Při práci se vždycky nasbírají endorfiny. Prostě, jakmile nezpívám nebo netočím, mám skoro depresi. Na druhou stranu zas těžko hledám týden volna, abych se mohl jet potápět k moři.
Častými štacemi tohoto měsíce jsou ovšem firemní večírky a televizní natáčení…
Muziku jsem začal dělat proto, abych byl v kontaktu s lidmi, a je úplně jedno, jestli jde o uzavřenou společenskou akci nebo ne. To setkání vždycky něco přinese.
LN: Minulou sobotu jste skončil pátý v Českém slavíku. Jak se díváte na volání mladých po střídání na špičce našeho popu?
Za svoji éru jsem takových volání po generační obměně zažil už několik a s kapelou Oceán jsme jedné z nich možná posloužili. Tenkrát se k nadšení kritiků třeba objevil Precedens s Bárou Basikovou, jiní, třeba Jakub Smolík, od nich dostali cenu „citron“, což byla potupná záležitost. A vidíte, nová deska teď vychází Báře Basikové i Smolíkovi. Jak je vidět, česká hudební scéna je dost konzervativní. Já jsem rád, že jsem už od dob Oceánu svobodný v tom, jak budou moje desky znít ajaké na nich budou písničky. Proto ani moc nevnímám svoji příslušnost k nějaké generaci, je pro mě daleko důležitější dělat si muziku po svém.
LN: Dobře, ale já se ptám, jak tento konflikt vnímá někdo stojící generačně uprostřed.Vím, kam směřujete. Ti mladí se budou muset připravit na to, o čem jednou mluvil David Gahan ze skupiny Depeche Mode. Jejich úspěšné singly se koncem 80. let držely v hitparádách daleko déle, než singly nových kapel o deset let později. Vezměte si jen životnost současných anglických skupin, jak rychle vznikají a mizí. Zvuk, který je právě teď moderní, rychle zestárne. Takoví Kosheen dnes zajímají možná už jen nás, v Anglii se na jejich místo ihned tlačí další desítky mladých a zajímavých kapel. Takže mladí musejí počítat s tím, že na vrcholu už nikdy nebudou tak dlouho, jako jejich předchůdci.
LN: Když mluvíme o minulosti, vaše první kapela se jmenovala Dural a byl to první punk v jižních Čechách, nepletu se?
Nás ovšem v počátcích ovlivnilo to, co přinesla druhá česká kultura, od Plastiků po DG 307. Na začátku to tedy byl spíš odvar z českého undergroundu, Zappy a později také toho, co jsme viděli na rakouské televizi - Sex Pistols, Ramones nebo Blondie. Původně jsem tedy byl mánička, ale ten okruh stále stejných lidí řešících stále stejné věci mně začal lézt na nervy, ikdyž člověk nakonec skáče jen do dalšího klišé. Ale revolta proběhla a výsledkem byla první punková kapela v jižních Čechách.
LN: Jak jste se dostal od punku k novoromantickému Oceánu?
On to tak prudký střih nebyl, zažil jsem si punkové období se vším všudy, včetně výslechů na StB v Budějovicích. Konec mého punkového období přišel ve chvíli, kdy hrál novovlnný OK Band v Týně nad Vltavou. To už jsem se cítil zralý na zásadní změnu. Přijeli tam naši fanoušci se zavíracími špendlíky ve tvářích a potravinářskými barvivy, kterými si vyráběli modré, červené nebo zelené pivo. Já jsem se v té době začínal víc zabývat filosofií, byli jsme napojeni na komunitu lidí v Praze a jezdili na bytové semináře. Měl jsem svého učitele, začal jsem číst knihy o náboženství. Tím jsem se zabýval od roku 1983 vlastně... až dodnes. Jsem stále na cestě.
LN: Vaše kapely Oceán a později Shalom byly ovšem, alespoň podle zevnějšku, nejvíc ovlivněny židovstvím, které u nás mezi mladými začátkem 90. let zpopularizovaly. Vy jste k tomu náboženství konvertoval?
Přemýšlím, jestli mám chuť o tom mluvit. Povím vám jen tolik, že 613 příkazů a zákazů, které židovství má, je tak velký úkol, že pokud je člověk alespoň trochu solidní a bere věc vážně, uvědomí si, jak závažný je to krok. Když ta pravidla nedodržují konvertité, je to ještě horší než u těch, kteří se v tom náboženství narodili.
LN: Takže jste na židovskou víru nepřestoupil?
Do toho se pouštět nechci, proto jsem vám odpověděl takhle. Legrační je tohle: Část rodiny z otcovy strany pochází z Krumlova, jeden strýc zemřel jako voják Wehrmachtu u Stalingradu, druhý byl s Rommelem v Africe. Proto mě štvalo, když na mě v dobách Oceánu pořvávali skinheadi. Prostě kráčím po vlastní cestě a hledám odpovědi na své základní otázky.
LN: Po zániku Shalomu jste ovšem prohlásil, že filosofie a pop jsou nespojitelné světy...
Asi tím myslíte, že jsem o určitých věcech přestal mluvit veřejně. Myslím, že Shalom byl ještě stále hodně otevřený a tam možná vznikl celý problém. Zjistil jsem, že už nemám chuť odkrývat svůj soukromý život a mluvit o tak intimních věcech, jako je moje přesvědčení. Je jedno, jestli jde o politické názory nebo náboženství. Zažil jsem dost nesnášenlivosti, uzavřel jsem se do svého světa a komunity.
LN: Ale strom se stejně pozná po ovoci, dá se odhadnout, odkud v hudbě čerpáte, nebo ne?
V písničkách je možná všechno víc zašifrované, takže to třeba vypadá, že jde o milostnou píseň, ale stejně jako biblická Šalamounova píseň má ještě další roviny přesahu mimo náš svět. Z duchovní oblasti může člověk čerpat, ale může ho i neurotizovat - pokud věříte a držíte se morálního kodexu, který jde proti vaší přirozenosti. Je pravda, že náš hnací motor se stejně promítá do každodenního života i vztahů, do chování k blízkým lidem i k lidem v okolí.
LN: Litujete otevřenosti, část českého popu ovšem žije s bulvárními periodiky ve výhodné symbióze - jak jste vlastně reagoval na loňské zprávy obrázkových deníků, že berete drogy?
Jsem zastánce názoru, že s médii nemá smysl začít bojovat, něco řešit a analyzovat. Jakmile o vás někdo napíše, že jste zloděj, už to nikdy nevyvrátíte, ať řeknete cokoliv. Na druhou stranu, pokud se o vás píše, tak je alespoň jasné, že jste nezemřel. Jsou takoví, co sami volají a krmí titulní stránky, ale to mi připadá směšné. Někdo si platí výstřižkovou službu, já to raději ani nesleduju.
LN: Oceánu se už v roce 1989 povedlo to, o čem u nás leckdo jen s nadějemi mluví - na velké turné po západní Evropě si vás tehdy vzali britští Erasure...Díky tomu, že vydávali u nezávislé firmy, měli možnost vybrat si předkapelu, jakou sami chtěli. Pro nás bylo turné s Erasure samozřejmě splněným snem. Od dětství jsem koukal na Rockpalasty na rakouské televizi - když jsem viděl koncerty v obrovských halách, říkal jsem si, že bych tam chtěl jednou stát na pódiu.
LN: Mrzelo vás někdy, že se vaši „západní“ kariéru nepodařilo dotáhnout alespoň vydáním desky v Anglii?
Firma Mute tehdy podepsala kapelu Inspiral Carpets a její šéf už nechtěl jednat s žádnou další. Lidi nás ovšem brali velmi dobře, ale vté době nebyla chuť investovat do nikoho z východního bloku. Přinejmenším bychom se tam museli přestěhovat, to bylo jasné. Později jsme natočili singl s Brucem Forestem, který spolupracoval s Boy Georgem nebo s Madonnou, ale firmě EMI trvalo příliš dlouho, než jej rozeslala na své pobočky. Takže zvuk písničky, která byla směrovaná na taneční scénu, mezitím zastaral. Alespoň jsem si splnil svůj sen a zpívaly na něm se mnou dvě černé vokalistky.
LN: Kdysi jste prodávali statisíce desek. Nepřemýšleli jste v době přející návratům, že Oceán obnovíte?
Nevím, kdo by pro Oceán psal písničky. Pokud nějaké napíšu, tak si je sám zaranžuju a natočím na vlastní desku. Pro Oceán jsem psal své skladby a ty, které napsal Petr Kučera, jsem poskládal z jeho nápadů a připravil k nim zpěvové linky. To byl repertoár Oceánu, pod který se podepisovali čtyři lidi. Pokud přijde nějaký autor, tak otom budu přemýšlet, ale já je psát nechci. To mezi námi zůstalo jako nezhojená jizva. Své bývalé spoluhráče nepodceňuju a na kapelu rád vzpomínám. Položili jsme jí na oltář i svůj osobní život a mně se to v téhle oblasti nehezky vrátilo. Komunikace je ovšem zpřetrhaná. Navíc, Oceán vznikl na popové bázi a když Dušan Vozáry začal dělat underground, na popík plival. Takže nevím, proč bychom se všichni čtyři měli k popu vracet. Kvůli prachům?
LN: Jak vnímáte srovnání vaší kariéry v době Oceánu a dnešního vystupování v televizních zábavních pořadech a v muzikálech?
Pohybuju se stále v oblasti popu a dělám to rád. Takže se neobejdu bez rádií, bez možnosti prezentovat písničku třeba někde v estrádě, protože tady moc možností představit svoji hudbu není. Spousta lidí mohla mít výhrady proti Petrovi Novotnému, ale mám ho za profesionála a jeho Novoty pro mě byly důležité - i když jsem se tam občas třeba zapojil do nějaké scénky. Musel jsem se učit, abych to zvládl.
LN: Čím jsou pro vás přínosné muzikály?
Muzikál je pro mě zásadní výzva - v tu chvíli se začínáte učit novou profesi. Celá léta jsem si ale vybíral a některé nabídky jsem odmítl. Mám za sebou Rusalku, Johanku z Arku a Galilea - potom jsem přestal, abych měl čas na natáčení nové desky. S muzikály ovšem rozhodně nechci skončit nadobro. V Galileovi jsem si užíval každé představení se vším všudy a možná že už lepší role v životě nepřijde. Navíc se tam v rámci alternací neustále mění herci, takže se musíte vyvíjet. Vžít se do své role je zároveň určitá psychoterapie.
LN: Na novém albu zpíváte, že „štěstí je lék“. Jak šťastné bylo období vzniku nové desky?
Byla to zásadní doba, kdy jsem přemýšlel nad tím, co dál. Letos mi bylo čtyřicet a v určité chvíli jsem neměl tak úplně jasno, kam chci v budoucnu směřovat.
LN: Nezačnete v takovou chvíli litovat, že jste zpěvák? Kdysi jste se chtěl stát knihovníkem nebo studovat teologii.
To bylo ovšem v úplně jiné době, hlavně mi tehdy šlo o to dostat se k informacím. Nikdy jsem nechtěl být praktikujícím knězem - ale bavilo by mě studovat hebrejštinu nebo latinu. Zjistil jsem ovšem, že to vlastně můžu dělat celý život. Vždyť jen v oblasti filosofie jsou popsané stohy papíru. Teď třeba čtu Waltariho - román o křesťanské reformaci, kde hlavní hrdina nakonec přestoupí k islámu, přestože sám kdysi chtěl být knězem. Jenomže život ho semele a dovede jinam.
LN: Jak bude tak nábožensky otevřený člověk jako vy slavit Štědrý večer?
Čtyřiadvacátého budu cestovat od hospody k hospodě. V deset se otevírá U Jelínků, tam mají tahací harmoniku. V poledne mám každoročně sraz s partou kamarádů a od pěti do sedmi je otevřeno U Tygra. Letos možná ještě bude otevřeno déle, protože výčepní Štědrý večer také nijak zvlášť neprožívá. Praha je vylidněná, loni jsem na Staroměstském náměstí potkal dva Číňany, tak jsem je pozval domů. Trochu mi zavirovali počítač, když si vyřizovali poštu, ale pobavili se. Nejvíc se divili, že nemám doma stromeček a namísto toho rozsvěcím svícen.
|
Úspěšný Oceán, dnes sólová dráha |
| Od punku k Davidově hvězdě, muzikálům a televizní zábavě na Nově - tak se dá ve zkratce popsat umělecká cesta Petra Muka. Zjednodušení však klame. Při bližším pohledu je na Mukovi - kromě jeho pěveckých kvalit - zajímavá jeho snaha zachovat si integritu. Jak je ovšem z úvodního výčtu Mukových štací jasné, zpěvák to v tomto směru vůbec nemá jednoduché. Na českobudějovickou skupinu Oceán, s níž se Mukovi podařilo koncem 80. let prosadit, měli velký vliv Depeche Mode, U2, ale i Mukovo duchovní hledačství a fascinace židovstvím. Kombinace novoromantického popu, černého oblečení, vznešené duchovnosti v textech, vnějších symbolech a v neposlední řadě také v Mukově hlase, učinila z Oceánu mezi jeho oddanými posluchači skutečný kult. V roce 1989 se Oceán dostal jako první z porevolučních kapel na Západ a rovnou ve velkém stylu: Jihočeskou čtveřici si vybrali za společníky na svém turné po Británii a Irsku tehdy slavní britští Erasure, tvoření bývalým členem Depeche Mode Vincentem Clarkem a zpěvákem Andym Bellem. O rok později svůj návrat na halová pódia v zahraničí Oceán zopakoval. Slibně začínající zahraniční mise Oceánu ovšem vyšuměla do ztracena pro nepružnost tehdejšího Pragokoncertu i pro nedostatečný zájem britského vydavatelství Mute investovat do kapely z východního bloku. K rozkolu kapely roku 1993 došlo pro názorové neshody, které se týkaly hlavně dalšího hudebního směřování, a které trvají dodnes. Oceán vydal tři řadová alba a prodal jich téměř 300 tisíc. Po rozpadu Oceánu založil Petr Muk s klávesistou Petrem Kučerou „judaistickou“ kapelu Shalom, klávesista Dušan Vozáry vydal s bratrem Janem album elektronického projektu Déva, později hráli s Mejlou Hlavsou, bývalým členem Plastic People, v kapele Fiction. Petr Muk se v roce 1997 vydal prvním albem na úspěšnou sólovou dráhu. Nedávno vyšla jeho deska Osud ve dlaních. |
