Na konci 19. a začátkem 20. století se ve velké části Evropy zhroutilo celé jedno hospodářské odvětví: obchod s raky. Do té doby je Evropané – především Francouzi a Švédové – jedli po milionech kusů za rok.
V roce 1859 ovšem v údolí Pádu v severní Itálii začali raci hromadně hynout. Z tohoto potůčku se stala povodeň, která se během následujících padesáti letech prohnala celou Evropou, až v roce 1907 "spláchla" i čilý švédský trh s raky. Mezi těmito lety se evropští raci změnili z příslušníků celoevropské populace na trosečníky obývající izolované ostrůvky uprostřed pustiny.
Viníkem byl nepochybně nějaký patogen. Nakonec se ho podařilo identifikovat jako Aphanomyces astaci. Jde o parazita podobného houbě (ve skutečnosti patří mezi tzv. oomycety, které se vyvinuly z řas). Dostal české jméno hnileček račí. Lehčí už bylo odhadnout, odkud vítr vane. Jediné druhy raků, které v pokusech s hnilečkem odolávaly, pocházely ze Severní Ameriky. Raky z jiných částí světa zabíjel téměř se 100procentní účinností.
(celá infografika se zobrazí po kliknutí na obrázek)
Pokračování příběhu se odvíjelo zcela logicky: na uvolněné místo po evropských racích nastoupili jejich američtí příbuzní.
V první řadě především kvůli lidem, kteří se vysazením nových raků snažili zabránit ekonomickým ztrátám. Někteří se mohli do Evropy dostat rovněž nedopatřením, v každém případě se tu pak zdatně šířili. "Například do Čech se račí mor dostal s rakem pruhovaným bez přičinění člověka, proti proudu Labe," říká Eva Kozubíková z Přírodovědecké fakulty UK v Praze.
Mezi Skyllou a Charibdou
Původní druhy se z pohromy na přelomu 19. a 20. století už nikdy nevzpamatovaly. V průběhu 20. století k tomu do značné míry přispělo znečištění vody, které jim především v druhé polovině století vážně omezovalo životní prostor.
A když se s nástupem environmentální politiky začala situace zlepšovat, vrátil se znovu ve větší míře mor, který přežíval na krunýřích odolných amerických raků. V ČR tak například mezi lety 2000 až 2007 došlo k sedmi zaznamenaným místním epidemiím, které obvykle zcela vyhladily evropské raky v zasažených vodách.
Pro odborníky je o to nepříjemnější, že tyto epidemie nemohou předvídat. "Velké studie výskytu račího moru se u nás nikdy nedělaly," říká Eva Kozubíková, "ani to v podstatě nebylo možné." A to především u amerických raků, kteří jsou bezpříznakoví přenašeči.
"Zlom přinesl až nástup technologií genetické analýzy," říká Eva Kozubíková, hlavní autorka první studie využívající těchto postupů na racích v českých vodách. Publikoval ji časopis Conservation Biology.
Vědci díky novým metodám dokážou v jediném vzorku odlišit geny parazita od genů račích. Nemusí tak pracně pátrat po projevech nákazy pod mikroskopem nebo se pokoušet o zdlouhavou kultivaci hnilečku na Petriho misce. Výsledky ukazují, že míra nakažení amerických raků hnilečkem se může podle místa měnit. Ovšem ty nejrizikovější populace – žijící v tekoucích vodách, kde se může parazit i raci šířit – jsou zpravidla parazitem zasažené z velké míry.
Navíc se vědci znovu přesvědčili, jak nepříjemný nepřítel je mor: "Ve studii jsme ještě nepoužívali novou metodiku genetické analýzy, která byla zveřejněna až letos," říká Eva Kozubíková. Při následné kontrole se zjistilo, že nová metoda odhalila parazita i u těch raků, kteří byli podle starší metodiky "čistí". Jejich imunitní systém je tak účinný, že se parazit nedokáže rozbujet. Nakazit jiné raky ovšem stále může, byť pravděpodobnost nákazy při letmém kontaktu je menší.
Achilles a želva čili mor a věda
Schopnost sledovat šíření moru se tedy rychle zlepšuje. Ale co s ním? "V tuto chvíli není známá žádná léčba použitelná v přírodě," říká Eva Kozubíková, "jedinou možností je prevence a osvěta. Už jsme kontaktovali například rybářský svaz, aby o hrozbě račího moru informoval svoje členy."
Spory, kterými se hnileček šíří, totiž mohou po jistou dobu přežívat na předmětech, které byly ve vodě. Rybáři (a každý, kdo se pohybuje ve vodních tocích) by si tak podle biologů měli dezinfikovat mokré oblečení a rovněž obuv. Ani tato opatření samozřejmě nedokážou zabránit šíření parazita beze zbytku.
Ale i pouhé zpomalení postupu má smysl. Je například možné, že jednou se evropští raci časem naučí s račím morem žít. K velmi mírnému optimismu v tomto ohledu vybízí příklad některých severských raků. Se stejným kmenem parazita už se potýkají přibližně 100 let, a trochu se mu přizpůsobili (možná také on rakům).
"Doba jejich přežití s parazitem se z několika málo týdnů změnila na několik měsíců," říká Eva Kozubíková, "ale k tomuto stavu došlo během sta let." Jen aby čeští raci měli dost času.
