První je ukrajinská. Téměř všichni hrdinové se topí v nejistotách a chlastu. Jediná postava, která si uprostřed severočeského marasmu uchovává důstojnost a střízlivost, ba vznešenost, je servírka z Ukrajiny. Na první pohled ponížená bytost, nucená – v duchu trapných mód „lidových“ hospod devadesátých let – obsluhovat „nahoře bez“. Na druhý pohled žena, kterou krušný život nezlomil, ale vnitřně zpevnil. Radim Špaček věru není „angažovaný levicový umělec“. Možná i proto se mu portrét „silné ženy z lidu“ tak podařil.
Druhá je sudetská. Krajina bývalých Sudet je sama další postavou filmu. Krajina po staletí pěstěná Němci i Čechy – a pak za pár desetiletí jen a jen námi, Čechy, zničená a rozbitá. Krajina, jejíž první čeští novoosadníci přišli – jistě ne všichni – loupíce a vraždíce.
Jaká shoda okolností: pár dní před premiérou Míst se v Ústí strhla mela kolem českoněmecké minulosti. Jen taktak nebyla odvolána historička Blanka Mouralová, která připravuje velkou expozici o dějinách Němců v českých zemích, o dobrém i o zlém, tedy nevyhýbajíc se ani oné éře loupení a vraždění. Pokus o torpédování vedl jistý právník, dříve poradce Klausův, nyní kandidát do Senátu za jednu z extremisticko-nacionálních stran.
V interview s Martinem Veselovským na DVTV připomínal postavu z Míst – protagonistova dědečka-komouševrahouna, který se za nic nestydí. Taková přece byla doba... Ano. Podobné lidské typy v jedné době vraždí německé civilisty v Sudetech, v jiné coby estébáci pálí disidenty cigárem (zdravíme Špačkova Pouta!), v jiné po mafiánsku drsně podnikají (zdravíme znovu Místa!), v jiné kandidují za partaje s názvy jako Slovanské jitro nebo My nejsme Evropa.
