Než do ní Edward vstoupí

„Byla to pořád ještě doba - skončí o málo později v tom samém desetiletí -, kdy být mladý představovalo společenské břímě, znamení bezvýznamnosti, mírně trapný stav, z něhož manželství nabízelo počátek léčby. Jako dva téměř cizí lidé stáli podivně spolu na novém vrcholu existence, rozradostnění, že jim jejich nový status slibuje vymanit se ze svého nekonečného mládí: Edward a Florence, konečně svobodní!“

V novele zachycuje autor svatební večer těchto dvou mladých lidí. Po románech Pokání a Sobota se tak nyní Ian McEwan (1948), který patrně již zůstane v povědomí především díky debutovému románu Betonová zahrada (1978), vydal opět poněkud jiným směrem. Na Chesilské pláži překvapí nejen „chudostí“ příběhu, ale i detailním popisem puritánství, které je v mladé dvojici zakořeněné.

Florence se málem pozvracela

Na Chesilské pláži má jen něco málo přes sto stran, přesto se při čtení záložky vkrádá otázka: Proč číst sto stránek o tom, že on je sexuálně nevybitý nešika a ona je stejně nešikovná jako chladná? Pravda, v současnosti je čtenář mnohdy již unaven knihami, v nichž se bez ustání líčí jakési privátně uspořádané sexuální olympiády... Ale co dělat, takový je zkrátka život a jde především o to, jestli takovéto prózy nezůstávají u pouhého vychloubání a snahy šokovat.

Šokovat je dnes totiž těžké. Překvapivá se však zdá i zastydlost chování McEwanových novomanželů. Skoro to vypadá, že v Anglii opravdu mladí lidé nesouložili, a už vůbec o tom spolu nedokázali mluvit. Novomanželé jsou však nabiti alespoň teoretickými poznatky.

On od kamarádů, ona z knih. Ian McEwan líčí Florenciny myšlenky tak, že je zároveň politováníhodná i komicky působící: „V moderní pokrokové příručce, jež měla být zábavným stylem a pomocí nesčetných vykřičníků a ilustrací mladým nevěstám užitečná, narazila na výrazy a slova, z nichž se málem pozvracela: hlenovitá blána a zlověstný a lesknoucí se žalud. Jiná spojení zase urážela její inteligenci, především ta, která se týkala vstupování: Nedlouho předtím, než do ní vstoupí... nebo když do ní nakonec vstoupí a naštěstí ihned, jakmile do ní vstoupil...“

Teď můžeme dělat, co chceme
Ian McEwan je vůči svým postavám natolik empatický a je i do té míry zdatný stylista, že otázka, proč jsou Edward a Florence tak zastydlí, je při čtení odsunuta stranou, protože o to tu nakonec nejde. Je to křehký příběh mladých lidí, kteří se teprve ve světě rozhlížejí -a kteří se vezmou proto, aby mohli dělat to, co chtějí, včetně sexu. Chybí jim ale schopnost skutečně komunikovat. Edward a Florence, to je jako setkání dvou studen zavezených po okraj sutí.

Autor často vystupuje z reálného času svatebního večera a vrací se do minulosti novomanželů. Tak se dozvídáme, čím jsou tyto „studny“ zavezeny a proč. Někdy se tak ale také až příliš setře pel tajemství dodávající příběhu na přitažlivosti. To ale není ještě žádná velká piha na kráse této útlé knihy. Tou je teprve autorova častá potřeba příběh rámovat zmínkami o tom, jaká že to tehdy byla doba...

Jako by prozaik své příběhové konstrukci také dostatečně nevěřil. Možná, že je trochu z prstu vycucaná, včetně Florencina chladu či nehody Edwardovy matky... Snad ale stačilo tento „pomocný“ rám po dopsání odstranit. Protože jinak jde o citlivě podaný příběh. O tom, že někdy něco skončí ještě předtím, než to vůbec pořádně začne. Protože to vůbec začít nemělo?