Není to nic nového. Obsáhle citují poddůstojníka SS, který strávil služebně v Osvětimi deset týdnů a nikdy necítil kouř ze spálených mrtvol a neviděl plynové komory.
Fakta o vraždění, jak je uvedli souzení váleční zločinci, prý byla vynucena mučením.
Otřesná autobiografie osvětimského velitele Hösse byla prý částečně psána tužkou, což umožňovalo měnit po jeho smrti text, fotografie dokazující oběti z koncentračních táborů jsou falsifikáty, hromady mrtvol jsou naopak mrtví po spojeneckých náletech.
Autoři brožury nabízejí fotografie (tentokráte "nezfalšované") blahobytně vyhlížejících vězňů z osvobozené Osvětimi.
Víme, že v totalitních zemích se fakta nestoudně falšovala, a víme, že občas dochází k mediálním podvodům. Navíc každodenní proud informací, jichž se nám dostává, se stále více scvrkává na výběr senzací. Každé nečekané, či dokonce převratné podání historických událostí má přídech senzačnosti a to je činí přitažlivým. Ve Spojených státech třeba existuje celé hnutí těch, kdo navzdory zjevným faktům tvrdí, že lidé nikdy nepřistáli na Měsíci, že všechno je pouhá mystifikace.
Čím více ubývá živých svědků, čím více času uplyne od určitých událostí, tím snáze je lze zpochybnit. Popírači holocaustu však zpochybňují masové vraždění zcela nevinných lidí (nejen Židů) jen proto, aby ospravedlnili jeden z nejodpornějších režimů a jeho rasistickou a nacionalistickou ideologii.
Jsem jeden z očitých svědků. Vím, že jenom v Terezíně umíralo po mnoho měsíců každodenně více než sto vězňů - v důsledku hladu, zimy a úděsných životních podmínek. Koncem války jsem viděl desítky vozů, na nichž byly naházeny mrtvoly na kost vyzáblých vězňů. A to Terezín patřil mezi "lepší" tábory. Z tisícového transportu, kterým mě Němci internovali v roce 1941, přežilo válku sto třicet lidí, z předešlého transportu jen šedesát pět, z jiných transportů jich z tisíce nepřežilo ani čtyřicet. Z mých přátel a příbuzných v mém věku nepřežil ani jediný.
Jakýkoliv pokus hájit nacistický režim na základě toho, že nezavraždil šest milionů lidí, ale snad jen tři a půl, je dnes, kdy nepopravíme ani vraha, prostě hanebnost.
Autoři brožury se snaží dokázat, že plynové komory neexistovaly. Pokud by totiž dokázali, že vraždění plynem je smyšlenkou, mohou pak tvrdit, že vše ostatní bylo rovněž vymyšleno. Pak už je snadné tvrdit, že plyn, jímž se vraždilo, byl jen "prostředek k záchraně lidských životů" a že samotný účel Osvětimi "spočíval převážně v zabezpečení dostatečného množství pracovních sil pro nově vybudovaný chemický komplex IG-Farben".
Překládám z autobiografie osvětimského velitele Rudolfa Hösse: Na jaře 1942 dorazily z Horního Slezska první transporty Židů... Zpočátku šli klidně do místnosti, v nichž se měli podrobit dezinfekci, ale brzy někteří projevovali znepokojení a začali mluvit o tom, že mají být udušeni, a vznikla svého druhu panika. Ihned byli všichni Židé, kteří se ještě nacházeli vně, vehnáni do komor, a dveře za nimi byly zašroubovány. Při dalších transportech byly od počátku vyhledávány neklidné elementy a nespouštěny z očí. Jestliže se u nich dalo pozorovat znepokojení, tak ti, kteří je šířili, byli nenápadně odvedeni za budovu a tam zabiti střelou z malorážky tak, aby to ostatní nezpozorovali... Všiml jsem si, že ženy, které vycítily anebo věděly, co je čeká, se snažily navzdory smrtelnému strachu v očích žertovat s dětmi anebo je laskavě přesvědčovat... Viděl jsem, jak jakási žena, když se komora zamykala, chtěla vystrčit ven své děti a s pláčem volala: "Nechte žít aspoň moje drahé děti."
To, co Höss sám napsal ve své autobiografii, se shoduje s množstvím jiných svědectví. Zpochybnit lze vždy všechno, zvláště vezmemeli v úvahu, že teroristické režimy, jako byl hitlerovský či stalinský, páchají své zločiny v skrytu a v nejpřísnějším utajení. Zpochybňovat jejich zločinnou podstatu, a dokonce se při tom dovolávat vědeckosti takového počínání znamená připravovat půdu pro nové obdobné režimy a nové pečlivě tajené masové vraždy.
