Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Bowie nad Berlínem aneb Stehlík v lednu

Názory

  9:37
V sobotu večer začalo v Berlíně sněžit, takže mě v neděli ráno probudil zvuk odklízení sněhu, takové to hrnutí madel a klapání lopaty. Původcem hluku byl můj hostitel Štěpán Benda, který si přivstal a ještě snad za tmy šel sníh shrabovat. Tady jsou přísní, řekl mi večer, když nemáš do devíti uklizeno, už na tebe zvoní policajti. Tak to má být, řekl jsem s úctou k pruskému pořádku.

V sobotu večer začalo v Berlíně sněžit. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

No ale jinak je to klasický osmašedesátník, který vedl svobodomyslný život.

Štěpán Benda bydlí ve čtvrti někdejšího amerického sektoru Steglitz, což je taková středostavovská západoberlínská adresa, teď už dost pomíchaná. Němci v ní ale stále převažují, na rozdíl od tureckého Kreuzbergu nebo Neuköllnu, kde je to zase jinak zajímavé. Ulice jsou v Steglitzu široké a dlouhé a v zimě jimi dosti profukuje. Česky by se té čtvrti mohlo říkat Stehlíkov nebo rovnou Stehlík, neboť Stieglitz je onen ptáček, polsky se tak jmenuje jeden populární čechofil – Szczygiel. Berlínská podoba jména je germánsko-slovanský kompromis.

Já znám Štěpánu Bendu od roku 2008, kdy se připomínalo výročí roku 1968 a on se toho účastnil v jedné diskusi za tehdejší studenty, jak české tak německé, protože on stihl obojí. Vyrostl v levicové pražské intelektuální rodině, od dvou let ho vychovával velký A. J. Liehm, což musela být dobrá škola, která ho zároveň naočkovala skepsí k různým návodům, jak napravit dle revoluční metody svět. Na Západě zůstal krátce po srpnu 1968, to byl student na FF UK, na které zažil Pražskéjaro.

Nejdřív šel do Francie, protože tam chtěl žít a studovat filozofii, ale Němci byli už tehdy k uprchlíkům přátelštější, tak po roce v Besanconu odjel Štěpán nejdřív do Frankfurtu a pak brzy do západního Berlína, kde už zůstal. A nikdy toho nelitoval, jak mi říkal, protože s Němci se dá žít a je možné je za mnoho věcí obdivovat, i když o nich samozřejmě ví své, což většinou bývá pak pro Němce ještě lepší. To ale neznamená, že se vším souhlasí, teď naopak dosti kroutí hlavou nad těmi otevřenými hranicemi, ale to ne proto, že by byl „proti uprchlíkům“ jako takovým, ale má pochybnosti, zda to lze v takové nekonečné míře zvládnout a bojí se zavlečení radikalismu, antisemitismu a náboženského fanatismu, protože jako liberál si cení sekulárního řádu, tolerance (ano, ta právě může být oslabena nejvíc) a demokratických svobod, které vidí takovým přívalem ohroženy.

V tom jsme si rozuměli, ostatně asi i s většinou Němců bychom si rozuměli, kdybych s nimi v klidu a o samotě mluvil.

Pohlédl jsem na strop a viděl v něm stovky a stovky zapíchnutých papírových vlaštovek.

No ale jinak je to klasický osmašedesátník, který vedl svobodomyslný život, jak to jen ta šťastná léta 70. a 80. na Západě umožňovala. V Berlíně (západním) vystudoval filmovou školu, byl kameramanem, točil pro televizi dokumenty, cestopisy, spolupracoval s kdykým, třeba s Jean-Luc Godardem na jeho filmu Německo rok 90 devět nula, který, jak mi připomínal bych měl vidět už jen pro zajímavost. Ale sklony filozofické ho zcela neopustily, což se jednak projevovalo sklonem k přednášení, ale konkrétně i nehraným obdivem ke Kantovi, o němž napsal filmový scénář a už se skoro začalo točit, ale pak z toho kvůli penězům sešlo, protože by se musel postavit celý nový Königsberg, neboť z něj, jak známo, nic nezbylo.

Když mluví o Kantovi a Královci, vypadá to, že ho zná osibně a žil tam v 18. století a byl u všeho. Třeba byl u toho, když se čeští studenti hádali v Praze v dubnu 1968 s Rudi Dutschkem, který jim přednášel o revoluci, a pak byl i u toho, když spolu s Josephem Beyusem zakládal Dutschke a další v Kasselu stranu Zelených a znal celou západoberlínskou scénu, samé levičáky, se kterými nesouhlasil, ale zato s nimi byla větší zábava, i když ne vždycky a ne se všemi.

Sláva té restaurace je tedy zřejmě celoněmecká a zaručuje ji její zakladatel a majitel, kterému všichni říkají Costa.

Takže když jsme se sešli v S-Bahn Café Friedenau, kam Štěpán rád chodí, a stavili se u jeho ženy Esty, německé psychoterapeutky, na výbornou večeři, sedli jsme do auta a jeli do centra a vešli do podniku, kde se Štěpán hned zdravil s celým personálem a oni s ním. Ten podnik se jmenuje Terzo Mondo, tedy Třetí svět a je na Grohmanstrasse mezi Ku ́dammem a Savignyplatz, tedy tam, kde to mám v Berlíně nejraději, neboť těmi pěknými ulicemi vane ten nejlepší berlínský flair, esence nonšalantnosti, dobrého vkusu a lehkosti – to tam opravdu je.

A jak jsme vstoupili do té restaurace, pohlédl jsem na strop a viděl v něm stovky a stovky zapíchnutých papírových vlaštovek a po stěnách zažloutlé plakáty, mezi nimi jeden řecký s Ho Či Minem, uvědomil jsem si, že jsem tady kdysi byl, že mě sem před patnácti lety zavezl jiný můj dobrý kamarád, Halil Alite (více ve fotoblogu z Frankfurtu), který ovšem žije ve Frankfurtu a má za sebou taky zajímavý česko-německý život, a tak když jsem to říkal Štěpánovi, tak jsem se divil, že ho nezná, když by se přece všichni tihle svobodomyslní muži, kteří našli vlast v Germánii, měli znát.

Po stěnách visí zažloutlé plakáty, mezi nimi jeden řecký s Ho ČiMinem.

Sláva té restaurace je tedy zřejmě celoněmecká a zaručuje ji její zakladatel a majitel, kterému všichni říkají Costa, tedy Konstantin Papanastasiou, muž skutečně velmi helenisticky fotogenický, ve svých pětaosmdesáti letech krasavec thessalonský, který byl také díky svému zjevu a uměleckým schopnostem často používán v televizi a filmu, kde hrál Řeky, třeba v nekonečném seriálu Lindenstrasse a pak i v nějakých slušných filmech, jako třeba významného režiséra Bernharda Wickiho, kterého Štěpán samozřejmě taky znal.

Costa se se Štěpánem tedy pozdravil, objednali jsme si retsinu a za chvíli začal koncert v řeckém stylu, dva muži hráli na strunné nástroje a zpívali řecky a pak se k nim přidal jeden starší muž s úplně bílými vlasy a zpíval nějaký šanson, možná od Georgese Moustakiho nebo od Mikise Theodorakise, které samozřejmě Costa i Štěpán taky znal, protože jak mi Štěpán řekl, Řecko je jeho další domov a Řeky miluje a hrozně trpěl v posledních letech tím, co se tam stalo a co se stalo mezi Němci a Řeky, takže jestli má současná migrační vlna nějaký pozitivní efekt, tak snad ten, že na Řeky se už tady nikdo nezlobí, neboť to byla vlastně v porovnání s tou tsunami, která se stále valí, prkotina.

Abych ještě stihnul výstavu The Botticelli Renaissance, která v neděli (24. 1.) v Gemaldegalerie končí.

Ale já jsem přijel do Berlína, abych obešel několik výstav, o kterých budu psát do tištěných LN, abych ještě stihnul výstavu The Botticelli Renaissance, která v neděli (24. 1.) v Gemaldegalerie končí, takže už o ní psát nebudu (ach, to byl zážitek!), ale taky, abych se po pár letech prošel po starých místech, i když za dva krátké lednové dny se stihne sotva jen tak tím městem se mihnout.

Ale s jednou věcí jsem původně nepočítal. V pondělí zemřel David Bowie, což bylo k neuvěření a teprve během týdne člověku docházelo, že je to fakt, pokud tedy vyloučíme možnost nějaké zvláštní formy existence, kterou Bowie celoživotně i tak vedl. A Bowie, to je také zčásti Berlín a součást berlínského mýtu, který člověk, jenž do toho města začal jezdit koncem 80. let (do východní části) a pak začal objevovat Západ a pak se po různu vracel, ještě dosti vydatně inhaloval, i když od těch dob uběhly už roky. Berlín, to pro mě byly taky ty tři Bowieho berlínské desky Low, „Heroes“ a Lodger, i když skutečně berlínští byli jen Hrdinové, které tady, tedy v Hansa Studiu v Kreuzbergu u Zdi, třicetiletý Bowie celé napsal a nahrál.

V pondělí jsem tedy na bowievskou dvoustránku do LN napsal glosu právě berlínskou. A začal jsem aluzí na úvodní Handkeho báseň z Nebe nad Berlínem: „Als das Kind Kind war, / ging es mit hängenden Armen...“, což určitě nikomu nedošlo. A skončil narážkou na Wendersovo pokračování In weiter Ferne, so nah!

Když Berlín byl rozděleným městem, létali nad ním

Když Berlín byl rozděleným městem, létali nad ním andělé

Když Berlín byl rozděleným městem, létali nad ním andělé z Wendersova filmu Nebe nad Berlínem, ve kterém sice David Bowie nehrál, ale jako by ano. Generace, která zažila ještě Zeď a mohla se na ni dívat jen z jedné strany (z té, ze které na ni nebylo moc vidět, protože vás k ní vůbec nepustili), hleděla směrem k západní části města se snivou představou, že tam, jen kousek dál žili, nebo možná dokonce ještě žijí: Lou Reed, Iggy Pop, Brian Eno, Nick Cave, samozřejmě David Bowie... Nebylo ani tak důležité, že (západo)berlínské Bowieho období nebylo zas tak dlouhé a dávno v těch letech, tedy koncem let osmdesátých, bylo minulostí. Trvalo necelé tři roky (1976–1978), ale zanechal nad tím zraněným a přitom magickým městem cosi jako záři, která pak z něj vycházela ještě po dlouhých letech. Bylo to světlo legendy o rockových umělcích, zhroucených hvězdách, které se přijely do toho svobodného velkoměsta, obklopeného policejním státem, středobodu studené války, vlastně schovat, zašít, ukrýt: jednak před tím, co přináší sláva superhvězd, a pak hlavně před sebou samým, před svými běsy, závislostmi, sebedestrukcí. A o tom Bowie etc. něco věděl. V tom městě našli to, co hledali. Jednak klid a relativní anonymitu, protože k berlínské mentalitě patří, že Berlíňáky nic nevyvede z míry – a rockové hvězdy: ok, ale na zadek se kvůli nim neposadí. Takže díky tomu mohl Bowie s Iggym chodit po ulicích, pařit v klubech, dokonce nakupovat jídlo v obyčejných obchodech, což se mu už asi nikdy pak nepodařilo. Ale stejně tak tam našli to, co je – nebo bylo – na Berlíně tak úchvatné, tu směs melancholie, tísnivé krásy a emocionální úzkosti, atmosféru ležérnosti, zašlé slávy, která byla provázena temnotou a zmarem, přes kterou se přesto prodíral život a umění, které v Berlíně kvetlo ostrými, expresionistickými barvami Bowieho oblíbených malířů. Berlín byl městem, které se setkalo s Bowiem a on s ním. Bylo to tak blízko od nás, a přitom tak daleko.

Když to vyšlo, upozornil mě Jan Macháček, že Lou Reed tam nepatří a že mě asi spletla jeho deska Berlin, já to uznal, ale namítl jsem, že přece jen k tomu berlínskému mýtu Lou Reed patří a že hrál v tom druhém Wendersově filmu Tak daleko, tak blízko, čímž do něj byl integrován. A pak taky jiný kamarád Martin Kubík namítl, že on se ke Zdi na východní straně dostal, což taky asi nemohu popřít, já si pamatuju, že třeba na konci Unter den Linden, asi sto metrů před Braniborskou bránou, byly už zátarasy a policajti, takže na ni skoro nebylo vidět.

V neděli ráno jsem se tedy šel podívat na adresu Hauptstrasse 115, kde Bowie v těch letech 1976 až 1978 bydlel.

V neděli ráno jsem se tedy šel podívat na adresu Hauptstrasse 115, kde Bowie v těch letech 1976 až 1978 bydlel. Tehdy jsem o jeho existenci asi ještě nevěděl, protože jsem byl to dítě (byť už odrůstající) a nejsem si jistý, jestli by se mi jeho poněkud makabrózní zjev – když jel v drogách nejsilněji, vážil 45 kilo, líbil. Ale k některým věcem člověk doroste.

Hauptsrasse čili Hlavní ulice je dlouhá ulice vedoucí hlavně taky ne špatnou čtvrtí Schöneberg (Marlene Dietrich byla ze Schönebergu a byla na to patřičně hrdá). V dubnu 1986, bude to třicet let, tam do diskotéky La Belle hodili teroristi, poslaní Kaddáfím, bombu, která zabila jednu tureckou holku a dva mladé americké vojáky, kteří tam rádi chodili. Přes 200 lidí bylo zraněno. Na libyjskou ambasádu ve východním Berlíně přišla faxem gratulace, o které podal zprávu agent. Prezident Reagan neváhal a nechal za pár dní bombardovat Tripolis a Benghází. Kaddáfí na čas zkrotl, ale za dva roky nechal propašovat do letadla Pan Am kazeťák se semtexem, který explodoval nad Lockerbie ve Skotsku – 270 mrtvých. Kaddáfí je mrtvý, výkřiky o tom, že Allah je veliký budou znít při explozích zcela jistě dál.

Vystoupil jsme na stanici Julius-Leber-Brücke, pojmenované po jednom z mužů protinacistického odporu.

Vystoupil jsem na stanici Julius-Leber-Brücke, pojmenované po jednom z mužů protinacistického odporu, popravených po atentátu 20. července 1944, a šel ulicí Helmstrasse, takže mi okamžitě v mozku zazněl úryvek z Space Oddity: Ground Control to Major Tom / Take your protein pills and put your helmet on a říkal jsem si, jestli to měl David, který tudy musel občas projít také, podobně. A za chvíli jsem už viděl pár lidí postávat před domem číslo 115, kteří tam hleděli k dveřím a někteří pokládali kytku, kterou já ovšem ráno v tom chvatu zapomněl koupit, to se tady přiznám, a teď neviděl nikde květinářství. Většina kytic a takových těch naivních nápisů byla zapadaná sněhem. Vchod byl úplně obyčejný, trochu mě překvapilo, že tam dosud není pamětní cedule, Berliner Gedenktafel, což je taková výborná berlínská věc, velmi vkusně udělaná cedule jednotného typu se základními a jasnými informacemi, kdo důležitý tu žil – jimi jsme se nechal inspirovat, když jsme s přítelem Miroslavem Drozdem nechali vlastní iniciativou zřídit skromnější (ty berlinské jsou porcelánové, ty naše plechové) cedule Josefu Škvoreckému, Karlu Teigemu, Ivanu Medkovi a Milanu Jungmannovi. To tu píšu, aby bylo jasné, jaký má Berlín vliv.

Pak jsem poodešel a dům jsem vyfotil z odstupu.

Postál jsem tam dojatě, pořád mi znělo v uších Ground Control to Major Tom, Ground Control to Major Tom. Pak jsem poodešel a dům jsem vyfotil z odstupu, nebylo na něm nic zvláštního, velký berlínský poválečný činžák s určitě dobrými byty. Bohužel nevím ani, v jakém patře Bowie bydlel, ale přečetl jsem si na wiki, že byl sedmipokojový, tady žádná garsonka, a naproti bydlel Iggy Pop, který měl ten byt možná trochu skromnější. Nejspíš vycházeli stejnými dveřmi, někde asi měli garáž, Bowie jezdil po Berlíně v Mercedes Ponton se stahovací střechou, teda asi legitku na MHD nepotřeboval...

V té nádherné teskné písni Where Are We Now? z roku 2013 ale zpívá: Had to get the train / From Potzdamer platz / You never knew that / That I could do that. Takže možná někdy pozdě večer jezdil S-Bahnem z Postupimského náměstí, kterým ale vedla Zeď a vlaky jezdily jen jedním, západním směrem. A ta píseň a videoklip, který vám doporučuju, jsou krásné a smutné, že mě napadá, že Bowie nejspíš už věděl, že jeho život směřuje ke konci a že tou písní dal tedy hold možná nejkrásnější časům svého úžasně bohatého a tvořivého života, z nějž ty nejcennější chvíle prožil tady v tom městě, na téhle obyčejné adrese.

Hned kousek od toho domu byla zvláštní kolonáda, která vedla k velikému paláci. Na začátku kolonády byla sněhem zasypaná pamětní deska. Odhrnul jsem z ní sníh a přečetl si, že v paláci probíhaly soudní procesy s příslušníky hnutí odporu (Widerstandskämpfer) z 20. července 1944...

Kousek od toho domu byla zvláštní kolonáda.

Berlin... Ještě jsem chtěl napsat, jak je Berlín v lednu, mezi čtvrtou a pátou, kdy jsem šel na vlak, pěkný, když už se stmívá, a je vlastně jaksi rozeklaně romantický a jak na konci stále ještě dosti rozkopané ulice Pod Lipami jsem hleděl na už vzkypělou kopuli znovu stavěného Městského zámku (Berliner Stadtschloss), a říkal si, že až tu budu příště, bude už možná postavený, ale už skončím. Dojal jsem se tou písní a otázkami i odpověďmi v ní kladenými. Kde jsme teď? Jak dlouho...

Where are we now?

Where are we now?

The moment you know

You know, you know

As long as there’s sun

As long as there’s sun

As long as there’s rain

As long as there’s rain

As long as there’s fire

As long as there’s fire

As long as there’s me

As long as there’s you

A říkal si, že až tu budu příště, bude už možná postavený.

Další fotoblogy najdete na www.jiripenas.cz/fotoblog/

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...