7. května 2014 19:53, aktualizováno  20:54 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Můj kamarád Halil
aneb Frankfurtská spojka

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
To bylo ještě v době, kdy cestování nočním Německem ve mně vyvolávalo jakési temné a zároveň romantické představy | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy To bylo ještě v době, kdy cestování nočním Německem ve mně vyvolávalo jakési temné a zároveň romantické představy | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
PRAHA V roce 1994 jsem potkal Halila poprvé. Přijel jsem tehdy - taky poprvé a zároveň naposledy - na knižní veletrh do Frankfurtu a věděl jsem, že je to Jáchymův bratranec. Pracoval jsem tehdy v kulturní rubrice Mladé fronty a byl jsem naivní a lehkomyslný, což mě zas tak neopustilo. Vůbec mě nenapadlo, že bych se měl třeba předem starat o nějaký nocleh, prostě jsem věřil, že se vždycky někdy vyspím nebo třeba také nevyspím, prostě nějak přežiju noc, třeba v nějakém podniku, na nějakém flámu nebo tak. Bylo mi osmadvacet.

V roce 1994 jsem potkal Halila poprvé.

První, koho jsem na peronu frankfurtského nádraží potkal, byl Josef Škvorecký se Zdenou Salivarovou, oni se vraceli do Prahy, já právě vystoupil z ranního vlakem z Norimberka, kam jsem přijel nočním vlakem z Prahy. To bylo ještě v době, kdy cestování nočním Německem ve mně vyvolávalo jakési temné a zároveň romantické představy, kterých jsem se už dávno zbavil. Josef Škvorecký měl na hlavě stetson, na krku takovou tu kovbojskou šňůrku a ze Zdenou působili jaksi bezradně a ztraceně. Měli sebou několik kufrů na kolečkách, které vypadaly velmi americky a solidně. Protože jsem pár dnů před tím dělal s mým milovaným spisovatelem rozhovor, tak jsem se k nim hnal a Škvorecký mě poznal a hned říkal, jestli bych jim mohl pomoc s těmi kufry do vlaku, a přitom bylo vidět, jak z té cesty nemá vůbec radost, protože říkal takovým tím svým měkkým hlasem, víte, já na ty evropský vlaky nejsem zvyklej, já když jezdím v Americe, tak tam mají kupé vlastní toaletu a já mám problémy s prostatou a musím chodit na záchod, takže bych potřeboval sedět co nejblíž k záchodům, abych nemusel chodit přes celej vagon... Tak jsem hledal pro Josefa Škvoreckého a Zdenu Salivarovou místo, které by jim trochu vyhovovalo, odkud by to měli blízko na toaletu a na kterém by snesli cestu ranním Německem a dojeli do tehdy se nadějně poevropšťujících Čech. 

Mně se ale ta postmoderní tužka v obalu z art deco líbí víc.

Nebyl jsem tehdy ve Frankfurtu poprvé, ale poprvé jsem si tehdy asi všiml toho skyline, který tehdy ještě nebyl kompletní a k němuž během dvaceti let přibyla další polovina mrakodrapů, které obejít znamená projít půlku Frankfurtu, i když z odstupu vypadají, jako by rostly z jednoho hnízda. V tom roce 1994 už stála - ovšem jen tři roky - ta věž ve tvaru tužky (Bleistift), podle které je jednoduché trefit k Messe, k veletrhu. Několik let to se svými 256 metry byla nejvyšší stavba v Evropě, než ji koncem devadesátých let přeskočil o čtyři metry a jedno poschodí (55 a 56) jiný frankfurtský věžák, Commerzbank Tower, od asi největší stavitelské celebrity současnosti, Normana Fostera. Mně se ale ta postmoderní tužka v obalu z art deco líbí víc.

Než přeskočil jiný frankfurtský věžák, Commerzbank Tower, od asi největší stavitelské celebrity současnosti, Normana Fostera

Tehdy, před těmi dvaceti lety, jsem došel na veletrh, vlastně s matnou představou, co vlastně tam hodlám dělat a o čem psát, ale jistě jsem do novin něco poslal. Tematickou zemí byla tehdy Brazílie (to mě moc nezajímalo), takže tam byla výzdoba ve styli tropicana a zněla tam ve větší míře brazilská popmusic, a Mírovou cenu německých knihkupců dostával toho roku španělský spisovatel Jorge Semprún (1923 – 2011), Frankův odpůrce a vězeň koncentračního tábora Buchenwald, zprvu stalinista, ale pak velký kritik totalit, včetně té sovětské: vzpomínám si, jak jsem tam louskal laudatio z Frankfurter Algemeine, abych dal dohromady nějaký článek, který tehdy, v té době předmailové, když se napsal, musel se přepsat do čitelné podoby a poslal se do redakce faxem, což samo o sobě byl výkon.

České oddělení, kam jsem dorazil, šlo poznat počichu. Linula se od něj zřetelné vůně piva a ještě něčeho, cibule pravděpodobně, taková ta česká vůně ležérnosti, což se myslím zas tak nezměnilo. Nakladatelé byli na veletrhu už druhý či třetí den a patřilo tehdy, a divil bych se, kdyby se to příliš změnilo, že bez piva, případně nějaké té kořalky, se to prostě přečkat nedá. Myslím, že to v jiných národních sekcích takové nebylo...

On je to Albánec, jo, já mám albánskýho bratrance...

Ale k Halilovi. Pár dní před tím, než jsem do Frankfurtu jel, mluvil jsem o cestě s Jáchymem Topolem, který mi řekl: hele, mám ve Frankfurtu bratrance, když bude nejhůř, myslím, že tě ubytuje, má takový humánní sklony. Jmenuje se Halil Alite, určitě se s ním seznam, zajímavej chlápek... – Když jsem se udiveně ptal, co je to za jméno, Jáchym, u něhož se člověk nesmí moc věcem divit, řekl, on je to Albánec, jo, já mám albánskýho bratrance... A opravdu má.

Je to dosti kyselé až trpké a musí po tom být strašná kocovina.

Před pár dny jsme se s Halilem po letech zase v Frankfurtu viděli. Ha, ty ses vůbec nezměnil, zvolal, když jsme se potkali, já řekl to samé. Vídáme se tak jednou za pět let, občas přijede Halil do Prahy, pak zase já mám cestu do Frankfurtu, naposledy jsme strávili dlouhý večer v červnu 2009 v Berlíně, kdy německá strana organizovala akce k výročí pádu železné opony a Halil to nějak pomáhal organizovat, protože Halil je velký organizátor. Tentokrát jsme ovšem nic neorganizovali, ale jen šli na večeři, která se protáhla přes půlnoc, já když jsem někde v cizích městech, mám touhu jít do nejobyčejnějším místních lokálů, kde se vaří místní věci, tak mě Halil zavedl do hospody, s místní kuchyní, taková knajpa, která se moc neliší od našich hospod, s tím rozdílem, že se tu nekouří, takže silný kuřák Halil, chodil co chvíli ven, a lidi si dávají ne pivo, ale apfelwein čili jabčák, který se zásadně pije z geripptes, obyčejných skleniček s rýhovaným povrchem, aby to neklouzalo. Je to dosti kyselé až trpké a musí po tom být strašná kocovina, to toho ale musíte vypít hodně, tak dva džbány, v nichž se to víno, lze-li tak tomu říct, nosí na stůl. Vypil jsem dvě sklenice a trochu znát to bylo, pak jsem radši pil nějaké víno normální, třeba řecké.

Halil je jeden z nejpříjemnějších lidí, které znám. Tehdy, před těmi dvaceti lety, se motal kolem českého stánku na veletrhu a já si ho všiml a hned na něj zůstal zírat, neboť jsem okamžitě věděl, že to nemůže být nikdo jiný, než on, protože jako by Jáchymovi z oka vypadl. Já čekal tmavého Albánce a přede mnou stál růžovolící chlapík s charakteristickými schulzovskými pytly pod očima a s typicky živým topolovským pohledem světle modrých zornic, který vyzařují směs veselosti a divokosti, jak to znám a mám rád u Jáchyma. A jak vím Halil, nejprve nebyl nijak nadšený, když jsem mu naznačil, že bych u něj mohl dvě noci spát, dokonce se zprvu vymlouval, že snad u nich malují nebo něco takového, ale pak, to už uběhlo několik hodin a asi jsem se nejevil jako úplný idiot, nebo možná právě jevil a bylo mu mě líto, prostě řekl, tak jo, budeš spát u mě, ale musíš se chovat slušně. Tak jsem prožil tehdy ne dvě, ale nakonec tři noci v Halilově domě kdesi ve Westendu, té bohémsko-alternativní čtvrti, kde se odehrávalo začátkem sedmdesátých let dění, které se do dějin města i Spolkové republiky vepsalo jako Frankfurter Häuserkampf čili „frankfurtské boje o domy“, jejichž jedním z výdobytků byl i dům, vlastně vila, ve které pak bydlel Halil se svou Eli, skvělou ženou, kterou jsem pak měl možnost poznat a která se nijak nedivila, když mě tehdy dotáhl v noci domů.  ˇ

Frankfurt byl spolu se západním Berlínem asi nejdivočejším, ale také nejsvobodnějším městem v Německu.

Tak i na to jsme vzpomínali, ovšem Halil už v tom domě, v němž zažil bouřlivé roky sedmdesáté, kdy Frankfurt byl spolu se západním Berlínem asi nejdivočejším, ale také nejsvobodnějším městem v Německu, bůhví, jestli v celé západní Evropě, nebydlí. Já jsem se tam tehdy, na tom začátku 90. let snad ještě mírně dotknul zbytků té atmosféry konce šedesátých let a začátku sedmdesátých, do kterého Halil tehdy po srpnové okupaci spadl jako šestnáctiletý kluk z Československa a ve které pak vyrostl. Jáchym pak v rámci své fabulace říkal, že Halil dělal spojku teroristům z RAF, ale tomu se Halil jen smál, že to jsou pitomosti, i když myslím, že trochu ho to bavilo, že nějací Češi si to můžou myslet. Ale je fakt, že Frankfurt byl, dalo by se říct, tím nejneklidnějším městem v BRD, tady už v dubnu 1968 hořely první obchodní domy, na Zeilu, což je hlavní nákupní třída (tohle má Frankfurt společné s Brnem, kde je taky Cejl), zapálili Andreas Baader a Gudrun Ensslinová dva obchoďáky, při nichž ještě nebyli žádní mrtví, ti měli přijít později. Byl to vlastně prolog té dlouhé a tragické kapitoly německých poválečných dějin, té nějakým divným a zvrhlým způsobem přitažlivé hry na spravedlnost, hry na boj za práva slabších a týraných (Ensslinová samozřejmě zdůvodňovala požár jako protest proti válce ve Vietnamu), hry na boj, při němž brzy umírali také zcela nevinní, hry, která byla provázena fanatismem a ryzím kreténismem, který přitom produkovali lidé zároveň nějakým způsobem inteligentní a zajímaví (Ulrike Meinhofová), ale do jednoho vnitřně nemocní a pokřivení.


Tak u toho Halil nebyl. Ale byl jako mladík u toho, když ve Frankfurtu vznikala APO tedy Außerparlamentarische Opposition, tedy mimoparlamentní opozice, která pak se Sponti, věřícími na „spontánní aktivitu mas“, což ve směsici idealismu, naivismu, ale i intenzivně k věci jdoucího kriticismu, vytvořilo podhoubí, z níž se pak vyvinuli Zelení, ke kterým měl Halil nejblíž a jejichž různé otce a matky-zakladatelky poznal, i když o nich mluví s legrační směsicí respektu a ironie a o některých jednoduše říká, že to byli magoři. Frankfurt, to bylo město Joschky Fischera, který tady s motoristickou přilbou na hlavě házel Molotovovy koktejly na policisty, ale po letech, v roce 1983, tady v Hesensku poprvé s ním Zelení vstoupili do zemské vlády. Ve Frankfurtu žije Daniel Cohn-Bendit, jehož židovští rodiče uprchli z Berlína před nacisty do Paříže, kterou jejich syn převrátil na jaře 1968 vzhůru nohama. Tady, ve Frankfurtu, kde bydlí (ve Westendu), byl v devadesátých letech místostarostou a teď je prominentním občanem, za nímž se nedávno, když slavil symbolické 68. narozeniny, sjely hvězdy z celého světa na party, byl tam prý i Bob Dylan, asi aby mu zahrál, ale možná jen tak. Halil ale říkal, že on tam nebyl a smál se, když jsem se ho ptal...

Frankfurt, to bylo město Joschky Fischera, který tady s motoristickou přilbou na hlavě házel Molotovovy koktejly na policisty

Halil, což je totéž jako arabský Khalil (خليل) , a znamená to přítel, ke svému albánskému (nebo tureckému) jménu přišel přes svého albánského tatínka, kterého viděl až v dospělosti a to jen dvakrát, když se v devadesátých letech setkali v Paříži a pak jednou v Tiraně, to už otec umíral. Ta historie by vydala na film, však se jeden v Německu chystal, pak z toho nějak sešlo, prostě se nesehnaly peníze. Jeho maminka, slečna Schulzová, tedy dcera katolického spisovatele Karla Schulze (1899 – 1943) a sestra Jiřiny, maminky Jáchyma a Filipa Topolových, se začátkem padesátých let zamilovala do albánského studenta Halila Aliteho, který v Praze studoval chemii. Musel to impozantní mladík, však také už stačil bojovat u partyzánů proti Italům i Němcům, přátelil se s Enverem Hodžou, hrdinou odboje a pak dosti strašným diktátorem, se kterým se později dostal do konfliktu, takže si odseděl roky v albánském kriminále – a přesto, jak mi říkal Halil, zůstal přesvědčeným komunistou až do smrti. Že to musela být skutečná láska, dokládá, že u Schulzů věru nijakými sympatiemi ke komunistům neplýtvali, ostatně i slečna Schulzová se ještě před tím stačila dostat do vězení, když se chystal nějaký monstrporces s údajnými záškodníky a špiony – naštěstí na ni toho moc nenašli, tak ji po pár měsících propustili. A když se narodil v roce 1952 Halil, byla jeho maminka ochotna následovat svého albánského muže do divoké Tirany, kam se on musel jednoho dne okamžitě vrátit, neboť Albánie stáhla všechny studenty ze zahraničí. Po nepředstavitelně složitých procedurách, k nimž patřilo i rozprodání všeho majetku, se Halilově matce podařilo získat povolení k odstěhování se do Albánie za svým mužem a Halilovým otcem. Už měli všechno sbaleno, když přišel z albánské strany stručný příkaz, že cesta, stejně jako jakékoli kontakty s Albánií se zakazují. To bylo ještě před rokem 1956, kdy pak definitivně padla klec a zatáhla opona. Albánie zmizela z obzoru světa, jakýkoli kontakt přestal existovat, nebylo možné tam telefonovat, psát, nic... Milovaný muž zmizel a jeho přítomnost zůstala jen v podobě malého Halila, přičemž jeho matka nikdy neuvažovala o tom, že by ho případně úředně přejmenovala a počeštila, naopak vždy mu kladla na srdce, že jeho tatínek žije v Albánii a že se s ním jednou třeba setká. Tak tady v Praze, městě skoro bez cizinců, vyrůstal malý Albánec Halil, který vypadal jak dědeček Schulz a který se od batolecího věku musel podobat Jáchymovi, když jsem ho hned napoprvé v tom roce 1994 poznal.

Halil, což je totéž jako arabský Khalil (خليل) , a znamená to přítel, ke svému albánskému (nebo tureckému) jménu přišel přes svého albánského tatínka.

Do Německa se Halil dostal s rodiči na podzim 1968, to už maminka žila se svým novým mužem, Čechem, který se o Halila staral jako o vlastního a Halil ho má rád jako svého otce: oba žijí ve Frankfurtu, kde našli práci a nový domov. Jeho otčím byl zase pro změnu antikomunista, vězeň padesátých letech, takže když v srpnu 68 přijeli Rusové, neváhali, jak dlouho zůstanou hranice otevřená a co nejdříve z té divné a nebezpečné části Evropy pláchli. Dostali se do Frankfurtu, Halil, který neuměl nejdřív ani slovo německy, tady chodil střední školu, pak se přihlásil na germanistiku, jak mi říkal, ne ani tak, že by ho to zajímalo, ale potřeboval se doučit německy. Vystudoval zdejší Goetheho univerzitu, které se v těch letech přezdívalo Univerzita Karla Marxe a kde učily kapacity jako Jürgen Habermas a Herbert Marcuse, ale jak Halil říkal, stálo to za hovno, protože za jeho studií se vůbec neučilo, třeba se řeklo, že se jde ven a kecalo se o všem možným, takže všechno se musel doučit dodatečně. Něco se přece jen z těch časů naučil, myslím, že aspoň to, že věci se mají dělat vážně, ale nemají se tak vážně brát. Myslím, že je na něm poznat, že prožil skoro celý život ve svobodném světě, takže i jeho čeština je občas legrační a než se rozkecá, občas zajímavě hledá a komolí slova, ale zároveň v sobě má taky tu slovanskou melancholii, doplněnou albánskou divokostí, i když v zemi svého otce byl všeho všudy dvakrát a nejvíc ho zaujaly ty bunkry, kde by se daly pěstovat žampiony. Koncem 80. let, když už železná opona přece jen rezivěla, založil s příteli nadaci Palais Jalta, která se snažila zprostředkovat informace o středo a východoevropských záležitostech, většinou kulturních, na Západ. Začátkem 90. let Palais Jalta vyvíjela dosti bohatou činnost, do Frankfurtu jezdili východoevropští, hlavně tedy polští a čeští spisovatelé etc. na čtení a semináře. Pak samozřejmě došly peníze a také už to nebyla taková senzace, že padla ta opona. Za to už ale Halil nemohl. Kdo ho poznal, měl většinou přítele na celý život a já jsme velmi šťastný, že patřím mezi ně.

Pak samozřejmě došly peníze a také už to nebyla taková senzace, že padla ta opona.

Ale aby to nevypadal, že jsem si do Frankfurt zajel jen tak poklábosit se starým přítelem, umístím sem jeden plod mého jarního hesenského tažení, které se uskutečnilo za laskavého přispění Deutsche Zentrale für Tourismus a Eurolines, v jeho autobusech jsem prožil dvě noční cesty. Vřele doporučuji.

Hodina němčiny s Emilem Noldem

Frankfurt nad Mohanem není jen město knižních veletrhů a finančního kapitálu, ale též vynikajících galerií a muzeí. V současné době se tam konají dvě přehlídky, které by byly chloubou každé evropské metropole a o nichž se Praze může jen zdát.

Základní adresy jsou ve Frankfurtu dvě: kunsthalle Schirn kousek od dómu, kde nyní probíhá krásná výstava Esprit Montmartre, o níž tu napíšeme v příštích dnech, a Städel na nábřeží, tedy klasické muzeum s bohatými sbírkami starého a nového umění. Najdeme tam Botticelliho, Rafaela, několik Rembrandtů, chybět nemůže Tischbeinův Goethe v Itálii, nejznámější portrét zdejšího rodáka; u novějšího umění je položen důraz na nejněmečtější moderní styl, na expresionismus. Před několika lety bylo k původní budově z 19. století přestavěno nová podzemní část, kde skrz stropní otvory proniká světlo na velkoryse umístěná díla umění poválečného a současného. Čili každý si přijde na své.

Ozdobou Städelu jsou pak rozsáhlé výstavy, v nichž jsou (nově) představovány základní postavy evropského umění: v posledních pěti letech se tu mj. vystřídali: Botticelli s Dürerem a Ernst Ludwig Kirchner a Emilem Noldem, tedy dva klasici německé moderny. Noldeho retrospektiva, prý největší za posledních třicet let, potrvá ještě měsíc a půl.

Emil Nolde (1867 – 1957) je synonymum německého osudu v moderním umění první poloviny dvacátého století. Píše se o něm dokonce jako o nejdůležitějším německém modernistovi vůbec, jako o symbolické postavě výtvarného „němectví“. Mimochodem čtenář německém poválečného literatury ho zná jako postavu z románu Siegfrida Lenze Hodina němčiny (1968, česky 1974), kde je vylíčen v idealizované podobě jako starý umělec postižený úředním zákazem malovat, který však nemůže potlačit jeho bytostnou potřebu tvorby.

Jeho historickou roli pak může dokládat i přítomnost jeho děl na dvou příznačných místech: na známé fotografii z berlínského otevření putovní výstavy tzv. zvrhlého umění (1938) vidíme, jak Joseph Goebbels prochází právě kolem dvou Noldeho expresionistických děl. Na proslulé difamující výstavě patřilo Noldemu čestné místo a jeho cyklus Život Krista z roku 1912 byl pak vydáván za vůbec nejpohoršlivější dílo „entartete Kunst“ – tisk toto vášnivě barevné dílo, jeden z vrcholů výstavy, hanlivě nazval „sletem čarodejnic“.

Tím druhým místem je ovšem pracovna poválečných německých kancléřů: Noldeho velké zátiší se slunečnicemi (nejen Van Gogh maloval s vášní tuto zářící květinu) si nechal pověsit na zeď v sedmdesátých letech Helmut Schmidt a místnost nejmocnějšího muže (a ženy) státu zdobí jeho dílo i po přestěhování z Bonnu do Berlína, takže by se dalo říct, že Noldeho má stále na očích i Angela Merkelová.

Nolde však není žádný morálně jednoznačný hrdina. Víc než jiní malíři a umělci jeho pokolení kladl důraz na „německost“ svého umění, na jeho spjatost s rodnou hroudou. Byl příkladem upřímného a zaujatém vztahu k tradici, k lidu, pokud možno nezkaženému mísením s městem, lásky k německé, přesněji k rodné severoněmecké, ba přímo přímořské, krajině. Šlesvičan Nolde, vlastním jménem Hansen, byl rodák z vesnice Nolde na dánských hranicích, tomuto stejně tak drsnému jako krásnému kraji zůstal celý život věrný, i když v letech svého tvůrčího vrcholu a uznání (20. léta, de facto výmarská republika) trávil studenou část roku v nemilovaném, kosmopolitním Berlíně. Historickým paradoxem bylo, že byl v té době dánským občanem, neboť rodná vesnice se po roce 1918 ocitla na dánské straně hranice.

Kam patřil a čemu dával přednost, je vidět na výstavě: Nolde byl malířem otevřených krajin, mořského horizontu, rozbořených vln, závratně modrého baltského nebe, barevnými květy posypaných luk, vesnických zákoutí. Městské motivy, které s takovou samozřejmostí vyhledávali jeho „soudruzi“ z expresionistické skupiny Die Brücke, kam vstoupil v roce 1906 a v níž setrval sotva rok, u Noldeho téměř chybí. On potřeboval horizont, volný prostor, jasný a zářivý vzduch.

Tato německá vazba, silnější a hlubší než u jakéhokoli jiného umělce z velké expresionistickou generace, jež přinesla v prvních letech 20. století do německého umění razantní proměnu výrazu, byla zároveň zdrojem Noldeho politických iluzí. Nolde, který léta odmítal „kosmopolitní tendence“ a neštítil se ani protižidovských výpadů (proti Maxu Liebermannovi, což se snažil dát k dobru, když represe postihly i jeho samého), uvěřil v pravé národní obrození, které si, byť jen na pár let spojil s nacismem a Hitlerem. Vstoupil už ve dvacátých letech do NSDAP a nástup k moci v roce 1933 vřele přivítal. V prvních letech se přitom zdálo, že kulturní politika se teprve hledá a expresionismus v čele s Noldem (a dále třeba se sochařem Ernstem Barlachem, dalším Severoněmcem) může být akceptovaným stylem nového Německa – sám Goebbels byl jeho velkým obdivovatelem. Jenže Hitlerův mnohem tradičnější vkus, především pak jeho upřímná nenávist k modernímu (nesrozumitelnému, nepěknému, deformujícímu) umění se po pár letech odkladu prosadila a Vůdce rozhodl direktivně: modernismus se v umění zakazuje. Včetně Noldeho. Víc než tisíc jeho prací bylo zabaveno z galerií a muzeí, on byl vyloučen ze stavovských organizací a a nakonec mu bylo úředním výnosem v srpnu 1941 zakázáno malovat vůbec: v Hodině němčiny bdí vykonáváním toho absurdního zákazu vypravěčův otec, vesnický policajt, dbalý základní německé ctnosti, konání povinnosti. Umělec však nemůže být potřen, maluje „neviditelné obrazy“, fragmentální výjevy na malé formáty, na kousky papíru či odstřižky: na výstavě je jim věnován celý jeden oddíl. Celkem se těchto „obrazů“ zachoval na tisíc třista. Jsou veskrze, stejně jako většina vystavených děl, ve vlastnictví Noldeho nadace v Seebüllu, kde umělec zemřel a kde jeho jeho muzeum.

Frankfurtská výstava představuje Noldeho chronologicky s akcenty na barevnost, divokost a cosi jako náchylnost k pudovým zdrojům života i tvorby. S tím není v rozporu silně náboženský charakter části Noldeho díla, čerpající z Nového i Starého zákona, stejně tak mytologie různých národů: na přechodu mezi jeho ranným impresionistickým obdobím a expresionismem stojí velký, svým způsobem děsivý obraz Obři z hor (1895), trojice jakýchsi pohádkových groteskních oblud, které se pak budou čas od času jeho díle znovu objevovat. Tak jako i jiní předváleční modernisté byl i Nolde přitahován exotikou, zajímalo ho primitivní umění, zúčastnil se v roce 1914 výpravy do Oceánie, odkud si přivezl sbírku kultovních předmětů, které se objevují v jeho díle. Stále znovu je přitahován tancem, který zpodobňuje nikoli jako nějaký symbolický úkon jako jen o tři roky starší Edward Munch, s nímž si jsou ovšem docela blízcí, ale jako závratný projev života, jehož tvar se stále proměňuje. Stále přítomná je též fascinace mořem v různých podobách a skupenstvích. Vášnivé tahy štětcem a suverénní ovládnutí kompozice se pojí s robustností a zemitostí.

Není to žádné subtilní umění, nýbrž síla, která se dere skrz barvy v před, nebo jako se rozvíjejí květy na jeho úžasných akvarelech. Prohlídka výstavy se podobá chůzi mezi explodujícími barvami, které před vašima očima vystřelily svou dávku červeně, modři či žluti, jež vám dlouho zůstává na sítnici.

  • Emil Nolde. Retrospektive.
  • Museum Städel. Frankfurt nad Mohanem. 5. 3. – 15. 6. 2014.
  • Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

2. května 2014

 

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Abarth 595 Turismo
Abarth 595 Turismo

r.v. 2013, naj. 19 100 km, benzín
470 000 Kč (s DPH)