16. září 2013 10:57 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Láska za hrob aneb
Andrássyovci v Rožňavě

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Inu, někdo si umí takové věci skutečně užít. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Inu, někdo si umí takové věci skutečně užít. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Autobus do Rožňavy tedy nepřijel. Tak jsem skončil minule svůj popis ve městečku Betliar. „To je kvůli těm závodům do vrchu v Dobšiné“, řekl jsem jako znalec místních poměrů dvěma ženám, které na něj čekaly se mnou. Pokývaly hlavou a pak jedna navrhla, že bychom se mohli složit na taxi, že má známého, který nás hodí se slevou. Do Rožňavy jsem tedy dojel taxíkem.

Ve kterém bych klidně prožil zbytek života.

Měl bych ovšem ještě něco napsat o kaštielu v Betliaru. Rodina Andrássyovců, která v něm žila do odhadnutelného roku 1945, si ho koncem 19. století zařídila jako rozkošný zámeček, ve kterém bych klidně prožil zbytek života. Dávno před tím na tom místě stála jakási gotická tvrz, která patřila napůl loupežnickému roku Bebekovců, které v druhé polovině 16. století vystřídali ti Andrássyovci, kteří sem, na Gemer, přišli ze Sedmihradska. Sídlem rodu nebyl ovšem Betliar, nýbrž hrad Krásná Hôrka, proto také jejich rodový predikát zněl „krásnahorkai“. Tento hrad stojí na kopci na druhé straně od Rožňavy, směrem na Košice. V polovině 19. století, když už se na hradě nikomu moc bydlet nechtělo, přemístili se sem na Betliar, kde si to nechali přestavět ve stylu bezstarostného eklekticismu. Na hradě naopak zřídili už v roce 1857 rodové muzeum, na které se mohli chodit dívat turisté a jejich bývalí poddaní. Po roce 1945 obojí připadlo státu, tedy tehdy Československu. Hrad Krásná Hôrka, jak známo, před rokem a půl vyhořel, ale k tomu ještě dojdu. Betliar je naproti tomu ve stavu velmi zachovalém, ba vyšňořeném.

Kaštel, tedy slovensky kaštieľ , je uherské specifikum.

Kaštel, tedy slovensky kaštieľ , je uherské specifikum, které u nás z nějakých důvodů nenajdeme, nejspíš proto, že jsme se nemuseli bát Turků. V podstatě je to malý zámek, jenž se vyvinul z opevněné tvrze, které již nebylo po opadnutí tureckého nebezpečí zapotřebí, tak se z toho udělalo cosi jako větší vila. Pokud jde o to slovo, tak to se pro změnu vyvinulo z latinského castellum, tedy zámeček. Obývala ho opět specificky uherská společenská vrstva (džentra), tedy nižší či střední šlechta, která pomalu spěla k tomu, aby se z ní stalo obyčejné měšťanstvo, přičemž si zachovávala zvláštní aristokratické rysy a projevy, například právo svému služebnictvu kdykoli nafackovat nebo třeba položit kapesní hodinky mlčky na lavici, zeptal-li se někdo z nižší vrstvy, kolik je hodin. Nebo třeba prohrát všechno, včetně vlastní matky, během jedné noci v kartách. Příslušníky džentry, tohoto velmi maďarského, to znamená pyšného, hrdého a zároveň jaksi operetně tragi-komického jevu, popsali ve svých prózách maďarští klasici Zsigmond Móricz a Sándor Márai, kteří ovšem už byli svědkem jeho zániku. Ale zánik je velkým literárním tématem a prožít si ho, být svědkem soumraku, to je velké umělecké a životní téma. Díky této zkušenosti má myslím maďarská literatura před tou naší velkou přednost a působí tak zrale.

Jeho kouzlu, samozřejmě platonicky, propadla romanticky založená císařovna.

Ovšem Andrássyovci byli přece jen jiný případ. Jejich obrovské pozemkové vlastnictví jim zaručovalo spolehlivou převahu nad úpadkem šlechtického stavu i nad modernizací a demokratizací, které se ale ani oni nemohli zcela ubránit. Z jejich rodu navíc povstala jedna z klíčových osobností uherské politiky druhé poloviny 19. století, charismatický hrabě Gyula Andrássy (1823 – 1890), jehož kouzlu, samozřejmě platonicky, propadla romanticky založená císařovna (a maďarská královna) Sissi, maďarsky Erzsébet magyar kiralyné. Onen Gyula čili Julius byl možná tou hlavní příčinou její vášnivé lásky ke všemu maďarskému: nejenže se naučila maďarsky mluvit, ale jedno své dítě, Marii Valérii (1868 – 1924), přímo „darovala“ maďarskému národu - porodila ji na Budíně a postarala se, aby byla i maďarsky vychována. Franz Josef z jejího horování pro národ, který dělal Habsburkům vždy spíše starosti, nejspíš nebyl nijak nadšený, ale co mohl s exaltovanou, ale naprosto okouzlující Romy Schneiderovou dělat? Gyula Andrássy, který byl po poražené revoluci v roce 1848 odsouzen rakouskými úřady k trestu smrti, takže se musel zachránit útěkem do exilu, se v roce 1857 již jako zkušený politik vrátil do Uher a stal se hlavním vyjednávačem a de facto architektem rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867. Že tento kompromis dopadl pro Maďary tak příznivě, ovlivnila opět ve značné míře Sissina náklonnost. Ta stála i za tím, že císař svolil ke korunovaci maďarským králem: 8. června 1867 složil na umělém pahorku, která byl navršen z prsti sebrané z všech koutů Uher, tedy samozřejmě i ze Slovenska, korunovační přísahu. Na hlavu císařovny pak za uherské stavy vložil svatoštěpánskou korunu s nakloněným křížkem i tehdejší uherský palatin, tedy vlastně místokrál, Andrássy Gyula.

Na obrazech, třeba na tom, jenž visí v kaštieli a je na něm vyobrazen Gyula po boku mohutného kancléře Bismarcka.

To, po čem toužili státoprávně cítíci Češi, tedy po nějaké formě vyrovnání, včetně císařovy korunovace na českého krále, dosáhli Maďaři za silného přispění Andrássyho osobního kouzla. Na obrazech, třeba na tom, jenž visí v kaštieli a je na něm vyobrazen Gyula po boku mohutného kancléře Bismarcka na Berlínském kogresu v roce 1878, nebo na portrétních fotografiích vidíme křepkého štíhlého muže s kroutícími se vlasy a černými vousy divoce rašícími zpod brady a podél stran jeho nomádsky vystouplých lící. Lze si představit, jak jeho žhavé tmavé oči stepního tvora, potomka divokých nájezdníků, se vpíjejí do bavorsky průzračné modři císařovniných zřítelnic a ona je ochotna pro splnění maďarských tužeb podniknout cokoli, možná i uchutnat uherský salám a čabajku, jež by tato žena fanaticky pečující o svůj vosí pás, který si mohla sepnout prsty, nikdy nevzala do úst. Čech si uvědomuje, že takovými zbraněmi český národ disponovat nemohl: o uhrančivosti Palackého či Riegera není slyšet nic a představa, že český politik, třeba takový, jaké mám dnes, uhrane císařovnu, působí jako ryzí fikce. Podíl sex-appealu na úspěchu jednotlivých národu je ostatně dosud málo zkoumanou věcí a já být akademickým historikem a mít na to čas, pustím se do toho.

Podíl sex-appealu na úspěchu jednotlivých národu je ostatně dosud málo zkoumanou věcí.

Otázka samozřejmě je, zda se Maďarům ono slavné vyrovnání 1867 v konečném důsledku vyplatilo. Uhry byly uznány za rovnoprávnou a ve vnitřních věcech samostatnou součást c. k. monarchie, ale bylo to za cenu vzestupu nacionalismu vlastního i národů, které se tím cítily poškozeny (především Čechů a Poláků): místo obrazu věčných rebelů a romantiků se zrodilo klišé tupého maďarského grófa, který utlačuje a maďarizuje sympatický a bezbranný prostý lid, třeba Slováky. Jak napsal v té době z turínského exilu Lájos Kossuth, Uhry ztratily „vládu nad svou budoucností“. Na jeho slova, formulovaná ve slavném Kassandřině listu z května 1867 (pro Maďary znamená asi tolik, co u nás Palackého dopis do Frankfurtu), došlo už za padesát let v Trianonu, kdy z neoblíbených Uher, které neměly v Evropě přátele, zbyl jen ten okleštěný útvar, na který si pořád mnoho Maďarů nemůže úplně zvyknout, i když až na výjimky vědí, že s tím nelze nic udělat.

Měla dlouhý štíhlý krk, lícní kosti jen mírně vystouplé.

V tom betliarském kaštieli jsem vedle skvostného interiéru opatrně pozoroval maďarskou dvojici: ona byla krásná, měla dlouhý štíhlý krk, lícní kosti jen mírně vystouplé, podlouhlou, tedy nikoli kumánsky kulatou, nýbrž jaksi egyptsky protáhlou lebku – a naprosto vážný výraz. On byl Maďar spíše nesympatického typu, s řídkým knírkem pod nosem, od pohledu muž vážný, až zasmušilý, měl jsem pocit, že v jeho rysech je jakási podivná vášnivá samota a absolutní nedostatek veselosti a lehkosti, což se třeba mohlo té ženě i líbit. Oblečeni byli střídmě, ale zvláště ona velmi vkusně. Skoro nepromluvili, ale vše si s velkou pozorností prohlíželi. Naprosto se odlišovali od zbytku výpravy, od těch spíše zavalitých sedláckých Slovanů v bermudách a sandálích, jimiž šoupali po nablýskaných parketách a na všechen ten okázalý a přitom vkusná přepych hleděli spíše s podezřením a s pocitem, že takhle by to oni doma mít nechtěli, i kdyby na to náhodou měli. Potkal jsem pak tu dvojici ještě dvakrát, v Rožňavě v restauraci na náměstí a pak v mauzoleu pod Krásnou Hůrkou: vždy jsem se snažil aspoň očima pozdravit a dát najevo, že se už přece známe: nedočkal jsem se však ani náznaku vstřícnosti. Ten muž mi byl lhostejný, ale z naprosto přezíravého výrazu té krásné Maďarky, jsem byl vždy chvíli zaskočený. Ale nějak jsem ji vlastně chápal...

Opar byl způsoben i tím, že polovina čtvercového náměstí byla rozkopaná.

Do Rožňavy jsem pak přijel v podvečer tím taxíkem. Bylo červencové teplo a prach se tetelil v růžovém světle zapadajícího slunce. Opar byl způsoben i tím, že polovina čtvercového náměstí byla rozkopaná, neboť se tam pokládala nová dlažba. Historické centrum mě překvapilo svou sice zaprášenou, ale přesto patrnou malebností. Měšťanské domy, z nichž některé měly gotický a renesanční půdorys, prozrazovaly někdejší prosperitu města, kterou sem už ve 13. století přinášeli němečtí horníci, kteří pak splynuli s maďarským a slovenským obyvatelstvem – roku 2011 se z dvaceti tisíc obyvatel hlasilo k maďarské národnosti dvacet procent, zbytek jsou Slováci a asi tři tisíce Romů, i když to na některých místech, třeba kolem autobusového nádraží, vypadalo na víc.

To, co je na Rožňavě pěkné a zajímavé, je historický střed.

To, co je na Rožňavě pěkné a zajímavé, je historický střed, pár ulic kolem něj a potom až o trochu dál hradba kopců, které svírají město do podlouhlého údolí. To mezitím je prstenec paneláků, kterým se město roztáhlo narychlo do šířky, zabydlilo a nakoplo rychle k panelákovité modernizaci k industrializaci, které však, jako všude, došel dech.

V neděli zavřeno úplně! Byla sobota večer.

Uprostřed náměstí stojí bílý hranol renesanční strážní věže, jež nemá nic společného s jehovisty. V polovině 17. století ji postavili, aby včas viděli na Turky. Osmanská říše začínala kousek odsud směrem na jih. Uherští králové se v té době museli nechat korunovat v Prešporku (Bratislavě), protože v Budíně na hradě dali právě do provozu turecké lázně. Chodil jsme kolem té zajímavé vzpomínky na dosti konkrétní nebezpečí, které se nás, Čechů, nijak přímo nedotýkalo. Moravanů, zvláště těch východních trochu ano, ale jinak byl „Turek“ spíš takovým trochu bizarním stvořením z Karlova mostu. Nanejvýš došla po nějaké době zpráva, že tam daleko na turecké hranice vykrvácel nějaký mladík, kterého před časem odvedli rekruti. Ale spatřit živho Turka, to byla i v Praze pořád atrakce. To tady to zas taková atrakce nebyla, a legrace už vůbec ne, No, a já jsem tedy chodil kolem té rožňavské věže a byl naštvaný, neboť jsem na ni nemohl vylézt, protože měla naprosto nesmyslné výstupní hodiny: přes všední den a v sobotu dopoledne. V neděli zavřeno úplně! Byla sobota večer. Turecké nebezpečí se mi nicméně nezdálo aktuální, takže do pondělka jsem tu zůstat nehodlal.

Krásné jsou ale v Rožňavě kostely.

Krásné jsou ale v Rožňavě kostely. Ten starší, jehož loď prozrazuje pozdní gotiku, je hlavním chrámem rožňavské diecéze. Před deseti lety, právě v září 2003, tu byl na své poslední pastorační cestě po Slovensku papež Jan Pavel II., už musel být na kraji sil. Já jsem do toho pěkného kostela, před nímž odděleně stojí barokní okrová zvonice, šel v neděli v sedm ráno na mši v maďarštině. Spíš jsem jen poslouchal, než že bych se přímo zapojil, ale když jsem pochopil, že je čas na Otčenáš - Miatyánk, pomodlil jsem se česky. Lidé kolem mě se modlili takto: Mi Atyánk, aki a mennyekben vagy, / Szenteltessék meg a Te neved, / Jöjjön el a Te országod, / Legyen meg a Te akaratod...

Toulal jsem se pak ráno, když ještě vedro neuhodilo s takovou silou, po rožňavských ulicích.

Toulal jsem se pak ráno, když ještě vedro neuhodilo s takovou silou, po rožňavských ulicích, četl si cedule na domech, takže jsem se dozvěděl, že tu třeba v roce 1858 vytiskl jistý Jozef Kek první sešit slovenských rozprávok Pavla Emanuela Dobšinského. V ulici, která vedla k mému socialistickému hotelu, jsem pak uviděl ceduli, která oznamovala, že tu strávil kus dětství Ján Kadár, ten píšící z dvojice Kadár – Klos. Obchod na korze tedy možná má původ tady na téhle rožňavské út... A ten obchodníček-arizátor Brtko, co si tak pomohl, byl z Rožňavy? Hned mě tehdy napadlo, že než budu tenhle díl psát, musím to zjistit. Nezjistil jsem nic, zapomněl jsem na to. I když teď mě napadá, že Rožňava to být nemůže, protože ta jako Rozsnyó nebyla za války součástí Slovenského štátu, ale vrátila se na pár let Maďarsku. Pro Židy to chvíli vypadalo lépe, než v Tisově farské republice. Pak ani tady ne.

Pod tou strážní veží je usazen hezký secesní pomník, na němž bílá paní vylézá z kvádru a s dobrotivým výrazem shlíží na zarostlého hubeného muže, nejspíše Krista, jenž kamsi, asi k ní, vede malé děti. Maďarský nápis oznamuje, že je to pocta grófce Františce Andrássyové (1838 – 1902), pod pomníkem pak nápis ve slovenštině: „velkodušnej patrónke duchovného života, osvety a umenia, dobrosrdečněj podporovatelke biednych vdov a sirot z verejnej zbierky postavili vďační Rožňavčania v roku 1905.“ A pod tím dodatek: „Pomník bol znovupostavený z prostriedkov mesta a štátu a z verejnej zbierky v roku 1993.“

Opar byl způsoben i tím, že polovina čtvercového náměstí byla rozkopaná.

Druhý den jsem stál před její rakví. Předcházela tomu pouť na Krásnou hůrku, která se vynořuje mezi ostatními kopci jako palác Potála v tibetské Lhasse. Šel jsem pěšky z Rožňavy po lukách, které se občas měnily v křovinatou step, nad níž se chvěl letní žár. Hrad se najednou objevil v celé své kráse i ohořelé ubohosti. 12. března 2012 požár během pár hodin zničil střechy, krovy, dřevěné konstrukce, vše, co nebylo z kamene, jen zárakem se nepropadly stropy a požár se nerozšířil do místností a sálů, kde byly nejcennější sbírky. Musel to být děsný a zároveň úžasný pohled. Během chvíle vylétl oheň z úpatí kopce, prý z míst, kde za obcí začíná romská osada. Snad si tam nějaké děti hrály s ohněm. I ty musely zírat, co se jim to povedlo. Plameny nezadržitelně stoupaly suchou travou vzhůru a už poskakovaly po hradbách. V podhradí vybíhali lidé z domů a zděšeně zírali vzhůru, někteří se pokoušeli něco dělat, ale bylo to asi jako když máte zastavit řeku. Na silnici z Košic do Rožňavy zastavovala auta, lidé z nich vystupovali a hleděli na vypuknuvší zkázu. Tak mi to líčila paní, s níž jsme se dal ve vesnici do řeči. Bylo to šialené, opakovala, šialené a totálně zúfalé. Najhoršia bola ta bezmoc.... Napadlo mě, že bych taky chtěl někdy vidět hořet nějaký hrad, ale hned jsem se tu pervezní touhu snažil zapudit. A té paní jsem o tom také neřekl.

Obešel jsem hradební zeď.

Vylezl jsem na hůrku, snad ještě depresivnější, než ohořelé cimbuří působilo bezprostřední okolí hradu. Opuštěné a už rezivějící a povalené boudy, kde se dřív prodávalo nějaké to občerstvením a zmrzlina, prázdné a pusté parkoviště, všude bordel a odpadky, přecpané popelnice, které už nikomu nestálo za to odvézt. Sotva rok a už dokonalá zpustlost a zmar. Obešel jsem hradební zeď, na jedné straně byla gadžovsky spořádaná vesnice, na druhé, ovšem tak, že nebyla vidět od hlavního vchodu se na úpatí nakláněly chaoticky rozhozené boudy cikanské osady. Když jsem scházel dolů, potkal jsem tři kluky, kteří byly nejspíš odtamtud. Nesli kýble borůvek. Tihle nevypadali jako zapalovači hradu. Pane, nechcete borůvky, nabízeli a já opět musel borůvky odmítnout. Chvíli jsem měl nutkání zeptat se na ten požár, jestli třeba palič není mezi nimi, že bych mu třeba pogratuloval, že je jako císař Nero. Pak jsem ale nutkání překonal.

Rakev pak byla vložena do sarkofágu a Dionýz setrval dlouhou chvíli zavřený ve skvostném nitru hrobky.

Nakonec jsem došel k mauzoleu Františky a Dionýza Andrássyho. Je to dojemná stavba, jejíž stavitel si nedokázal představit, že by se po smrti nesešel se svou milovanou bytostí. Ona Františka, rozená Hablewetzová, tedy možná Češka, pocházela z obyčejné měšťanské rodiny a tedy sňatek s dědicem jedné ze dvou andrássyovských větví, byl nerovný, morganatický, takže Františka nemohla být pohřebena v rodovém mauzoleu nahoře na hradě. Když v Mnichově v roce 1902 zemřela, pochoval ji manžel Dionýz nejprve na místním hřbitově, kde s ní dlel dlouhé hodiny. Mezitím zahájil stavbu hrobky v dalekých Uhrách. Najal si na to mladé mnichovské umělce, kteří mu měli navrhnout a vytvořit díla ve stylu, kterému se už říkalo Jugendstil, Art nouveau, secese. Když bylo po dvou letech hotovo, vypravil vdovec Dionýz zvláštní vlak z Mnichova do Rožňavy. Za lokomotivou jely tři vagony. V jednom z nich se vezl jediný náklad, vykopaná rakev s ostatky milované ženy. V jiném vagonu seděl Dionýz a celou nepozřel jediné sousto a nenapil se doušku vody. Když vlak přijel, byl vypraven sedmikilometrový smuteční průvod z nádraží do nového mauzolea. Rakev projížděla zástupy lidu, jenž vzdával poslední poctu. Za ní opět kráčel Dionýz. Rakev pak byla vložena do sarkofágu a Dionýz setrval dlouhou chvíli zavřený ve skvostném nitru hrobky. Nejspíš promlouval se svou drahou mrtvou. Pak vyšel ven a dav se zachvěl nad tím, jak dojemný a hluboce procítěný to byl akt. Inu, byly doby, kdy si lidé uměli takové věci skutečně užít. Když na to navíc měli...

Inu, někdo si umí takové věci skutečně užít.

Taky já jsem vyšel z mauzolea a znovu jsem měl pocit, že jsem zahlédl tu krásnou Maďarku, jak odchází směrem ke smutečnímu háji. Možná to byl ale jen přelud horkého červencového dne. Kdo ví...

Tímto končí zápisky z mé slovenské cesty. Druhý den ráno jsem už byl zase v Praze.

Možná to byl ale jen přelud horkého červencového dne. Kdo ví...

  • 4Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?