23. května 2013 22:52 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Osel v Limericku
aneb Irská cesta III.

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Pršelo tak strašně, že jsem skoro nevylezl z autobusu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pršelo tak strašně, že jsem skoro nevylezl z autobusu. | foto: Jiří Peňás
Do Limericku jsem přijel za deštivého dopoledne. Pršelo tak strašně, že jsem skoro nevylezl z autobusu. Ještě než jsem otevřel deštník, už jsem byl celý mokrý.

Stál jsem na jakési ulici, nebe bylo jen šedé, domy vypadaly smutně, chodci zabalení do pláštěnek a já aspoň skládal pitomou básničku:

Byl dědeček z Limericku
Skládal básně v limeriku.
Limerik je vtipný rým
Když jsi blbý však co s tím?
Složíš houby a ne rým.
A když budeš v Limericku,
budeš míti kliku,
že nezmokneš na pětníku,
jak to bývá v Limericku...

a tak dále a tak dál...

Nebe bylo jen šedé, domy vypadaly smutně.

Den předtím na Moherských útesech (viz fotoblog Irská cesta I) bylo tak krásně, že jsem se až styděl, že jsem u toho. Mezi zeleně šťavnatými pastvinami, které od sebe oddělovaly zídky ze šedého kamene, stál polorozpadlý kostelík s hřbitovem s keltským kruhem obkrouženými kříži. Jména pohřbených nebožtíků byla jak z nějaké irské balady. Ornamentální propletence a točenice odkazovaly k jakési dávné kulturní tradici, snad k druidské mystice, kterou pak přejali první mniši, sami napůl druidové, kteří v Irsku, Skotsku a přilehlých ostrovech dovedli k dokonalosti první velké umění křesťanského Západu – umění knižní iluminace.

Přečtěte si i další díl z návštěvy Irska

Fantastická a neuvěřitelně bohatá výzdoba tak zvané Kellské knihy (Book of Kells), jejíž pergamenové stránky jsou pokryty nepředstavitelně složitým labyrintickým ornamentem, je k vidění v dublinské Trinity College. Zíral jsem na tu nesmírně rafinovanou, křehkou a jaksi hypnotickou kaligrafii, kterou vytvořili mniši někdy na začátku 9. století, tedy v časech, kdy u nás je vše ponořeno do par polobarbarské negramotnosti. Je vlastně neuvěřitelné, že staletí po pádu antické kultury, kdy se celá Evropa ponoří do tmy, z níž prosvítá sotva pár bodů, se někde na ostrovech v Severním moři rozzáří světlo jedinečné kultivovanosti, díky níž jeden z těch divů světa mohl vzniknout - kniha z Kellsu byla vytvořena v klášteře Iona na Hebridských ostrovech u severního Skotska, pak se do dostala do Kellsu v hrabství Meath na sever od Dublinu, odkud ji při svém tažení Irskem ukradl v 17. století Oliver Cromwell a „daroval“ protestantské Trinity College, kde je dodnes – vstup stojí myslím čtyři eura, bývá tam menší fronta, ale stojí to zato.

Ornamentální propletence a točenice odkazovaly k jakési dávné kulturní tradici.

Na těch zelených pastvinách, kam - měl jsem dojem - zaléhal zvuk příboje tříštícího se o skaliska, se pásl statný osel. Zahlédl jsem ho, když jsem hledal cestu od onoho hřbitovního kostelíku a nemohl ji nalézt. Náhle vidím, že jsem se ocitnul na ohrazené loučce spolu s oním sympatickým tvorem. Dělilo nás asi padesát metrů a naše zraky se střetly. Osel na mě pohlédl a natočil se hlavou ke mně. Chvíli jako by váhal, ale pak se vydal mým směrem. Postupoval zcela rozhodně, ba zdálo se mi, že začal zrychlovat. Snažil jsem si vzpomenout si, co takový osel dělá. Vybavil se mi nápis na jedné oslí ohradě, na níž stálo: „Pozor, oslové koušou!“ Hned jsem si představil oslí chrup: velké špinavě žluté zuby v mohutné čelisti se zakusují do mé nohy. Zděšen tím obrazem jsem se dal do běhu. Všiml jsem si, že osel učinil to samé. Naštěstí zídka byla nedaleko, byla však porostlá bodlinatými šlahouny. Valivým skokem, který bych rozhodně nemohl nazvat elegantním, jsem se převalil přes kameny zídky na druhou stranu. Chvíli jsem bezvládně ležel na zemi a oddychoval. Byl jsem však zachráněn, hrozné zvíře zůstalo na druhé straně. Pomalu jsem, sykaje bolestí z ran, které mi způsobily trny, vstal a pohlédl na to zvíře. Osel již stál a hleděl na mě jako by zaraženě. Měl jsem pocit, že jsem ho zklamal.

„Pozor, oslové koušou!“

To bylo dobrodružství, na které jsem druhý den v Limericku mohl už jen vzpomínat: Když jsem jel do Limericku / přepadl mě osel v mžiku... Proč se verši, který proslavil Angličan Edward Lear a u nás ho umí nejlépe lidé jako Pavel Šrut nebo Antonín Přidal, říká limerik, neví ani příručky – ani jindy vševědoucí německá wikipedie, která píše, že je to od irského města Limericku. Čili definice kruhem. Moje očekávání, že to bude veselé město, kde mladé dívky budou tahat legrační dědečky za vousy, se od začátku ne zcela naplňovalo. První věc, na niž jsem natrefil, byl pohřební průvod s několika kočáry, které táhli koně s černými chocholy. Do vozu s rakví s nebožtíkem ve skleněné truhle bylo zapřaženo čtyřspřeží a za ním v závěsu další vozy s květinami a věnci. Za nimi kráčelo několik mužů s cilindry a ve fracích. Fascinovaně jsem na ten krásný výjev, u nás myslím už dávno nevídaný, zíral a trochu mi naskakovala husí kůže. Představoval jsem si, kdo asi leží v té rakvi, jaký měl život tady v Limericku a jaká je to náhoda, že já, jenž jsem sotva pár minut v tomto městě, mně tak vzdáleném, jsem svědkem jeho poslední pouti, při níž do mokrého asfaltu klapaly podkovy koní a znělo to tak smutně, že mi mráz přeběhl po celém těle.

Fascinovaně jsem na ten krásný výjev, u nás myslím už dávno nevídaný, zíral.

Limerick (irsky Luimneach) je třetí největší město v Irsku (když počítáme Belfast, tak čtvrté na celém ostrově). Jako většinu měst na pobřeží ho založili coby opěrnou osadu Vikingové, kteří se tady, v hluboké zátoce řeky Shannon, objevili počátkem desátého století. Pevnost a zřejmě vzkvétající osadu dobyl v roce 964 irský král z Munsteru (tak se dodnes jmenuje jedna ze čtyř historických irských provincií, další jsou Leinster, Connacht – a Ulster), přičemž si nepočínal právě v rukavičkách: „pevnost i výstavné město, zahaleno bylo kouřem a brzy ho zachvátily jazyky plamenů. Všechny zajatce shromáždili na vrších saingelských a na místě zabili každého z nich, který byl schopen boje, kdežto ty, kteří vykonávat mohli všeliké práce, vzali do otroctví.“ Tak to píše spis Cogadh Gaedheal re Gallaibh – Válka Irů s cizáky za začátku 12. století. Bratr onoho krále, který povraždil dávné Nory z Limericku, byl Brian Bóruma, nejslavnější král irského raného středověku, sjednotitel země, kterému se podařilo zlomit moc Vikingů a porazit je roku 1014 bitvě u Clontarfu v Dublinském zálivu, byť sám v bitvě zahynul. Vikingové byli vytlačeni z Irska, ale zanechali tu trvalé stopy: spoustu slov v irštině, jména měst, ale i samotné slovo Ireland, které je norského původu. Nejvíc jim gaelští Irové mohli být vděční za to, že je, lid středu ostrova, dovedli na pobřeží a ukázali mu moře.

Jako většinu měst na pobřeží ho založili coby opěrnou osadu Vikingové.

Pořád pršelo. Nad řekou Shannon, která se noří do Atlantiku hluboký zálivem, se válely temné mraky. S nimi skoro splýval masivní hrad, King John´s Castle, hrad krále Johna, jímž je míněn ten nepříliš populární král Bezzemek, Lackland, Johan sanz Terre také zvaný. Ten tu zůstal po Normanech, kteří do Irska připluli ve druhé polovině 12. století. S Vikingy přišly do Irska lodě, S Normany kámen; z něj stavěli tyhle nedobytné a poněkud obludné hrady, které vlastně ani hrady nejsou, jsou to spíš mohutné hradby a bachratými válcovitými věžemi: podobný je ostatně i hrad dublinský, který nechal postavit týž nešťastný King John (1199 – 1216), jenž, ač o to vůbec nestál, stojí díky své vynucené Velké listině svobod na začátku britské a tedy i irské cestě k demokracii. Hrad se rekonstruuje a byl zavřený. Stále pršelo.

Nad řekou Shannon, která se noří do Atlantiku hluboký zálivem, se válely temné mraky.

Zašel jsem proto do Huntova muzea (The Hunt Museum), kam stojí zajít i když neprší. Pojmenováno je po anglo-irském antikváři a mecenáši Johnu Huntovi (zemř. 1976), který své sbírky odkázal městu, v němž měl kořeny. Jde, řekl bych, o velmi solidní průřez dějinami umění, od prehistorie až po modernu. Mě tam však zaujal předmět, který jsem znal z obrázků z dějin sexuality, ale in nature jsem ho dosud neviděl: jde o dráždivý výtvor, na němž i člověk zcela nezkušený a nesmělý snadno rozezná konání velmi necudné. Reliéf umělecky nijak vyvedený znázorňuje ženu, která v posedu, kterému by se dalo říci na husu, do široka roztahuje svůj pohlavní orgán, který je ještě zvýrazněn hlubokou štěrbinou. To jsou ty slavné Sheela-na-gig, ženy v podřepu nebo prostě vaginové ženy. Pocházejí nikoli, jak by člověk možná předpokládal, z matriarchátu, ale z raného středověku, tedy z devátého až třináctého století a vyskytují se na území celé keltské Evropy, tedy nejen v Irsku, ale i v severní Francii a Španělsku, v Anglii a Skotsku, tam, kde druidské pohanství plynule přešlo do křesťanství a vzalo sebou i některé projevy, které ovšem v nové víře dostaly poněkud jiný význam. Kult plodnosti, který zřejmě ty roztažené genitálie představovaly, přešel v novém náboženství nejspíš v moralitu, která ovšem stejně musela atakovat sexuální libido. Ty pornografické výjevy se totiž objevují na sakrálních místech, jsou součástí výzdoby románských kostelů nebo stály na mostech a křižovatkách cest. Prý není jasné, co vlastně měly znamenat, nejpravděpobnější je, že měly odvrátit či vylekat zlé síly. Ďábel se měl prý polekat, když spatřil obnažené a ještě tak vyzývavě odhalené ženské lůno, ďábel byl nejspíš dosti citlivou a plachou bytostí. Jde o starou praktiku, které se řecky říká ana-suromai nebo taky anasyrma, tedy jaksi „ukázaní kundy“, abychom se vyjádřili jasně, cosi ambivalantního, děsícího a zároveň přitažlivého: zlé síly měly být zahnány, ty správné, tedy plodivé posíleny. Celé je to zvláštní, groteskní a sprosté a přitom hluboce tajemné, jak to tak nějak zřejmě s člověkem je... Stál jsem před tím regálem již nápadně dlouho, upravená šedovlasá paní kustodka decentně postávala opodál, když jsem se konečně otočil a naše pohledy se potkaly, měl jsem pocit, že se mírně, ale velmi mírně, usmála.

Jde o starou praktiku, které se řecky říká ana-suromai nebo taky anasyrma.


Pomalu přestávalo pršet, zato se zvedal silný vítr. Šel jsme po nábřeží Shannonu. Limerick se mi začínal líbit. Hleděl jsem na hrad a na katedrálu za ním. Patří protestantské Church of Ireland. Limerick byl posledním městem, kde se na podzim roku 1691 bránili jakobiti, příznivci katolického krále Jakuba II., proti oranžistům krále Viléma III., který byl Jakubovým zetěm, který ho zbavil v roce 1688 trůnu: Slavná revoluce se tomu říká. Psal jsem o téhle mimořádně důležité zápletce irských dějin v prvním dílu těhle zápisků: té válce se říká Cogadh an da rí, válka dvou králů a šlo v ní v podstatě o to, zda budou v Irsku vládnout katolíci (ti tvořili dvě třetiny obyvatelstva), nebo protestanté (ti převládali v Uslteru). Katolíci prohráli, ale i kdyby vyhráli, nevrátilo by se Irsko gaelským Irům. Též Jakub trval na tom, že Irsko je podřízeno anglické koruně a že v Irsku vládnou Angličané. Po vítězných bitvách u Boyne, Athlone a Aughrinu oblehli oranžisté limerický hrad, který se zuřivě pod vedením neohroženého Ira Patrika Sarsfieldem, držel: spojenci Irů, Francouzi, naléhali, aby se Limerick snažil vzdorovat co nejdéle, čímž by na sebe vázal Vilémovu armádu. Slibovali obráncům pomoc, čemuž Irové už moc nevěřili. Sarsfield se rozhodl vyjednávat: 3. října 1691 byla na kamenném stole před hradbami podepsána limerická smlouva, jež byla pro obránce relativně příznivá: neomezené množství irských vojáků mohlo odplout bojovat do Francie, kde válka, známá jako Devítiletá nebo také válka Velké aliance, pokračovala. Odešlo těch chlapíků na čtrnáct tisíc a po celé 18. století oni a jejich potomci sloužili jako žoldnéři v různých armádách a různých válkách naší Evropy, třeba některé vítr zavál i k nám. V irské tradici se tomu odchodu říká „odlet divokých hus“ – sám Sarsfield, hrabě z Lucanu, zahynul ve francouzských službách dva roky na to v krvavé bitvě u Landenu v dnešní Belgii. Ve vlasteneckých písních irských katolíků se prý o něm zpívá dosud.

Pomalu přestávalo pršet, zato se zvedal silný vítr.

V tomhle městě vyrostl Frank McCourt (1930 – 2005), který se v roce 1996 proslavil románem ze svého limerického dětství ve Andělin popel – pár let po vydání (česky vyšel v roce 1998) ho zfilmoval Alan Parker s Emily Watsonovou a Robertem Carlylem v roli Frankových rodičů, věčně opilého otce Malachyho a zoufalé matky Anděly. Tedy proslavil... McCourt popsal Limerick třicátých a čtyřicátých let jako chudou, špinavou a bigotní díru, ve které je zima taková, že klukům třeba nezbyde než zapálit tapety v jejich bídném pokoji, aby se mohli ohřát. K jídlu je opečený chleba a trocha čaje a to ještě mohou být rádi, že nějaký mají. Je to bídné dětství, neboť není nic bídnějšího než irské dětství, a ještě nejhorší je irské katolické dětství, píše McCourt a myslí tím zcela jistě dětství před sedmdesáti lety.

McCourt popsal Limerick třicátých a čtyřicátých let jako chudou, špinavou a bigotní díru.

Ale nejhorší bylo, že pořád prší, což už zůstalo: „Nad Atlantikem se shlukovaly široké souvislé plochy deště, aby se, hnány pomalu větrem proti proudu řeky Shannon, navěky snášely na Limerick. Déšť smáčel město od svátku Obřízky Páně do Nového roku. Způsoboval kakofonii řezavého kašle, bronchiálního chrapotu, astmatického sípání a souchotinářského skřehotání. Z nosů se stávaly vodotrysky, z plic houby nasáklé bakteriemi.“

Ach, ty vlhký Limericku... Také mě se zdálo, že se mi děje něco s nosem.

Frank do téhle školy, která se jmenovala Leamy school.

Před pár lety otevřela jedna soukromá nadace v bývalé jezuitské škole, v domě postaveném v polovině 19. století v tudorovském stylu, muzeum Franka McCourta. Frank do téhle školy, která se jmenovala Leamy school, skutečně chodil a popsal ji ve své knize: „V Leamyho obecné škole je sedm učitelů a všichni mají kožené řemeny, rákosky a trnkové hole. Tlučou holí přes ramena, přes zadek a především přes ruce. Když udeří přes ruce, říkají tomu plácnutí. Praští vás, když přijdete pozdě, když vám pouští pero, když se smějete, když mluvíte a když neumíte. Praští vás, když nevíte, proč Bůh stvořil svět, když nevíte, kdo je patronem Limericku, když neumíte recitovat Apoštolské vyznání víry, když neznáte hlavní města třiceti dvou hrabství v Irsku.“

Trochu jsem bloudil, než jsem muzeum našel, ale kdybyste v Limericku byli, zajděte tam: je to nedaleko O´Connelovy ulice – ta se pozná, že je tam pomník tohohle vůdce národa z 19. století – ve čtvrti, která sestává především z těch asketických cihlových domů v georgiánském stylu – ty domy jsou už samy o sobě dosti strohé a ponuré, tady, v Limericku, se mi zdály ještě smutnější. Přitom jistou estetiku, ba krásu v nich lze nalézt bezesporu též.

Tato dáma mě provedla po expozici.

V muzeu se mě hned ujaly milé dámy, z nichž jedna uměla dobře německy, neboť její rodiče pocházeli z Haliče, odkud pro svůj židovský původ uprchli těsně před válkou nejprve do Paříže, pak se odstěhovali do Irska. Tato dáma mě provedla po expozici, která sestává z rekonstrukce bytu, ve skutečnosti zoufalé díry, kde Frankova rodina žila. Oprýskané tapety, kabáty z kopřiv na postelích sloužily jako přikrývky, ubohý kočárek, v němž vrnělo dítě – čtenář Andělina popele ví, že postupně umřou tři Frankovi sourozenci. V rohu u vyhaslých kamen figurína Anděly, zlomené ženy, která sedí na židli, hledí do zdi a kouři laciné cigarety Wild Woodbine, které si s otcem seženou vždycky, i kdyby na nic jiného nebylo. Několik zažloutlých krabiček se v tom imitovaném pokoji válí na stole mezi různým harampádím. Na stěně laciný tisk s Ježíšem a jeho krvácejícím a hořícím nejsvětějším srdcem. A také soška Pražského jezulátka, na které narazíte v Irsku každou chvíli: bezpochyby je to nejpopulárnější česká věc v této zemi: k mému překvapení jsem se dozvěděl, že tu má funkci jakéhosi dešťového panáčka, který se dává za okno, aby přivolal hezké počasí. Protože však v Irsku často fučí, padá soška na zem, kde se rozbije. Předpokládám, že tuto báchorku vymyslel nějaký chytrý obdchodník s katolickými devocionáliemi.

V rohu u vyhaslých kamen figurína Anděly, zlomené ženy, která sedí na židli.

Mezitím vyšlo asi na pět minut slunce, pak se zase zatáhlo a začalo znovu pršet a tak se to opakovalo asi padesátkrát. Prošel jsem městem mezitím odshora dolů a zprava doleva. Viděl jsem katedrálu St. Mary´s, která patří Irské církvi čili protestantům. Viděl jsem pár pomníků, mezi nimi herce Richarda Harrise, který se tady narodil. Tam a zpět jsem chodil ulicemi obchodními i těmi zapadlými – v jednom papírnictví jsem si koupil obyčejné plnicí pero, které u nás nemůžu většinou sehnat. Řeka Shannon, která tady už trochu naznačuje moře, měnila barvu podle nebe. Hrad byl stále zavřený. Lidé byli většinou irského typu, to znamené kulatých hlav, malých očí v pihovatém obličeji na jehož vrcholu se občas zvedala nazrzlá kštice – typický příklad je fotbalista Wayne Rooney, který je ovšem z Liverpoolu. Vzácnější byl typ dlouholebých Anglosasů typu G. B. Shawa, který byl z Dublinu, ale našel by se tady též. Město se mi začalo líbit. Skládal jsem limerik: Chodil Jirka v Limericku, nudli schoval v kapesníku / až z ní bude bublina / bude čas jet do Dublina.

Z Irska bude ještě jeden díl.

(Patronem Limericku je Mainchín z Limericku, keltský mnich ze 6. století.)

Viděl jsem katedrálu St. Mary´s.

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.