30. září 2015 20:24 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Louka v Boči aneb
Iniciace l. p. 1981

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Prostě je to taková iniciační louka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Prostě je to taková iniciační louka. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Pokračuju v líčení letní cesty šesti mužů po českém severozápadě. Ti muži se probudili do letního rána na koupališti v městečku Perštejn a hned si začali povídat. Mluvili o stavu světa, ale také o tom, čím v životě již prošli, co by ještě chtěli zažít. Byly to střídmé a nijak přehnané touhy. Pak se šli vykoupat, voda byla průzračná a příjemná.
Ten jsme rozhoupali, jako by nám bylo šestnáct.

Ten jsme rozhoupali, jako by nám bylo šestnáct.

Nebyli na tom koupališti jediní. V noci, než šli lehce přiopilí spát, sledovali, či spíše poslouchali, příchod skupiny mladíků, kteří obsadili vedlejší budky. Sotva přišli, naskáli do vody a bouřlivě v ní vyváděli. Jen letmé odlesky měsíční noci a výskot mladých hrdel naznačovaly, co mužská těla mezi sebou provádějí, jak se potápí, drží se pod vodou, skákají po sobě, rdousí se a jinak vyvádějí. Bylo to bujaré a jaksi mužsky smyslné, takže to v nás, kteří jsme si již takové věci odpustili, vyvolávalo zvláštní pocity. Někdo poznamenal, že takhle začínala noc dlouhých nožů a že až se objeví konkurenční jednotka, bylo by dobré se do ničeho nepřiplést. Mladíci však spořádaně a bez újmy vylezli z noční koupele, postavili se k plápolajícímu ohni, který mezitím někdo z nich rozdělal, a sušili svá vypracovaná těla v jeho plamenech. Připomínalo to ilustrace Zdeňka Buriana, ať už indánské, pravěké nebo junácké. Pak ti mladí muži začali zpívat českou hymnu... Potom šli spát. My, seděli, dopíjeli pivo a raději na sebe neupozorňovali.

Ti muži se probudili do letního rána na koupališti v městečku Perštejn.

Ti muži se probudili do letního rána na koupališti v městečku Perštejn.

Za jitřního světla jsme si mladíky prohlédli, byli všichni vylepaní, svalnatí, střídmě tetovaní a nedalo se u nich předpokládat, že by volný čas trávili četbou. To nám, ale ani jim nebránilo se navzájem pozdravit. Zdravili nás dobrý den, nikoli třeba Blood and honour, jak by někdo mohl očekávat. Na nálepce, kterou po sobě na plotě koupaliště zanechali a kterou jsem zapomněl ofotit, bylo logo jejich party: byl na něm fotbalový míč, pivní sklenice a boxer, tedy takový ten náprsteník, který nikdo z naší party neměl nikdy na ruce.

Byla sobota ráno a v městečku všechno zavřené.

Byla sobota ráno a v městečku všechno zavřené.

Společný byl však náš zájem někde posnídat. Byla sobota ráno a v městečku všechno zavřené - s jedinou výjimkou vietnamského kvelbu, o němž jsem psal před devíti lety a na němž se nic od té doby nezměnilo.

Byl to pozoruhodný krám, který byl plný jakéhosi zboží, které nebylo použitelné na nic nebo jen jako trest či pomsta. Jediné, co snad vzbuzovalo jakousi důvěru, byla pyrotechnika, o kterou jsme však neměli zájem. Procházeli jsme regály a zaraženě hleděli na hromady ponožek ze syntetické skloviny, na bermurdy z látky, která okamžitě vyvolávala vyrážku, na boty, které by bylo riskantní použít i do kremační pece, na řvavě zbarvené ručníky a deky s vypodobněnými nestvůrami a skřety. Kladli jsme si, ovšem že v duchu, otázku, pro koho tak hnusné výrobky asi mohou být, kdo to kupuje, kdo v tom chodí. Opět jsme si však uvědomovali, že existují jiné světy, než ten náš...

To nás však nezbavovalo starosti, co si koupit k snědku. Vše vypadalo podezřele, nic nepůsobilo jako poživatelné, spíše jedovaté a strašné. Nakonec si každý koupil nějaký pseudosalám, nějaké mrtvolné rohlíky bez chuti a dvě tři odporně chutnající papriky v představě, že tím to bude neutralizovat. Když jsem poznamenal, že v každé podobné německé vísce by bylo otevřené zcela jistě pekařství, kde by měli nejen vynikající kuchen v různých provedeních, ale samozřejmě i dobrou kávu a vůbec..., tak k Německu kritická část naší výpravy na to opáčila, že Němci neumí kávu dělat, že většinou, někteří dokonce tvrdili, že vždy, bývá hnusná, což odstartovalo dlouhou a náročnou debatu, kde já jsem jako už tradicně stál na německé straně.

Ještě před tím jsem před ním rychle zametl.

Ještě před tím jsem před ním rychle zametl.

Opouštěli jsme vietnamský krám i Perštejn, kde samozřejmě žádnou kávu neměli. Ještě před tím jsem před obchodem rychle zametl. Vypelíchané koště stálo opřené o stěnu a už asi léta nepoužité, možná použité na český způsob, totiž, že se trocha smetí odmete o půl metru dál. Člověk si musel už za mnohá léta všimnout, jak se naši milí Vietnamci v tom českým poměrům přizpůsobili: často už ani neodpoví v těch krámech na pozdrav, dřív to dělali, prostě se integrovali...

Já tedy, zatímco hoši žvýkali syntetické pečivo, umetl na rozbité verandě před samobsluhou, kterou tam postavili kdysi nejspíš v nějaké té akci Zet, úhlednou hromádku ze smetí. Vietnamský obchodník vykoukl z krámu, co se děje, chvíli hleděl na podivného samozvaného metaře a pak zase zmizel. Asi si říkal, že ti Češi dělají v kocovině zvláštní věci.

Zatím jsem doporučoval, aby se hoši kochali krajinou.

Zatím jsem doporučoval, aby se hoši kochali krajinou.

Vydali jsme se na pochod do Boče, vesnice, ke které mám zvláštní, sentimentální vztah. – „Peňási, co jsi to psal o té louce, ta je u té Boče, kam nás táhneš?“ - vzpomněl si někdo. – „Ale nic, to je taková dávná historie. Povím vám ji až na místě“, prodlužoval jsem napětí. Zatím jsem doporučoval, aby se hoši kochali krajinou. Byla krásná, snad i pro ně. Podhorské pastviny se zbytky opuštěných vesnic, kdy na jeden jakžtakž obyvatelný dům připadá pět barabizen, se tu něžně kloní k stříbrně se třpytící Ohři, nad kterou se na druhé straně zvedají bochníky Doupovských hor, možná ve střední Evropě největšího kdysi kulturního kusu země, jež dějiny proměnily v pustinu. –

Podhorské pastviny se zbytky opuštěných vesnic, kdy na jeden jakžtakž obyvatelný dům připadá pět barabizen.

Podhorské pastviny se zbytky opuštěných vesnic, kdy na jeden jakžtakž obyvatelný dům připadá pět barabizen.

„Pamatuješ si Marku, jak jsme na Doupov jezdili na střelby...“ Otevřel jsem debatu o dávných časech. Zasnil jsem se a viděl se ve věku dvaadvaceti let, jak navlečen do hnusných maskáčů, zcela zachmuřen, silně nasrán na blbou dobu a trochu i vyděšen, zaléhám se samopalem vz. 58 na palebnou čáru, odjišťuju, jako by zamířím, stisknu spoušť a zavírám hned oči. Ohlušující rána, smrad střelného prachu a kamínky z gejzíru hlíny, kterou jsem pár metrů před sebou zasáhl, padají na mou přilbu, načež nad sebou slyším řev věčně brunátného podplukovníka Mrázka: „Kam to doprdele míříš, mám ti nakopat prdel!!!? Já se z tebe poseru, soudruhu studente, normálně poseru! A ty se posereš taky, soudruhu.“ A zase zavírám oči.

Nebo si vzpomínám, jak stojíme na palebné linii a dostaneme do ruky automatickou pistoli, ze které máme vystřelit, a jak student estetiky Urban, který si v šatně vždy musel sundat naušnici, ale jak jen to bylo možné, zvedl si límec bundokošile po novoromantickém způsobu, se s nabitou pistolí v ruce otáčí a pronáší směrem k ostatním: „mně se to nějak zaseklo“, načež kapitán Míča, který je nervozní, že skoro omdlévá, zařve fistulí: „K zemi!“ A my skutečně padáme a jediný student Urban zůstává s ostře nabitou pistolí stát a nechápe, co se děje.

Nebo jak nacvičujeme vlez do BVP čili bojového vozidla pěchoty, takové hnusné železné pojízdné krávy, takže vběhneme do jejích útrob, mohutné pancéřové dveře se zaklapnou a v tom se ozve šílený řev, neboť student vědeckého komunismu Weingartner si přiskřípl konečky prstů a když se pak ty těžké dveře, které jsou zároveň cisternami na palivo, otevírají, student Weingartner vybíhá jak raněný tur k užaslým lampasákům, kteří se už už chvějí, že bude průser čili tak zvaná mimořádka, a student Weingartner máchaje zkrvavenými pařáty řve lítostivým řevem, „soudruzi, soudruzi, promiňte...“ No, mladí...

K poněmčení kraje, ostatně řídce osídleného, došlo až v pozdním středověku a to zcela jistě ku prospěchu toho kraje.

K poněmčení kraje, ostatně řídce osídleného, došlo až v pozdním středověku a to zcela jistě ku prospěchu toho kraje.

Ale tak jsme se blížili k Boči, která se německy jmenovala Wotsch, což ovšem bylo prý zkomolené slovanské jméno „Hvozd“, podle jiných to bylo ze slova „úbočí“. K poněmčení kraje, ostatně řídce osídleného, došlo až v pozdním středověku a to zcela jistě ku prospěchu toho kraje, který nebyl nijak úrodný, ale právě tím motivoval lidi k jeho kultivaci, jež je ještě trochu znát. Ted je tu stálých sedmdesát obyvatel, v roce 1930 jich tu žilo 257, byly tady dva obchody, dvě pekařství, řezník a různí řemeslníci. Děti chodily do dvoutřídní školy.

Jistě tu byly dvě tři hospody, já jsem jako gymnazista zažil skoro neporušenou starou hospodu, ve které čepoval takový starý chlap, který tam mohl přijít po válce a myslím, že ani nemusel nic dělat s interiérem, mělo to tam takový těžce teutonský, ale útulný ráz. Dlouho se držel i styl fasády, takže to byla taková ta solidní ratejna s poctivou zednickou prací. I po revoluci se nějakou dobu držela, pak už přišla zkáza, brzy ji předělali ve veksláckém stylu, myslím, že tam byl nějakou dobu i bordel, dům mezitím zničili, natřeli na oranžovo, všechno hezké z něj omlátili, pak to koupili prý nějací Rusové, vozili tam zájezdy, před pár lety tam byla taková dost nepříjemná restaurace, kde člověk hodinu čekal na smažák, ale přece jen se dočkal, teď tam už není nic. Prostě nic. Ošklivý prázdný dům.

Dlouho se držel i styl fasády, takže to byla taková ta solidní ratejna s poctivou zednickou prací.

Dlouho se držel i styl fasády, takže to byla taková ta solidní ratejna s poctivou zednickou prací.

To jsem ovšem netušil. Sliboval jsem hochům pěknou hospodu, kde budeme moci vydechnout a zchladit se třeba i pivem. Když jsme však vstupovali do vesnice, na chvíli jsem se odpoutal a šel se podívat ke kostelu. Jeho zelená špice výrazně vystupuje ze zeleného trsu, do nějž je ves ponořena. Kostel je to novorománský, postavený v 70. letech 19. století na místě, kde nějaký stál už ve 13. století. Je zpustlý, omlácený, opadalý a zpuchřelý, ale zachránit by se ještě dal. Otázka je pro koho. Viděl jsem na pěkných internetových stránkách, které spravuje paní Petra Mourková, že aspoň jednou za rok o Vánocích, se kostel otevírá a odslouží se v něm mše svatá. Přečetl jsem si také, že zde od roku 1895 až do své smrti v roce 1934 působil katolický kněz Franz Tobisch, spisovatel, básník a snad by se dalo říct sudetoněmecký buditel, který se kromě své pastorační činnosti věnoval včelařství, a to velmi odborně. Pod jménem Klaus Jung příspíval do časopisu Der Deutsche Imker (Německý včelař) a vydal několik knih s poutavými názvy Aus dem Immli-Wunderreiche (Ze zázračné říše včel) nebo Biene und Blume: Lieder und Traume des Bienvaters Jung-Klaus, což bychom přeložili Včela a květ: písně a sny včelího otce Mikuláše Mladého.

Jeho zelená špice výrazně vystupuje ze zeleného trsu, do nějž je ves ponořena.

Jeho zelená špice výrazně vystupuje ze zeleného trsu, do nějž je ves ponořena.

Kněz a včelař by nyní pravděpodobně zíral s truchlivým zrakem na svůj kostel, faru a okolí: přerostlé křoviny, opadalá fasáda, včelstvo odlétlé a pohynulé. Sedl jsem si chvíli mezi hroby, většinou německá jména, řada náhrobků bez štítků, ale zřejmě sem někdo chodí a aspoň jaksi bazálně to tu udržuje. Tady se opravdu vystřídaly civilizace, ta jedna, která musela za podíl na zločinu odejít, přičemž ta, která ji měla nahradit, nevěděla, co s tím, co ta první zde zanechala. Třeba něco takového nastává teď v celé Evropě, i když to bude pomalé a pozvolné, ale že tu jedna civilizace vyklízí scénu, je zřejmé a asi nezvratné. Nedá se nic dělat, pane faráři, vy jste umřel včas a nejspíš prožil i hezký život: mezi včelami a svými farníky, kteří tady po vás žili už jen něco málo přes deset let.

Přátelé mezi tím dorazili do obce a rozhlíželi se po slibované hospodě. Místo ní našli jen cosi jako zahradní domek, který inzeroval „občerstvení.“ K tomu, aby bylo možné se občerstvit, bylo však nutné poprosit, ba se pokořit před nevrlým rozcuchaným mužem, který z našeho příchodu vůbec nebyl nadšen. Když jsme si pak jeden po druhém potupně objednávali kávu a vodu bez bublinek či malé pivo, již to nervově nevydržel a řekl nám, že se na takovou práci může vysrat a že se máme domluvit, co chceme. My, protože to byl náš vrstevník, se ho snažili uchlácholit, ale muž si vedl svou. K jídlu samozřejmě neměl nic, vlastně říkal, že možná by našel nějakou konzervu. To jsme poděkovali a rozhodli se hladovět. Usrkávali jsme kávu či malé pivo a plánovali další cestu. „Tak nám Peňási pověz o té tajuplné louce“, řekl zase někdo...

Místo ní našli jen cosi jako zahradní domek, který inzeroval „občerstvení“.

Místo ní našli jen cosi jako zahradní domek, který inzeroval „občerstvení“.

No vlastně na ní není nic zvláštního, je to taková louka na břehu Ohře před tím visutým mostem, po kterém půjdeme. A ta louka, ne opravdu na ní není nic zvláštního, taková normální louka, nevím, jestli vás to bude zajímat, z jedné strany mělká řeka, z druhé násyp s kolejema, po kterých jezdí vlak na trati Chomutov – Karlovy Vary, docela teda frekventovaná trasa. No a já jsme tam byl v roce 1981 na školním výletě...

– „Na louce? To byl dobrej výlet...“ – Na té jsme stanovali. Bylo to na konci prváku, v červnu 81, pamatuju si to přesně, protože pár dní před tím izraelský stihačky vybombardovaly ten iráckej reaktor – „Osirak, myslíš,“ řekl už nevím kdo, „to bylo sedmýho června v neděli, to je známý, aby měli dost klidu, tak to nechali na neděli...“ – No a to si pamatuju taky proto, že jsme to probírali, a ten profesor, kterej tam s náma byl, mě překvapil, protože byl jasně proizraleskej, představte si, rok 1981 a von nám vedl přednášku o právu Izraele se bránit a o sedmidenní válce a jom kipurové válce a o válce za nezávislost, prostě to znal, myslím, že jsme valili oči, tedy ti, který to zajímalo, těch je vždycky ve třídě jen pár, holky tyhle věci nezajímaj, že. A opravdu si pamatuju, jak ten člověk měl neortodoxní názory, vlastně bych řekl, že nás chtěl jaksi ideologicky narušit.

– „Byl to Žid?,“ zeptal se někdo logicky. – To nevím, spíš myslím, že ne, spíš prostě se zajímal a měl nekonvenční názory. Jmenoval se Želivský, což nezní moc židovsky. Byl to inženýr a učil matiku a ZVOP. – “Cože?“, řekli kluci, kteří chodili na gymnasium v Praze a kupodivu to neznali. – ZVOP, to byl takovej divnej předmět: Základy výroby a odborné přípravy, to tehdy zavedli komunisti na gymnasia, aby se mohlo jít hned po maturitě do fabrik. Takovej dost potupnej předmět, nevím, proč vlastně učil, proč šel na gympl. Vlastně mám takový podezření, že kvůli holkám, prostě chtěl bejt mezi mladejma holkama. On i ten výlet zorganizoval sám, ani nebyl náš třídní. Prostě chtěl jet na výlet. Myslím, že se mu tam líbila jedna holka, Maruška se jmenovala, fakt krasavice, všem se líbila. – „Kolik mu bylo?“ – Hele, ne víc než třicet, jenže to když je člověku šestnáct, je mu dvakrát víc, že. A ještě se vyznačoval tím, že byl legračně tlustej, velkej, břichatej, nosil kšandy a námořnický tričko a velkej splývavej knír, vypadal jako mořskej vlk, nebo jak Bivoj, jo říkalo se mu Bivoj. A byla s ním legrace. Ale stejně myslím, že na ten výlet jel kvůli holkám z naší třídy. K nám chodily do třídy hezký holky. A představuju si, že on toužil vidět, jak se koupou, jak se ráno probouzej a lezou ze spacáku, takový věci.

No vlastně na ní není nic zvláštního, je to taková louka na břehu Ohře.

No vlastně na ní není nic zvláštního, je to taková louka na břehu Ohře.

Napil jsme se a pokračoval. - A to všechno se pak opravdu dělo na té louce tady kousek za Bočí. Vlastně si živě pamatuju, jak jsem tam asi poprvé ucítil cosi jako takové tělesně pohlavní vlání, chápete, nějaký takový náraz krásy a síly života, toho, jak je to nádherné být na světě už nikoli jako dítě, ale jako pohlavně cítící bytost, rozumíte, ta řeka, ta krásná krajina, ta teplá a vlahá noc a potom stříbřité ráno a holky, který mají už dosti nalitá ňadra a jsou pěkný, mladý a některý hrozně správný a překvapivě inteligentní, smějou se tvejm vtipům a ty poprvé vážně myslíš na jejich rozkrok reálně, že opravdu by mohl být k dosažení, chápete... – „Počkej Peňási, klid, hele, takže jsi tam přišel o panictví...“ – Ne, to právě ne, to ještě pár let trvalo. Ale pravděpodobně jsem tam poprvé ucítil, že bych o něj přijít mohl. To je taky důležitý. Prostě je to taková iniciační louka.

Prostě je to taková iniciační louka.

Prostě je to taková iniciační louka.

„Hmm“, řekli kluci, „tak to chápeme, to je hlubokej důvod nás sem tahat.“ – No ale představte si s tím Želivským... Tak jsme s ním byli tři dny, jezdili jsme po okolí na výlety, byli jsme v Kyselce, která ještě nebyla zdevastovaná, zorganizoval exkurzi do té stáčírny minerálek, chodili po těch okolních kopcích, tedy ne asi do vojenskýho prostoru, to myslím fakt nešlo, seděli u táboráků. Myslím, že si každej toho Želivskýho oblíbil, pochybuju, jestli on uspěl u té Marušky, spíš asi ne. Ale bylo to krásný. No a představte si, pak uběhnou prázdniny, my přijdeme 1. září do školy a tam je přípíchnutý parte: ing. Karel Želivský... Spáchal sebevraždu. Prý si pustil plyn, víc vlastně o tom nevím, snad se mluvilo o nějakým mravnostním deliktu, že snad nějaký nezletilý Romky tahal domů a tam je opil, ty to na něj řekly, nevím, dneska by to místní bulvár asi rozjel, ale tehdy nic takovýho nebylo, jenom nějaký tichý šeptání. Takovej chlap, silnej a veselej a myslím i vzdělanej a pak to podělá, protože ho pohlaví ovládne, a už mu nezbyde nic jinýho, než to skončit nebo aspoň má ten pocit. Pár měsíců předtím byl na té louce plnej síly a jistě i představ, že má také ještě život před sebou, vždyť byl jen o trochu starší než my, a pak kaněc filma, jak říkal Hrabal.

Příště dokončení.

Příště dokončení.

Hm, pokývali kamarádi hlavou a dopili svá druhá malá piva. Tak se jdem na tu louku podívat. Vstali jsme a šli. Louka byla úplně zarostlá a cesta k ní zmizela v křoví. Kašlem na to. A šli jsme rovnou most. Ten jsme rozhoupali, jako by nám bylo šestnáct.

Příště dokončení.

Mapu s blogy Jiřího Peňáse naleznete ZDE.

  • 4Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.