4. září 2014 11:12 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Orgie v Čachticích
aneb Noc s Bátoryčkou

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Zřícenina, byť se známým jménem, se nejevila jako velký turistický tahák, neboť... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zřícenina, byť se známým jménem, se nejevila jako velký turistický tahák, neboť... | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Ráno jsme si ještě vyšli s Břeťou kousek do strání nad jeho domkem v Javorníku. Přilehlý les byl plný hřibů, ale uschlých, jakoby upražených sluncem. To by se dalo rovnou jesť, řekli jsme si, ale nezkusili to. Břetislav Rychlík držel už asi třetí hodinu přednášku o výjimečnosti tohoto koutu Bílých Karpat. Já litoval, že si to nenahrávám, neb bych měl materiál. Tak tedy Javorník někdy příště. Moje slovenská cesta tady začínala.

Nejdřív ovšem bylo nutné vrátit se do Velké nad Veličkou a pak ještě kousek dál do Veselí nad Moravou, kde jsem nasedl na autobus a s ním překročil ve Strání – Moravské Lieskové státní hranice. Když jsem pak zanedlouho vjížděl do Nového Mesta nad Váhom, říkal jsem si, že kus článku mám díky těm dlouhým jménům napsaný.

Vystoupil jsem na stanici, rozhlédl se a uviděl hotel Javorina, který splňoval mou představu karpatské útulnosti. V Čechách takové štěniční hotely již bohužel zanikly, tady se houževnatě drží. Jsou to ryzí skanzeny z časů mého mladí a dětství, kdy jsem v hotelích běžně nespával, jen o tom snil. Tak si to toužím vynahradit. Vícedenní pobyt v nich by zřejmě vyvolával myšlenky na sebevraždu výčepní lihovinou, ale na jedno přespání se použít dají. Vešel jsem tedy do něj a rychle si u recepční, jež svým zjevem zcela do objektu zapadala, koupil izbu za přijatelných 18 euro.

V Čechách takové štěniční hotely již bohužel zanikly, tady se houževnatě drží.

V Čechách takové štěniční hotely již bohužel zanikly, tady se houževnatě drží.

Chtěl jsem s tou ženou pak chvíli pohovořit o zajímavostech okolí. Tou největší je Čachtický hrad proslavený populární průkopnicí krevního welness, Alžbětou Báthoryovou. Recepční však neměla v té věci žádné zvláštní informace, přestože by jí mohla dotčená osoba býti blízká. Však si tam zajeďte, je to kousek, řekla (slovensky), a přesně to jsem měl v plánu.

Tou největší je Čachtický hrad proslavený populární průkopnicí krevního welness, Alžbětou Báthoryvou.

Tou největší je Čachtický hrad proslavený populární průkopnicí krevního...

Čachtice jsou obec pár kilometrů od Nového Mesta, na dohled k moravským hranicím. Zřicenina hradu se nachází asi tři kilometry od vesnice – pokud člověk nemá auto, je nutné tam dojít pěšky. Je to po úzké cestě stále nahoru, ale nikoli příkře. Hrad není z Čachtic ani po celou dobu chůze skrz stromy vidět, vynoří se ve své impozantnosti až na poslední chvíli. Pravděpodobně z jiných míst a z odstupu by vypadal ještě lépe, ale to bych ho musel složitě obcházet a to se mi nechtělo, ani jsem nevěděl jak.

Srpnový podvečer byl plný vůní, jež vydává léto v tomto stavu. Po úzké silnici jsem stoupal sám, chodců, kteří se vraceli z hradu bylo jen pár. Zřicenina, byť se známým jménem, se nejevila jako velký turistický tahák, neboť je přece jen odlehlá, zastrčená v kopcích a lesích. Možná to bude také tím, že její mohutné zdi a na bílé vápencové skále se vypínající trosky věží a paláců vyvolávají dojem jakéhosi stesku, opuštěnosti a melancholie. Alespoň mně se to tak zdálo. Nechtěl jsem však propadat hned na začátku výletu do nějaké trudnomyslnosti, ale když jsem se před sedmou hodinou k ruinám hradu blížil, přeci jen jsem si říkal, že jsou veselejší místa na osamělé večerní procházky.

Možná to bude také tím, že její mohutné zdi a na bílé vápencové skále se vypínající trosky věží a paláců vyvolávají dojem jakéhosi stesku, opuštěnosti a melancholie.

Možná to bude také tím, že její mohutné zdi a na bílé vápencové skále se...

Hrad byl v nejlepším stavu v 16. a 17. století, kdy měl už kus historie za sebou. Postavili ho na obranu před agresivním českým státem někdy v polovině 13. století: zkusil ho dobýt už Přemysl Otakar II., ale prý marně. Hraniční hrad patřil ve 14. století Matúši Čákovi Trenčanskému a pak Stiborovi ze Stibořic, což jsou dvě magnátská jména, se kterými se tady na Pováží člověk setká, jakmile vleze od nějakého hradu či zříceniny. Po Stiborovcích ho od poloviny 15. století vlastnili již rody, jejichž jména prozrazují, že půjde o Maďary: nejdříve Orságovci a když ti vymřeli, tak je vystřídali Nádašdyovci, čímž se již dostáváme k nejslavnější obyvatelce hradu, Báthori Erzsébeth, manželce Nádasdyho Ference. Toho se Turci tak báli, že mu říkali Fekete beg, Černý rytíř. Tedy, abych to upřesnil, Turci mu tak neříkali, neboť je to maďarsky, Turci mu mohli říkat Kara beg, ale to si nejsem jistý, to tak odhaduju na základě četby mayovek – Kara ben Nemsí znamená Černý syn Německa. Kara je černý... Ale také Karel, turecky se říká Karlům Kari, odtud to přátelské oslovení knížete Schwarzenberga, Kari... Mimochodem, Schwarzenbergové právě díky téhle fázi tureckých válek vstupují na obzor českých dějin (Ráb oko klovající aneb Sifon v Györu). Ale to odbočuju.

K jejímuž hradu jsem se blížil.

K jejímuž hradu jsem se blížil.

Zpět proto k Nádasdymu. Tento celoživotní bojovník s Osmany používal různé prostředky k zesílení účinku, třeba napichování useknutých hlav zajatců na kopí, s nimiž pak vyrazil do útoku. Nejspíš se s takto upravenými zbraněmi nebojovalo nejlépe, ale zajisté to u protivníků vzbuzovalo nepříjemné pocity. Lze však mít za jisté, že Turci také nebyli právě útlocitní a odpovídali v podobném stylu. Vůbec to musely být na přelomu 16. a 17. století, kdy se jihovýchodní hranice habsburské říše proměnila v bitevní pole,

drsné, krvelačné a neurotizující časy... asi jako dnes na některých místech světa. Z této ponuré atmosféry se zrodila nejspíš psychopatogenní atmosféra příběhu o největší vražednici uherské, Alžbětě (Erszi) Báthoryové, Čachtické paní, k jejímuž hradu jsem se blížil.

Až sem, do Čachtic však vyznavači Alláhovi nepronikli. Proto také tady asi mohl mít Nádasdy a jeho žena, pocházející ze slavného, bohatého a geneticky již dosti vyčerpaného rodu Báthori, jakési rodinné zázemí. Ovšem nikoli na hradě, ale dole ve vesnici, kde si postavili kaštiel. Válečník se vracel z tažení, ještě ho provázela vůně smrti a vítězství, za opaskem skalpy musulmanů, prach bojišť na vousech po uhersku nastojato vytočených, s vlasy po stranách vyholenými, jak kázala tehdejší móda. Erži vítá svého temného pána opět trochu omládlá, neboť právě vyšla z koupelny, kde na sebe vylila dva tři kbelíky krve. Tu nasbírala v transfúzní stanici, do níž její pomocníci sváželi a lákali mladé ženy, nejlépe panny z celého Pováží. Krevní odběr nebyl nejspíš právě dobrovolný a hygienicky na výši. Prý se k němu používala jakási železná panna, skříň ve tvaru nejspíš menšího goléma, z nějž musely služebné otírat prach(?), načež přitom nechtěně zmáčkly nějaký mechanismus, takže ona skříň nebohou slovenskou služebnou sevřela železnými pazoury, čímž ji narazila na hroty, které vyjely z jakéhosi šuplete nebo odkud. Sadisticky založená grófka se prý na to dívala a kochala se ve své perverzitě jejich utrpením. Vytékající krev pak byla rovnou odváděna do, ehm, koupelny... Nejspíš je to nesmysl.

Válečník se vracel z tažení, ještě ho provázela vůně smrti a vítězství.

Válečník se vracel z tažení, ještě ho provázela vůně smrti a vítězství.

Čachtická paní byla, řekl bych, oblíbené federální strašidlo, které do společného státu poskytovala jeho slovenská část. Češi měli třeba Krakokonoše, Psohlavce či husity, Slováci Jánošíka a Čachtickou paní čili Bátoryčku. Měla symbolizovat nejen feudální, ale také národnostní útlak slovenského lidu, který byl na rozdíl od zvrhlé, upírovsky vychrtlé Maďarky čistý, poctivý a krevnatý. Bátoryčka byl vampýr, sídlící ve strašidelném hradě, ženskou formou Dráculy, de fakto jeho sexuálním protějškem. Tak mě napadá: už někdo natočil film, kde by se ti dva setkali? Mohli by se navštěvovat, zamilovat se, založit krevní lázně... Zamlouvám si copyright.

Samozřejmě jsem kdysi, to jsem byl ale opravdu dítě, četl román slovenského bestselleristy Joža Nižnánského (říkám si, jestli máme v české literatuře autora brakové literatury na takové úrovni, snad Josef Svátek?). Z něj se mi matně vybavuje odporný skřet Ficko, který měl za úkol distribuovat do čachtických mučíren slovenský dorost. Nakonec tam všechno dobře skončí: pokrokoví intelektuálové se spojí s reformovanou církví, dodají odvahu prostému lidu a rejdy úchylné feudálky jsou překaženy.

Do naivní napínavosti oné báchorky se mi pak pletly křiklavé obrazy z letmo shlédnutých filmových hororů a četby některých děl markýza de Sadeho, který se mohl u Čachtické paní inspirovat, i když ve Francii měl dost zdrojů svých (Gilles de Rais řečený Modrovous byl též přeborník). Do těchto násilnických představ vstupovala scéna z nepovedeného Jakubiskova velkospektáklu, především ta, v níž velmi hezká Čachtická paní leží v kádi s červenou vodou, která není však krví, nýbrž relaxační lázní, jejíž zbarvení vzniklo namáčením rozdrcených šípků, což ve mně vyvolává touhu to někdy vyzkoušet. Představa koupele v krvi by mě lákala podstatně méně, vlastně vůbec, ba bych do toho nevlez ani za nic, ono to ostatně ani moc nejde, protože krev, jak zná každý účastník zabíjačky (stačí virtuální účastník), se rychle sráží, takže sotva by člověk do té vany vlezl, proměnila by se koupel nejspíš v něco jako prejt či játrovou paštiku, no prostě dosti strašná představa...

Tak jsem konečně došel ke zřícenině.

Tak jsem konečně došel ke zřícenině.

Tak jsem konečně došel ke zřícenině, jíž je Čachtický hrad od začátku 18. století, kdy byl poškozen během povstání Františka II. Rákocziho. To je zajímavá epizoda slovensko-uherských dějin, o které Čech obvykle nic neví a pak v Košicích, kde je v katedrále pohřbeno jeho srdce, překvapeně hledí (Košický dandy aneb Márai se vrátil). Obešel jsem kyklopskou zeď a přišel k braně, která byla zavřená. Byl jsem už připraven trochu zklamaně odejít, ale přece jen jsem zkusil zabouchat, pak ještě jednou, dveře se kupodivu otevřely a v nich stál podsaditý chlapík. Zatvorené, řekl. Nevzdal jsem se, vtiskl mu minci do dlaně a výsledkem byla dohoda, že si můžu na deset minut prohlédnout zříceniny zevnitř.

Spokojil jsem se tedy s představou, že kolem mě jsou Bílé Karpaty.

Spokojil jsem se tedy s představou, že kolem mě jsou Bílé Karpaty.

Docela rozsáhlý areál hradu byl zrekonstruován tak, jak asi zřícenina být může: dřevěné lávky a schůdky spojovaly jednotlivé stavební fragmenty, obytné paláce, věže a hradby, které se otáčely kolem vnitřního hradu ve vzdálenosti, aby dovnitř nedostřelil kanon renesančního typu. Z hradu byl docela pěkný výhled, ale nebe bylo srpnově zatažené, nízké, takže dohled nebyl nijak zvláštní. Spokojil jsem se tedy s představou, že kolem mě jsou Bílé Karpaty, horstvo hraniční a ještě nijak strmé, tam ten táhlý kopec v povzdálí, to by mohla být Javořina, vlastně z téhle perspektivy Javorina, takže jsem si okamžitě vzpomněl na přítele Petra Placáka a jeho statečného otce, lékaře a partyzána Bedřicha, který tady v těch horách operoval se svou jednotkou. Byl jsem rád, že jsem si vybral hotel téhož jména.

Tedy ne díra, kopec to je, pustina...

Tedy ne díra, kopec to je, pustina...

Deset minut uplynulo, možná patnáct a já se vydal k bráně. Sáhnu na kliku a je zavřená. Otočím se, jestli tam nestojí onen chlápek, ale nikdo tam není. Chvíli čekám, že odněkud vyjde, ale marně. Haló, pane, pane, haló! zkusím to, ale nikdo se neozývá. Vracím se tedy do nitra hradu v naději, že na něj narazím, ale zároveň se obávám, že mezitím, pokud tady ještě je, odejde.

Za chvíli musím připustit, že jsem zůstal na hradu zavřený a sám. No, je ještě dosti světla a zcela jistě jde o nějaký omyl, muž se vrátí, odněkud se vynoří... Nebo já nevím, třeba se dá vylézt někudy jinudy. Hlavně klid. Když tak zavolám nějakou službu, někomu do vesnice, někdo musí mít náhradní klíče od Čachtického hradu nebo co, nevím sice komu, ale to se zvládne, třeba někomu do Prahy, že jsem tady zavřenej, to bude legrace... Vytáhnu mobil, není tu signál, no jo, díra je to tady strašná. Tedy ne díra, kopec to je, pustina... Kdybych měl aspoň zapalovač, žebych vyslal kouřový signál, ale nemám, jsem nekuřák, chyba... Hlavně klid.

Samozřejmě, že nevěřím v duchy a přízraky, ale přece jenom.

Samozřejmě, že nevěřím v duchy a přízraky, ale přece jenom.

Být zavřený na zřícenině hradu je zvláštní pocit, ještě zvláštnější je být zavřený na zřícenině hradu Čachtice. U Bátoryčky... Samozřejmě, že nevěřím v duchy a přízraky, ale přece jenom, sám jsem na pustém hradě nikdy přes noc nebyl... No, ano, Mácha, ten by tady klidně přenocoval, zíral by do noci, na hvězdy, myslel na Lori, jak jí to dělal, tomu by nějaké spirituální zjevení vyhovovalo. Pak by si to nakreslil, zrúcaniny spatrené... Ale Mácha byl mladší, a vůbec... byla jiná doba, lidi byli otužilejší, zvyklejší na styk se záhrobím a tak. 

 Vrátil jsem se opět k bráně, kde jsem se snažil najít cosi, co by mi pomohlo vyřešit prekérní situaci. Klíč, zvonek nebo nějaké páčidlo.

Všiml jsem si, že na zdi u vchodu visí cedule s nějakým textem. Byl to stručný životopis Alžběty Bátoriovej, jak se to píše po slovensky, a pak článek o jejím vztahu k hradu. Čtu tedy, že na tom hradě vlastně moc nepobývala, ty její ukrutné skutky, pokud se tedy staly, a je pravděpodobné, že některé se staly, tak ty prováděla na jiných místech, které jí a jejímu muži patřily, především na hradě Sárvár v západním Maďarsku, kde měla podle udání faráře zavraždit přes dvě stě dívek (vida, takže nejen Slovenky), anebo kdyžtak dole v Čachticích, kde obývala kaštiel, který byl mnohem pohodlnější, ale na druhé straně asi méně vhodný pro provozování nekrofilního sadismu. Každopadně v tom kaštieli ji předposlední den roku 1610 chytil přímo při činu Juraj Turzo, uherský platin a správce země. Vtrhl do kaštiala čili do zámku a našel tam boží dopuštění: jedna žena prý právě umírala, druhá byla na mučidlech, Bathoryová to celé řídila. Turzo se vyděsil a okamžitě zběsilou ženu kázal zatknout a dopravit sem nahoru na hrad. Tady ji přikázal zavřít do věže, z níž se již zaživa nedostala.

Čtu tedy, že na tom hradě vlastně moc nepobývala.

Čtu tedy, že na tom hradě vlastně moc nepobývala.

Tak to je pěkné, řekl jsem si, takže tady nemučila, tady jen zemřela, to jsem se uklidnil, hned mi to tady připadá přívětivější. Žádné kvílení, sten a nářek z mučíren, žádné náhle se vynořující a náhle mizející stopy po krvi: ach, shodou okolností jsem si nedávno zase přečetl moje oblíbené Strašidlo cantervillské, to dělám tak jednou za deset let, právě to připadlo na letošek, tam ovšem strašil ten Simon za trest, zabil kdysi svou ženu, jak si každý pamatuje, tak musel strašit, to je jasné, to ta Bathoryčka musí tady strašit taky. No zajisté, že tedy straší, když tady umřela, to je přece jasné, kde jinde by strašila?
A skutečně jsem měl pocit, že se poněkud setmělo a s tím, jak ubývalo světla, začal se zvedat vítr, který mě zprvu jen tak počechral po hlavě, ale za chvíli už začal douti docela silně, ba zvedl se nějaký prach, takže to začínalo vypadat  poněkud příšerně. Přeběhl mi mráz po zádech. No, to je fakt dobrý, tak já tady prožiju noc s duchem hromadné vražednice, s nějakou starou psychopatickou Maďarkou, impulzivní sadistkou, to mám nejspíš za tu recenzi na toho Jakubiska, to bude pomsta Diany Horvathové, a to přitom ta moje ještě nebyla nejhorší. Že já vůl jsem sem jezdil, mohl jsem to klidně nechat na ráno, nebo se na to úplně vykašlat, zříceniny jsou si všechny podobné, to je ten můj romantismus, ta moje zasněnost, ta touha spatřit staré kameny, haraburdí na zajímavých místech, no, teď to bude taky zajímavé, rozsápe mě, rozškrábe obličej nehtama několik století starýma, pokouše vyhnilým chrupem...

Co že to dělala s těma děvečkama? Je to tady napsané: „píchanie špendlíkmi“, no to se snad ubráním, „píchanie ihlicami“, to bude horší, takové středověké jehlice, určitě je nedezinfikovala, brrr, „bičovanie“, ne, to fakt nemám rád, zkusil jsem to jednou jen náznakem, ne, „oblievanie ĺadovou vodou“, to by si mohla zkusit, „obarovanie horúcovou vodou“, teda asi opařování, no, kde tady vezme horkou vodu? To jsem zvědavej... Teda vůbec nejsem zvědavej! Já chci pryč! „Pane, haló, je tady někdo? Pomóc!“ odpovědí mi bylo jen zafičení větru.

Já chci pryč! „Pane, haló, je tady někdo? Pomóc!“

Já chci pryč! „Pane, haló, je tady někdo? Pomóc!“

Kdy vlastně umřela? Podíval jsem se znovu do článku, který byl přibitý zrezivělým napínáčkem. Vyrazilo mi to dech. „Zomrela dňa 21. augusta 1614 o druhej hodině po polnoci“.

Fíha, pronesl jsem slovensky, to má výročí! Jednadvacátýho sice ještě není, ale za pár dní bude. Ale hlavně, čtyřista let, to má smrtiny hodně kulatý! To zajisté strašidla slaví několik týdnů předem! To bude asi velký mejdan, slétnou se upíři z celých Uher, z celého Balkánu, vampýři, bosorky, bosoráci, strigy, babyjagy, hejkalové, úchylové a devianti, hlinkovci a ficovci, husákovci a mečiarovci, tisovci, bilakovci a kotlebové a já nevím, kdo všechno, prostě všichni vlkodlaci z Karpat i Bezkyd, z velkej i malej Fatry, z obou Tatier... Krvavé hody začnou, pařáty budou sekat, umrlčí hnáty chřestit, lebky čelistmi klapat. Ach, Bože, to je omyl, já chci pryč, rychle pryč, já tady nemám vůbec být!

Rozběhl jsem se k bráně a zkusil ji vyrazit silou. Sklouzl jsem po dveřích a v tom jsem se jako svatý Václav ve Staré Boleslavi zachytil kliky, která lehce povolila. Dveře byly otevřené. Užaslý tou skutečností jsem toho rychle využil a pelášil z hradu pryč.

Dole v Čachticích jsem byl, zdálo se mi, za pár minut. Sedl jsem do autobusu, který právě přijížděl a za  jsme byl v hotelu Javorina.

Žena v recepci seděla a pletla. Cinkala jehlicemi a jejich zvuk mě pak strašil skoro celou noc.

Užaslý tou skutečností jsem toho rychle využil a pelášil z hradu pryč.

Užaslý tou skutečností jsem toho rychle využil a pelášil z hradu pryč.

Příště ještě trochu Nové Mesto nad Váhom, další zřícenina – Beckov a snad Trenčín

VŠECHNY DÍLY FOTOBLOGU NALEZNETE ZDE

  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz