9. ledna 2014 12:11 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Rejz do Rakous
aneb Vůně starých mužů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 13Diskuse
Hrad je od 17. století pustý. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hrad je od 17. století pustý. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Proč se u nás Rakousku říká Rakousko, když všude jinde se ta země jmenuje Austria čili Österreich tedy Východní marka, to ví v Čechách málokdo, možná historici, kasteláni, pár monarchistů a Zbyněk Petráček, který takové věci obvykle ví. Odhalení je přitom prosté, je to podle hradu, jenž stál Čechům první v cestě. Říkali mu Racouz (tedy zřejmě Rakouz nebo Rakúz), ale místní ho dosud jmenují Burg Raabs a městečko, pod nímž se tyčí, Raabs an der Thaya, neboť je na Dyji.

Říkali mu Racouz (tedy zřejmě Rakous), ale místní ho dosud jmenují Burg Raabs.

Poslední dny minulého roku jsem prožil ve Slavonicích. Byl jsem obklopen vlídností svých přátel, jejichž rozvětvené rody se scházely v kuchyni pražského nakladatele. Stále prostřený stůl, na nějž hospodyně nosily nové a nové pochoutky, bylo nutné čas od času opustit, neboť jinak by se člověk bezvládně svalil a prospal tak i úplný konec roku. Měl jsem proto v úmyslu podniknout krátkou cestu do Rakous, jež jsou hned za humny. Navázat jsem v tom chtěl na letní jízdu na kole, na němž jsem se pustil na jih po Grasslově (čili grázlově) stezce a kterou jsem vylíčil v dílu Lesní čtvrtí anebo Grázl v Rakousích.

Měl jsem proto v úmyslu podniknout krátkou cestu do Rakous.

Takže do Rakous se jede ze Slavonic na jih, cesta vede přes mírný kopeček, kde stojí opuštěná a pustnoucí česká plechová celnice, o kus dál už začínají Dolní Rakousy (Niederösterreich) a pár stavení Fratres, kde snad pan Coreth stále provozuje své zajímavé muzeum. Za chvíli se dojede do Dobersbergu, kde jsem si dal před těmi třemi lety řízek, ale nyní jsme jím jen projeli a odbočili doleva, tedy na východ po zemské silnici směrem na Karlštejn nad Dyjí (Karlstein an der Thaya) a pak na Raabs čili ty Rakousy, což je od Slavonic pouhých 28 kilometrů – od hranic vzdušnou čarou tak osm. V celku Rakouska jde o spíše o zapadlý kraj, ne nadarmo pojmenovaný jako Waldviertel – Lesní čtvrť, ale letmý pohled na ty malé vesnice a jejich statky, jež se typově neliší od těch na česko/moravské straně, není nijak truchlivý a srdcervoucí, jak je tomu často na straně české – a moravské, neboť ve Slavonicích Morava začíná, i když mám zkušenost, že Moraváky se tam místní být necítí.

Takže do Rakous se jede ze Slavonic na jih.

Výpravy do Rakous mají v Čechách svou pěknou tradici. Zvláště populární byly za husitských válek, kdy kraje hned za hranicemi sloužily božím bojovníkům jako jakýsi sklep či spižírna, do níž se bylo nutné jen trochu vloupat. Nikoli náhodou se rejsy do Rakús, jak se těm lupičským výpravám říkalo, konaly po vinobraní, tedy v září a říjnu, takže dlouho se pak v kraji říkalo krádeži „české vinobraní“, na což pak navázaly ty slavné cedule „Cesi, nekrast tady“, které však už vidět nejsou.

Ne pokaždé však výprava na burčák skončila šťastně – tedy pro její české účastníky. Na podzim 1431 se houf přibližně čtyř tisíc husitů (tady přirovnání k mračnu kobylek není od věci) vedených bratry Mikulášem a Jaroslavem Sokoly z Lamberka vracela z takového veselého lupu, když si na ně mezi Weidhofenem (česky Bejdovem) a Markt Thaya, čili někde tady, počkaly oddíly rakouských hejtmanů a selské domobrany (rakouští sedláci asi cítili spíše se svým majetkem než se svými potenciálními třídními spojenci) a zautočily na ně a zle je seřezaly a posekaly. Než se ti nejspíš burčákem oslabení revoluční bojovníci stačili zformovat a zavřít do vozové hradby, bylo jich asi osm set pobito a pět set vzato do zajetí, mezi nimi táborský hejtman Jaroslav Sokol z Lamberka, syn Jana Sokola, jehož Alfons Mucha vymaloval, jak stojí vedle bratra Žižky po bitvě u Grunwaldu (1410). Toho za dva měsíce ho buď bratr Žižka nebo nějací bratři Poláci necháli otrávit jedovatými rybami, takže synové Mikuláš a Jaroslav vyrůstali bez otcovské autority, což se možná podepsalo i na jejich chování a vztahu k soukromému majetku rakouských poddaných.

Hrad proto nevynikal tak, jak by asi vynikal.

I tady bylo poslední dny loňského roky počasí jarní a tu neděli bylo vyloženě březnově šedivé. Hrad proto nevynikal tak, jak by asi vynikal, kdyby skály, na nichž stojí, byly posypány stříbřitým sněhem a skaliska pokryta jiskřivou jinovatkou a hradní zdi by se díky jasu zimního slunce leskly v modré hladině poklidně tekoucí Dyje, jejíž břehy by vroubily ledová krusty, nad nimiž by přeletovali ledňáčci. Místo toho tam hrad působil jako poleno na špalku. Pěkný samozřejmě byl, ale dovedl bych si ho představit v lepším světle.

Povinná Immaculata, která zahřeje srdce.

Městečko pod ním bylo poklidné a rakousky spořádané. Na náměstí kašna a pranýř s okovy, jež tam pro jistotu zůstaly. Povinná Immaculata, která zahřeje srdce. Socha rytíře, nejspíš Rolanda, jak to ve německé Evropě bývá. Na mostě, nedaleko od nějž se spojuje Moravská a Rakouska Dyje v jednu Thayu, stojí pěkně barokně rozevlátý sv. Jan Nepomucký, neboť jsme doma. Zvláštní je rakouský zvyk pucovat barokní sochy, takže jsou často úplně bílé, čehož si člověk všimne u morových či trojičních sloupů. Nám připadá přirozené nechat je zešednout. Nevím, co je lepší. Překvapil mě počet otevřených restaurací, na malém náměstí asi tři, v nichž též vařili, a zalitoval jsem, že se mnou není Zbyněk Petráček, který má tezi, že v Rakousku chcípl pes a hospody tam nejsou, neboť byl jednou na procházce ve Fratres, kde skutečně hospoda není, neboť tam žije dvacet lidí, takže se vrátil spokojený a s pocitem vítězství do Slavonic.

Byla, jak už jsem napsal, neděle a nejspíš po mši, takže v jedné té hospodě, kam jsem vešli, sedělo plno starších mužů, někteří hráli karty a ze všech vycházela zvláštní archaická vůně, nebo dejme tomu pach, v němž můj nos poznal brilantinu do vlasů a lacinou vodu po holení spojenou s mužským potem a ještě něčím, což ve mně okamžitě vyvolalo dávnou proustovskou asociaci, v níž jsem si přivolal čtyřicet let mrtvého dědečka, který právě takhle v neděli, když se vracel z prostějovského kostela, voněl. Myslím si, že v Čechách už takové olfaktorické vjemy vymizely a je to právě tohle cosi starého, konzervativního a přitom lidového, co si mi na Rakousku líbí. Staří muži, kteří se ráno pečlivě oholí, samozřejmě žiletkou nebo přímo břitvou, namydleni před tím štětkou, trochu se říznou, krev zastaví kamencem, vezmou si čistou košili, jdou do toho kostele a po mši sednou na chvíli ve výčepu, kde proberou do oběda nějaké důležité věci, třeba kolik Sepp zastřelil zajíců, jestli ti Češi zase něco ukradli nebo co se to Heinzovi ozývá ze sklepa...

Myslím si, že v Čechách už takové olfaktorické vjemy vymizely.

Ano, líbí se mi v Rakousku, že přestože tam není v restauracích a hospodách zakázáno kouřit, stejně se tam moc nekouří a v době oběda už vůbec ne. Líbí se mi, že se všichni zdraví Pozdrav Pámbůh (grysgot) a že tam v domech zůstaly staré dveře a staré kachličky a staré nápisy a staré reklamy a v hospodách často starý nábytek, i když třeba rozvrzaný. Starší ženy tak nosí kostýmy v trochu mysliveckém stylu a muži v neděli fotrovský oblek, který na nich plandá. Když se tedy jednou za čas v rakouském maloměstě (ale něco z toho lze cítít i ve Vídni) ocitnu, je to jako bych se vracel do dětství, do Prostějova konce šedesátých let, kde možná trochu Rakouska ještě zůstávalo, včetně toho, že se v neděli (po kostele) jednou za čas sešla širší rodina a společně se najedla, což jsme viděli právě v druhé hospodě, kam jsme se z té mužské hospody přesunuli a kde zase převažovaly ženy, kterým už personál nosil řízek s bramborovým salátem. Ženy, na nichž by na první pohled, ale opravdu jen na první, nebylo z tváří poznat, nejsou-li to moravské selky, hlaholily dosti zpěvnou řečí, což je ostatně další pěknou věcí na Rakousku, ta rakouština, která mi připadá svým šveholivým houpavým přízvukem opět tak nějak moravsky povědomá a dobromyslná. Já vím, že s tím přízvukem mluvil i ten nejslavnější tajný Rakušan, ale za to ten akcent nemůže.

Ano, líbí se mi v Rakousku.

O hradě Rakous (castrum Racous) se zmiňuje Kosmas v zápise k roku 1100. Pro zajímavost a názornost tu krátkou pasáž opíšu: „Syn Konrádův Litolt, vpuštěn byv se svolením Gotfriedovým na hrad Rakousy (Gotfridi in castrum Racouz), působil mnoho škod Bořivojovi tím, že každé noci plenil jeho vsi, maje přitom útočiště v řečeném hradě. Kníže Břetislav, velmi se proto rozhněvav, opět sebral vojsko a táhl na Moravu, chtě pomstít bratra za křivdu na něm páchanou. (...) Kníže oblehl s vojskem dokola hrad; po šest neděl se tam bojovalo ve dne v noci s největším úsilím, až hlad, jenž pevných hradů dobývá, na hradě nabyl vrchu. Tím byl přemožen Litolt a bojem vysílen, v noci se tajně proplíživ stěží sám jediný prchl, nechav tam své bojovníky.“

Ten Litolt byl kníže znojemský, tedy údělník čili moravský Přemyslovec, tedy příslušník té větve, která měla s pražskými příbuznými vždy značné potíže, které vyplývaly ze zmatků v nástupnictví, v němž právě pražský kníže Břetislav II. udělal naprostou paseku. Rok před tím totiž porušil seniorát, pravidlo, podle nějž měl na stolec vždy nastoupit nejstarší z rodiny, a požádal na říšském sněmu v Řezně přímo císaře Jindřicha IV. (to je ten, co musel bosý do Canossy), aby, jak píše Kosmas, „předal jeho bratru Bořivojovi praporec a označil tak všem Čechům, že po jeho smrti má být vyzdvižen na stolec jeho bratr Bořivoj.“

To, jak píše brněnský historik Martin Wihoda, zpochybnilo snad všechny tehdejší zvyklosti. Nejen že se tím obcházel hlas českých předáků, ale napadala se tím i závěť knížete Břetislava I., dědečka tohoto Břetislava druhého. Po Řeznu bylo dovoleno téměř vše a české země se ocitly na pokraji chaosu, jako už častokrát. Nejsilněji se tato svévole dotkla právě moravských bratranců, Oldřicha a onoho Litolda, kteří museli prchnout právě sem do Rakous, odkud pak Litolt vedl jakousi soukromou válku přes státní hranici. Proto sem tedy přitáhlo české kníže, které to tu obléhalo celých šest neděl.

Kníže oblehl s vojskem dokola hrad.

V místě, kde jsou nyní kryté lázně a bazén a kam jezdí hojně právě Češi, kteří o tom asi nemají ánunk, stanovalo české vojsko a čekalo až to Litoldova posádka hlady nevydrží. Nakonec kníže Břetislav uspěl, ale neradoval se dlouho. Dva dny před Vánocemi téhož roku ho při návratu z lovu z lesů kolem Zbečna napadl ze soumraku „bezbožný lotr“ Lork, jenž ho vší silou bodl tesákem do útrob. Lork byl nejspíš Vršovec, takže šlo o vendetu; brzy byl dopaden, neboť spadl ve tmě s koněm do jámy a sám se zranil tím tesákem, kdosi z přispěchavší družiny knížete mu pak usekl hlavu. Píše dobrodružně Kosmas. To místo, kde byl kníže zraněn, je kousek za Zbečnem u Berounky a je tam takový malý pomníček, pokud si vzpomínám. Kníže zemřel na druhý den. Kosmas píše, že zarmoucen byl všechen lid. Zároveň však dodává, že tehdy „Cillenia zničila nadobro své stopy, jež sotva vtlačeny po ní zbyly v Čechách, když rozhněvavši se na svět, odešla do sídla nebešťanů.“ Cillenia jest jedno ze jmen pro bohyni spravedlnosti.

Litold se pak vrátil do Znojma, chvíli to s bratrem Oldřichem zkoušeli s odbojem proti vnucenému knížeti Bořivojovi, ale pak nejspíš rozumně rezignovali. Pohřben je zřejmě v benediktinském klášteře v Třebíči. On ten klášter v roce 1101 založil...

Tato historická vložka byla nutná.

Tato historická vložka byla nutná jako náhrada za nedostatek jiných událostí spojených s návštěvou hradu. Ta se totiž neuskutečnila, neboť hrad byl v zimě zavřený, i když na bráně byl papír s telefonním číslem, na němž bylo možné objednat si prohlídku, na což jsme rezignovali. Ta brána je na druhé straně skály, takže je nutné skálu obejít po silnici. Výhled tam však nebyl valný, neboť ten je možný jen z vnitřních prostor hradu, který byl, jak už jsem napsal, zavřený. Možností, co dělat mnoho nebylo, lázně otevíraly za dvě hodiny, ale nám se v té divné zimě ani koupat nechtělo, tak jsme ještě chvíli hleděli na ten pěkný hrad, který vládl kraji, v němž by měl být připomenut i Přemysl Otakar II., jemuž se staly Rakousy osudovými a na jehož mrtvole vyrostla sláva rodu Habsburského, což je už ale jiná kapitola.

Zajeli jsem z Raabsu k nedaleké zřícenině hradu Kollmitz.

Však nedosti nasyceni pohledem na hradní siluety, zajeli jsem z Raabsu k nedaleké zřícenině hradu Kollmitz, jenž se nalézá na ostrohu nad meandrující Dyjí. Jde prý o nejrozsáhlejší zříceninu v celém Rakousku, jejíž předností je, že leží tak blízko českých hranic, takže by mohla být i nyní cílem naší invaze. V druhé polovině 15. století, v době Jiřího z Poděbrad, skutečně k obraně hradu před Čechy, vystavěli na jeho straně severní předsunutou kyklopskou obrannou zeď zvanou Böhmische Mauer. Ta se, na rozdíl od zbytku hradu, zachovala v imponujícím stavu: měří sto deset metrů a sahá podél strmého srázu až k břehům Dyje. Nevím však, zda někdy se našinci pokoušeli tuto překážku zdolat. Pokud ano, pak se člověk neubrání jistému obdivu, pašáci to byli, ti nájezdníci a lupiči z Čech, já bych tedy do toho nešel.

Schůdky vedou asi do poloviny věže, odkud je výhled, avšak sotva do okolních lesů.

Kollmitz, což je slovo, v němž je slyšet slovanský původ (nedaleký a velevýznamný klášter Zwettl je zkomoleninou jména slova Světlá), je velmi působivé místo, které než prolezete, trvá to dobrou hodinu. Jsou tam všude rakousky fortelné schůdky a můstky a zábradlí, které nikdo nerozebírá, z čehož lze soudit, že Češi na toto místo již zapomněli. Dvacet šest metrů vysoký bergrfríd čili hlavní obranná věž, je z doby, kdy u nás vládl Jan Lucemburský. Schůdky vedou asi do poloviny věže, odkud je výhled, avšak sotva do okolních lesů. Z několik míst se kouřilo. Původ toho kouře jsem znalecky odhadl na milíře, v nichž uhlíři pálili dřevěné uhlí. To mi přišlo opět velmi archaické, neboť v Čechách ani nevím, jestli se to ještě něco takového dělá a nevozí-li se i dřevěné uhlí na to pitomé grilování z Číny.

Hrad je od 17. století pustý. Přečetl jsem si, že za to podle pověsti mohou jezevci, kteří se natolik rozmnožili, že začali ohrožovat hradní posádku. Možná však ti jezevci byli synonymem pro Čechy. Ve skutečnosti však se už v takové obří středověké ratejně nechtělo panstvu bydlet a poddaní zase neměli důvod se sem štrachat. Tak, jak to bývá, hrad rozebrali a ze zdiva si postavili domky v údolí, na nějž je z hradu hezký pohled. Kavárník v blízkém Drosendorfu, se kterým jsem se pak dal na to téma do řeči a u nějž jsem předpokládal, že mi – se vší korektností – vyčte, že moji čeští předci hrad rozbořili, s úsměvem pravil, že hrad nepobořili žádní nepřátelé, ale daně. V 18. století, tedy za Marie Terezie, se daně z nemovitostí počítaly z obvodu střechy. A ta musela být obrovská. Majitel ji proto raději nechal strhnout, než by za ni platil. Památkový odbor tehdy nejspíš nefungoval dostatečně a Rakousko má od těch na svém severním konci pěknou zříceninu.

A to by pro dnešek stačilo. Ve Slavonicích už byl zase prostřený stůl a číše plné.

Tak, jak to bývá, hrad rozebrali a ze zdiva si postavili domky v údolí.

  • 13Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.