14. září 2011 16:12 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Rumburk jinak aneb
Dobře naložená mihule

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Na město Rumburk má dnes v této zemi nějaký názor skoro každý, aniž by tam kdy byl | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na město Rumburk má dnes v této zemi nějaký názor skoro každý, aniž by tam kdy byl | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Na město Rumburk má dnes v této zemi nějaký názor skoro každý, aniž by tam kdy byl. Já tam byl nyní podruhé ve svém životě, ale jako bych se tam vracel ke svým dobrým známým.

Je to tím, že mi Rumburk silně připomíná moje skoro domovské Kraslice, jež s ním mají podobnou polohu na vystrkově a též podobný chmurný osud. Obě to jsou města kdysi snad kvetoucí a prosperující, nyní ale úpadková a značnou melancholii a tíseň budící. Obě jsou obklopena kopci a v obou je značně chladno a to nejen v zimě. V obou kdysi bylo plno fabrik na výrobu kdečeho, dnes je tam v tomto směru spíš pendrek. Z obou je to pár kilometrů na hranice, za nimiž začíná jiný svět, i když ani o něm nelze říci, že by hýřil přepychem.

Obě města pak mají krásné a drsně tvarované okolí, kde lze poněkud zapomenout na to, jak to vypadá dole. Z obou měst mají lidé sklony spíše prchat, ale přesto tam někteří mermomocí zůstávají, protože každý přeci utéct nemůže. Těchto lidí, kteří se snaží udržet v těch městech cosi jako civilizované poměry, by si měl zbytek republiky velmi vážit a ne na ně hledět spatra.

Jsou města kdysi snad kvetoucí a prosperující, nyní ale úpadková a značnou melancholii a tíseň budící

V mém případě mi pak Rumburk Kraslice připomíná hlavně proto, neboť tam bydlí se svým mužem, panem doktorem Veselým, moje kraslická spolužačka Drábová, která v těch Kraslicích už také nebydlí. Jana je speciální pedagožka, k čemuž měla vždy dobré sklony a vlohy. Mají s Tomášem tři děti a kousek od náměstí dům, který dávají dohromady. Také pěknou zahradu. Doktor Veselý je chirurg, takže když se ve městě někdo porve a potřebuje cosi sešít, dostane se to k němu. Nedávno sešíval jedno rozseklé obočí, které se pak stalo celorepublikově známým. V televizi záběr na Tomášovy elegantní stehy opakovali asi padesátkrát. Tomáš se smál, že se konečně mediálně proslavil. Díky jim, tedy Veselým a z části těm stehům, jsem mohl minulý týden dát dohromady Salón, který v sobotu vyšel v naší Orientaci. V redakci se pak pár lidí divilo, kde jsme tak rychle sehnal lidi v právě z Rumburka. Já říkal, že správný novinář - za kterého se ovšem nepovažuju - má mít známé v každém městě, že to říkal už E.E. Kisch. Ve skutečnosti mám takové skvělé známé snad jen v tom Rumburku.

Ve skutečnosti mám takové skvělé známé snad jen v tom Rumburku


V mém oblíbeném Řivnáčově průvodci po Království českém (1882) je Rumburku věnován poměrně skromný odstavec, což přičítám tomu, že vlastenecky, až nacionalisticky laděný bedekr nepsal moc rád o místech tak tuze německých. Ale stojí tam: „Rumburk, jinak Ronov zvaný, město s 10.000 obyvateli, jest sídlem okresního hejtmanství a okresního soudu, má znamenitý průmysl bavlnický a plátenický, též soustružnický. Rozsáhlý vývoz plátna, založený r. 1750 měšťanem Rumburským Antonínem Salomonem. – Zdejší farní chrám sv. Bartoloměje z roku 1754 má pěkný obraz oltářní“.

Pak je tam ještě zmínka, že dříve skýtaly obživu především lesy, neboť krajina jest vysoko položená (35 procent půdy leží nad 400 metrů) a orba se málo vyplácí. Po zavedení průmyslu (nejdříve sklářství, pak plátenictví a bavlnictví) obyvatelstvo „vždy více houstlo, tak že teď průměrně bydlí 300 lidí na 1 km čtvereční, kteroužto lidnatost v Čechách překonává jenom krajina Warnsdorfská.“ Tak to již asi neplatí.

Zdejší farní chrám sv. Bartoloměje z roku 1754 má pěkný obraz oltářní

Už jsem to někde psal, že Rumburku se prý tak před sto lety říkalo „malá Paříž severu.“ Píše se tom i v knize Rumburk včera a dnes, kterou jsem si koupil na náměstí. Jsou tam staré fotografie a pohlednice porovnávány s dnešním stavem. Listování takovými knihami bývá, jak známo, většinou zábavou pro masochisty. Pro Rumburk to platí zcela. Zde opravdu došlo k estetickému tornádu, jehož dílo možná ještě není dokonána. Ostatně nejstarší a nejcennější dům lidové architektury tady vyhořel v roce 1995. Kolik jich padlo v procesu obecně  devastace jistě nelze dopočítat.

Zde opravdu došlo k estetickému tornádu


Nejzachovalejší část Rumburka je asi ulice, která se jmenuje z nejasných důvodů po spisovateli historických románků Aloisi Vojtěchu Šmilovském, který, vsadil bych se, tady nikdy nebyl (narodil se v Mladé Boleslavi, umřel v Litomyšli). Obyvatelstvo, které ty domky postavilo, říkalo ulici Scheibe-Gasse, tedy asi Krajícová, což mně připadá zajímavější. Když se ale po čtyřicátém pátém rozdávala jména podle klasiků, zbyl na ni Šmilovský. No a v té ulici stojí řada pěkných domků, které se odborně jmenují „podstávkové“, německy Umgebindenhäuser. Jsou to takové domy ve dřevěné skořápce, ze které se líhne jiný domek. Nejvíce jich je právě v Lužici, v Saském a Českém Švýcarsku a právě tady, na Šluknovsku.

Odborně se jmenují podstávkové, německy Umgebindenhäuser..

Člověk, byť ne zdejší, při procházce městem přímo cítí, kolik toho tady chybí. Samá proluka, díra, prázdná parcela s polorozbořeným domem. Je proto legrační, když v předmluvě v té knize jistá paní píše, že sice co se parkové úpravy města týče, tak dnešní stav, je jasnou prohrou, ale na druhé straně, máme teď pěkné asfaltové silnice, takže triumfy jsou i na naší straně. Z těch starých pohlednic je zjevné, že s tou Paříží to bylo sice asi mírně přehnané, ale důvod byl pravděpodobně v tom, že ve městě bylo plno hospod, restaurací, kaváren, zábavních podniků a takových věcí. Třeba na hlavním náměstí byla „vyhlášená“ kavárna Metropol, dva hotely s restauracemi (Ross a Zidek), kinokavárna Marx, nehledě na plno obchodů všeho možného druhu. Na ulici, která vedla z náměstí a dnes jmenuje 9.května, dříve Klostergasse, byla Italská vinárna (Italienische Weinstube), proslulá kavárna Henke a naproti konkurenční Café Salomon, na oběd se dalo zajít do restaurace Stadt Dresden. Herny, jež tam jsou především dnes, se většinou nijak nejmenují. Prostě herna.

Ale na druhé straně máme teď pěkné asfaltové silnice..


Když bylo poledne, hledal jsem tedy i já nějaký podnik. Pizzerie v barevné novostavbě, která stojí na místě toho hotelu Roos, nejspíše zkrachovala. Kromě cukrárny byl na náměstí jen Döner kebab, zato s tureckou obsluhou, což přičítám civilizačnímu vlivu blízkého Německa. Jiné restaurace jsem na náměstí a jeho těsném okolí neviděl. Vlastně jednu čínskou.  

Jiné restaurace jsem na náměstí a jeho těsném okolí neviděl. Vlastně jednu čínskou


Na náměstí, které se nyní jmenuje decentně Lužické (dříve Markplatz, za Hitlera Adolf Hitlerplatz) stojí morový sloup, s nímž nikdo nehnul. Na jehož dříku je štít s nápisem Anno 1681. Kolem je kruh světců různého typu a stáří: sv. Jan Křtitel, sv. Josef pěstoun, sv. Antonín Paduánský, náš sv. Jan Nepomucký, sv. Bartoloměj s koželužskou kudlou, jíž byl stažen z kůže a sv. Vavřinec s roštem, na němž byl upečen...

Na jehož dříku je štít s nápisem Anno 1681

Svatý Vavřinec čili Laurentius je můj oblíbený světec. Když ho římští pohané na příkaz císaře Valeriána opékali na rožni, požádal tento muž, aby byl obrácen, že je z jedné strany už dosti propečený. Díky tomu se stal patronem humoru a ironie. Dovolávám se ho při svých nejapných pokusech o totéž, ale jako hříšníkovi si mi od něj dostává milosti jen poskromnu. I za to málo mu jsem vděčný a vždy, když se s ním někde setkám, tak ho pozdravím. Tady je sv. Vavřinec vymalován na průčelí kapucínského kláštera, jenž je sousedsky spojen s nejcennější památkou, která v Rumburku je. S Loretánskou kaplí.

Svatý Vavřinec čili Laurentius je můj oblíbený světec


Kapucíni přišli do Rumburka koncem 17. století, aby poluteránštělý kraj navrátili do lůna katolické církve, což se jim dočasně podařilo. Pro úmysl vystavit Loretánskou kapli získali majitele rumburském panství Antona Floriana z Lichtensteinu, což byl takový ten barokní feudál s parukou na hlavě, typický představitel barokního Temna. Jeho tmářství jistě pomohlo i to, že byl pět let vyslancem císaře Leopolda I. v temném Římě, přičemž si čas krátil zbožnou turistikou, během níž nemohl vynechat Loreto s Bramanteho kaplí, což byla atrakce prvního řádu. Pár let nato začal s výstavbou kaple v Rumburku. Vysvěcena byla v roce 1707, tedy jen o pár let později než Loretánská kaple na pražských Hradčanech. Skoro bych řekl, že ta rumburská je hezčí.

Skoro bych řekl, že ta rumburská je hezčí


Svatá chýše, Santa Casa, domek, kde vyrůstal malý Ježíš, zemřel sv. Josef a žila Panna Maria, byl jak známo, domek vybavený zvláštními aviatickými schopnostmi, takže když ve 13. století hrozilo, že ho znesvětí musulmané, dal se do skákavého letu z Nazaretu a přeplachtil s různými zastávkami několik moří až doletěl do Itálie do města Loreta čili Vavříny. Barokní katolická zbožnost pak s velkou přičinlivostí stavěla po celé civilizované Evropě repliky těchto létajících domků, přičemž jednoduchou kostku oblékala do skvostného uměleckého hábitu, jak je patrné i na chýši rumburské, která je obklopena krásnými štukovými reliéfy.  

O padesát let později, v letech 1743 – 1755, byl kolem kaple postaven ambit. Nástropní malby s různými výjevy jsou pozdní a oprýskané. Též Svaté schody jsou poněkud omšelé, rovněž  oltáře v rozích jsou pavučinami ovinuté a prachem zašlé. Ale toho nejhoršího byl tento barokní unikát ušetřen a přečkal i nejhorší časy. Během „Akce K“ 4. 5. 1950 byl kapucínský klášter vyklizen, řeholníci internováni, Loreta zavřena. Pak dlouhá léta chátrala a pustla jako všechno kolem. V roce 1964 byla zapsána do seznamu památek, takže ji už nemohl nikdo jen tak zbourat. Slavné časy, kdy do Rumburka chodilo z širého okolí tisíce poutníků na františkánskou slavnost Porciunkula (2. srpna), jsou už nenávratně pryč. Nicméně kaple je otevřená, vstupné stojí 30 korun a na mě tam čekalo jedno překvapení.

Rovněž oltáře v rozích jsou jakoby pavučinami ovinuté a prachem zašlé.


Neboť právě v tom ambitu je několik panelů s fotografiemi uměleckého typu, jež se všechny vztahují k jednomu člověku, k Franzi Kafkovi.  Pak tam byl portrét Franze kafky a mě došlo, že tam je právě vystavena putovní výstava, kterou připravila moje kolegyně z Lidových novin Judita Matyášová, která je autorkou knihy (a tedy také výstavy) Cesty Franze Kafky. Rumburk je totiž jedním z míst v severních Čechách, jež jsou na Kafkově cestovatelské mapě nepominutelné. Především to byl jeho úřední rajón, když pracoval pro úrazovou pojišťovnu, ale táhlo ho to sem i z důvodů osobních, do Varnsdorfu například kvůli vegetarianství. Varnsdorf byl před sto lety, jak píše Judita, „Mekkou vegetariánství“: působil tam jeho velký propagátor Moriz Schnitzer, se kterým se Kafka osobně znal a který Franzovi též vegetariánství doporučil, ba přímo rozkázal. V Rumburku pak Kafka strávil několik týdnů v létě 1915 v sanatoriu Frankenstein (sympatické jméno), které se nalézá na kraji města a nyní je tam Lužická nemocnice a.s., v níž pravě operuje dr. Tomáš Veselý. Za Franzových dob to ovšem bylo hogo fogo sanatorium, kde se prováděly nejrůznější terapie včetně vhánění proudu do žil, zábalů do čerstvých kravských lejn, galvanizace končetin či vibračních masáží dámským personálem.

Rumburk je totiž jedním z míst v severních Čechách, jež jsou na Kafkově cestovatelské mapě nepominutelné

V době, kdy buržoasní klientela přijížděla do sanatoria Frankenstein, aby si nechala galvanizovat ochablé svalstvo, otevíralo se v jubilejním roce 1908 Kaiser Franz Joseph I. Jubiläums-Staatsgymnasium in Rumburg, jehož budova je vystavená ve stylu saské secese. Přitahují mě ta školní budovy a když to jde, tak tam vlezu. Snad tam hledám ztracené mládí nebo co. Pronikl jsem tedy do něj skrz portál, na němž stojí nápis, který měl štěstí, že nebyl v němčině: Non scholae sed vitae. Ne pro školu, ale pro život. Bez odporu jsem vešel do vstupní haly a tam s údivem a hrůzou hleděl na sbírku, kterou jistě může Rumburku závidět mnohý věhlasnější ústav. Na chodbě tam stály skříně plné úžasných preparátů, jejichž obsah mě mírně dráždil žaludek, ale fascinovaně jsem na ty dávno vybledlá a v jen jakousi hmotu proměněná těla rozličné žoužele hleděl.

Budova byla vystavená ve stylu saské secese


V lihu tam byla naložená celá želva, malý kajman, ještěrka, slepýš, dokonce chameleon již zcela jak křída bledý. Též celá štika, sumec, losos, sardinka, mořský koník a jeseter. A pak mihule, sépie, žížala a samozřejmě tasemnice z břicha pana starosty vytažená. Krasopisné nápisy na štítcích byly také již dávno vybledlé, ale dalo se z nich poznat, že jsou v jazyce latinském a německém a na několika místech bylo dokonce datum, opět ten rok 1908, kdy nejspíš bylo všechno to bohatství do školy pořízeno. Když si představíme, co všechno prošlo kolem a kolik bylo asi příležitostí ty křehké skleněné nádoby rozflákat a třeba ten tekutý obsah vychlastat, jak to zdivočilé hordy občas skutečně i udělaly, pak člověk tu hleděl na zázrak.

Krasopisné nápisy na štítcích byly také již dávno vybledlé

Když jsem takto stál asi u třetí vitríny s vycpanými savci, pocítil jsem, že mi někdo stojí za zátylkem a vzápětí jsem uslyšel: „Vážený pane, co to má znamenat? Vy jste sem jen tak vniknul? Co to je za chování?“ Otočil jsem se provinile hleděl vzhůru do respekt budící tváře podstatně většího muže. Vykoktal jsem, že se omlouvám, že už dávno jsem se chtěl ohlásit, ale že mne ty sbírky natolik zaujaly, že jsem se dočista zapomněl. Muž mou omluvu přijal a když jsem mu řekl, že nemám zlé úmysly a že mě sem přivedla práce reportérská, představil se mi a pozval mě do své pracovny. Byl to totiž sám ředitel gymnasia, pan profesor Roman Kroutil.

Když jsem takto stál asi u třetí vitríny s vycpanými savci


Ale teď vážně. Pan ředitel mi po krátké zdvořilostní konverzaci vyprávěl, co ho tíží. Kdosi na kraji vymyslel plán, který na první pohled vypadá racionálně, ale ve skutečnosti jen podráží nohy snahám s tímto regionem cosi učinit. Ten plán spočívá v tom, že by se všechny tři rumburské střední školy včetně gymnázia sloučily v školu jednu, čímž by se prý ušetřilo. V Rumburku, kde jediná naděje je právě jen a jen ve vzdělání, by vznikl mastodont tří škol, jehož úroveň by podle zákonů dynamiky určovala škola nejslabší. Gymnázium, poskytující solidní vzdělanostní základ, by bylo odsunuto na druhou kolej, samozřejmě by nezaniklo, ale jako vždy v takových případech by tratilo nejvíc. Pan ředitel to vidí jako plán škodlivý nejen pro jeho školu, ale i pro celý Rumburk a region. Nevím, jak jinak mu pomoci, než napsat aspoň těhle pár vět. Nic v tom kraji není důležitější než školy, vzdělání a tím snad i trochu vědomí souvislostí. Non scholae sed vitae.

Byl to totiž sám ředitel gymnasia, pan profesor Roman Kroutil


Příště, až sem přijedu, napíšu o Rumburské vzpouře. Tedy o hvězdě zvané pelyněk. 

Tedy o hvězdě zvané pelyněk


  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.