Já mám totiž rád v cizích a neznámých městech nádraží, protože to jsou dveře do země, kterou neznáte. Jdu se tam dívat na lidi, poslouchat hlášení a sledovat cedule a jízdní řády a tak si představovat, že vlezete do nějakého vlaku, který vás odveze třeba do Gorodku nebo Zoločina, Černovců nebo Drahobyče, kde žil Bruno Schulz, nebo Bučače nebo Rudného nebo do Brodů, kde se narodil Joseph Roth.
A nebo ještě raději do Belzu, města zázračných rabínů, kam v roce 1913 přijel Jiří Langer poznávat tehdy stále ještě živý svět chasidů. Všechna ta haličská města, která člověku znějí tak povědomě z chasidských vyprávění Martina Bubera nebo z příběhů I. B. Singera či snad povídek Šmuela Agnona, jsou tady na dosah, stačilo by vyhledat spoj a koupit si lístek, za dvě tři hodiny by tam člověk byl...
Neboť odtamtud jezdila do města rozhrkaná tramvaj.
Jenže to je samozřejmě všechno pryč a když si člověk prohlíží na internetu současné fotografie z těch míst, ani ho nemrzí, že do toho žádného vlaku nenasedl. Po všech těch kdysi kvetoucích a „rozinkami a skořicí“ vonících, i když samozřejmě východoevropsky zaprášených, umatlaných a unylých městečkách a štatlech, zbyly jen trosky, ruiny, sem tam nějaká otřískaná zeď nebo zmršená stavba, předělaná synagoga nebo ješiva, kolem ohyzdné bytovky ze sovětské éry, nakřivo postavené paneláky, do kterých by člověk nevlezl, neboť má hrůzu, že se každou chvílí zřítí.
Kolem ohyzdné bytovky ze sovětské éry.
Celý ten jedinečný svět východního židovstva, jehož byla východní Halič nejšťastnější částí (platí to aspoň pro druhou polovinu 19. století, kdy se Židé těšili ochraně císaře Franze Josefa), zanikl v hrůze 20. století. To je skutečnost, se kterou se již nedá nic dělat a lidé, kteří nyní žijí v těch městečkách, se nejspíš příliš nezabývají tím, co tu dříve bylo, oni za to nemohou.Ten svět byl zničen jiným národem, který přitom na konci toho svého šíleného počínání v této části Evropy zanikl též, byť mu před tím přinesl spíš dosti dobrého, tedy evropskou civilizaci, techniku, státní správu, silnice a chodníky. Ty jsou nyní plné děr a výmolů jako by je spravit bylo nad možnosti současných obyvatel.
Ženské neodhadnutelného věku s neforemnými těly.
Na tom nádraží jsem prošel vždy hlavní halou, která byla plná lidí, kteří vypadali poněkud jinak, než ti, které jsem potom pozoroval ve středu města, kde sedí v kavárnách a působí zcela evropsky, ne moc jinak než třeba ve městech u nás, na Slovensku, v Polsku... Tohle byla Ukrajina venkovská. Byli to lidé, kteří se tahali s velkými taškami, zpocení a semletí životem, výživou a pitím, zarudlí chlapi s šišatýma hlavama a sukovitými pazoury, s metalickými zuby a s převalujícím se žvárem nebo sirkou v puse; ženské neodhadnutelného věku s neforemnými těly navlečenými do toho nejlacinějšího oblečení, co lze na trzích dostat.
Na tom nádraží jsem prošel vždy hlavní halou.
Tady jsem nasával vůni slovanského východu, hleděl na ty obličeje, které byly spíš zachmuřené a jaksi netečné, když se člověk setkal s jejich pohledy, tak oni většinou rychle ucukli, jako by to považovali za něco neslušného nebo zbytečného. Tady se v obchodech, krámech nebo v pokladně, když si kupujete líste do té tramvaje (stojí dvě hrivny, tedy dvě koruny) většinou nezdraví, taková ta (západo)evropská, natož americká vstřícnost a okázalé přátelství, je tu věc zcela neznámá, nehodící se do klimatu východoevropského fatalismu, té mdlé setrvačnosti, oné líné letargie, která ve východní Evropě, zdá se mi, poznamenává život a všechny jeho projevy.
To jsem vždy zažíval, když jsem chodil na internet do čekárny (patřím k vyhynulému druhu lidí, kteří nemají internet v mobilu), kde mladík, který to tam měl na starosti a který mě už musel po dvou dnech znát, ani jednou neodpověděl na pozdrav, nanejvýš procedil něco mezi zuby a takovým mdlým gestem ukázal ke kompjutru a dál netečně civěl.
Tohle byla Ukrajina venkovská.
A na peronech toho nádraží postávali záložáci, skupiny muži různého věku v maskáčích, ušatí mladíci, ale i starší chlapi, někteří už prošedivělí, na nohách kanady a na zádech nebo na zemi sbalené rance, pokuřovali, posedávali, někteří takovým tím orientálním stylem, jaký člověk zná z fotografií z Číny nebo severní Koreje, že při tom člověk vypadá, jako by si zrovna ulevoval do pangejtu a ruce měli předpažené na kolenou a v nich to nezbytné cigáro. Ti chlapi dostali povolávací rozkaz, z každého ročníku byl vylosován nějaký počet z nich, a jeli na východ, který je odsud vzdálený tisíc kilometrů, neboť Ukrajina je ohromná, větší než Francie, ze Lvova, kterým vlastně Ukrajina na samém západě začíná, je to do separatistického Doněcka 1260 kilometrů, o dvě stě kilometrů dál než z Prahy do Paříže.
Tady jsem nasával vůni slovanského východu.
V Rusku jsem byl několikrát, ale na Ukrajině poprvé... To je pak samozřejmě trapné něco pronášet, ale takové ty moje zápisky jsou: není to objektivní zpráva o místě, není to analýza, není to hluboký esej. Jsou to imprese, rychlé črty z míst, výpisky z četby, výpisky z paměti, asociace, chybné výkony a soudy. Byl jsem pár dní v té zemi, která mi byla přinejmenším od oranžové revoluce sympatická a blízká ještě z různých jiných důvodů: znal jsem kdysi v Praze jednu kyjevskou intelektuálně založenou slečinku, říkal jsem jí dáma s psíčkem, neboť chodila z obrovským čau-čauem a opravdu vypadala jak z Čechova a z té jsem v kavárně tahal názory na ukrajinský problém a jeho řešení, kdy velcí spisovatelé-Ukrajinci jako právě Gogol nebo Bulgakov přirozeně psali a snad i cítili rusky, takže poučen pohledem z Kyjeva, jsem o to více oceňoval to rozhodnutí nebýt Rusy, to odmítnutí možná i svůdného vábení splynout opět s tou nově se rozmachující říší na východě, se kterou mají samozřejmě mnoho společného, ale zároveň je něco podstatného dělí, především tedy jiné dějiny, které čím více na západ, tím více patří k dějinám evropským. I když, jak říká jeden můj kamarád, který sem často jezdí, na Ukrajincích je sice sympatické, že nechtějí být Rusy, ale problém je, že se tak často chovají...
Ne, Lvov, to je opravdu evropské nebo spíš středoevropské město
Začínat ale s Ukrajinou ve Lvově je možná trochu zavádějící. Protože Lvov, to je zvláštní případ. Ne, Lvov, to je opravdu evropské nebo spíš středoevropské město, jehož evropskost sílí směrem do historického centra, které zcela patří do Střední Evropy, německé Mitteleuropy a polské Europy Srodkowej. Přitom je na Ukrajině Lvov městem asi nejukrajinštější. Bylo to vlastně tady, kde začal majdan, neboť už několik měsíců před jeho kyjevským startem, vypověděl Lvov poslušnost proruskému prezidentovi Janukovičovi.
Je to Lvov, kde stojí největší pomník Stěpanu Banderovi, myslím, že dost otřesný: vůbec bych řekl, že nové ukrajinské pomníky si esteticky příliš nezadají s kvalitou pomníků sovětských a třeba tenhle Bandera se zase tak moc neliší od Lenina, i ten postoj v kabátu je takový leninský, ostatně i ta pleš, jen ta bradka chybí...
A taky v tom Lvově všude visí žlutomodré ukrajinské vlajky a mnoho lidí tam chodí ve výšívaných košulách – vyšivankách a není vůbec výjimkou potkat ženy, především tedy mladé dívky, které mají ve vlasech ty pěkné květinové věnečky, které jsou, řekl, bych velkým přínosem Ukrajiny světové estetice a ženy v nich vypadají jak lesní rusalky, zvláště když se povedou, což se Ukrajinkám občas povede a člověk tam uvidí opravdu pěknou ženu jaksi březového typu, trochu možná příliš bledou a s očima poněkud bulimickými, ale s pěkně stavěným tělem a obzvláště často s hezkýma dlouhýma nohama. Pokud to tedy nepřeženou s kramfleky a malováním, k čemuž mají sklony...
Je to Lvov, kde stojí největší pomník Stěpanu Banderovi.
Když jsem vystoupil z té rozhrkané a oprýskané východevropské tramvaje, kde jsem obdivoval umatlané dirkovače na lístky, jež je tam možné vložit na ležato, nebo na stojato, ale jen jeden způsob je správný a jak jsem slyšel revizory (jsme v zemi Gogolově) respektovaný, tak když jsem vystoupil na Rynku, takovém zdejším Staromětském náměstí, byl jsem... doma. Nebo aspoň v Krakově, který mi Lwów asi připomínal nejvíc, ne nezbytně dominantami, ty jsou v obou městech jiné, ale atmosférou a barokními kostely, ulicemi starého města, dlažbou, kupeckými štíty, fasádami měšťanských domů ještě renesančních, v jádru dokonce gotických, nebo barokních a klasicistních, které si tady nechaly vystavět mezinárodní obchodnické rody, neboť Lemberg byl poslední zastávkou na cestě na východ, se kterým se dělaly obchody s kožešinami, s jantarem, střelným prachem, s medem, nakladánými okurkami a folklórními předměty...
A nejkrásnější byl dům Korniaktovský, palác, který si nechal ve druhé polovině 16. století postavit bohatý řecký kupec Konstantin Korniakt, který si k tomu pozval italské stavitele, takže nejen fasáda, ale hlavně skvostné patio, do kterého, když se vleze, vzniká dojem, že jste někde pod Alpami. Ten palác byl tak výstavný, že když sem v druhé polovině 17. století zajížděl polský král Jan III. Sobieský, vítěz nad Turky (1683) od Vídně a nad Tatary u Lvova (1675), přespával zde, takže ten dům, kde je teď městské muzeum, je vlastně palácem královským.
A nejkrásnější byl dům Korniaktovský.
Střed Lvova je krásný, zachovalý, nevybombardovaný, nezdemolovaný, i když opravit by mnohé potřebovalo. Možná skoro všechno. Dobře je to vidět, když člověk vyleze na věž historické radnice, která stojí, jak správně dle magdeburského městského práva má, uprostřed toho Rynku. Když se tedy pozorovatel vyštrachá až nahoru, kde v ty dny jen lehký vánek trochu mírnil žár haličského slunce, hledí pak svrchu na město a vidí mu do útrob, na ty zchátralé dvorky a strouchnivělé vnitřní trakty domů a na plechové střechy, které jsou různě polátované a nejspíš byly, jak v naší Evropě je zvykem, prejzové, ale to asi nepřečkalo sovětské časy, které byly zničující a smrtonosné pro všechno, nejen pro střešní krytinu.
Dobře je to vidět, když člověk vyleze na věž historické radnice.
A z té věže bylo dobře vidět, že Lvov neleží na rovině, jak by si člověk možná představoval tento kout světa, nýbrž jeho okolí se mírně vlní a je tvořeno zalesněnými kopečky a chlumy. K těm sice přitáhly v dějinách různé armády, ale jakýmsi zázrakem přestálo město bez větší újmy i časy „potopy“, kdy lehla popelem velká část Polska včetně Krakova a Varšavy, ale sem jen v roce 1648 přitáhnul Bogdan Chmelnickij, velký ukrajinský hrdina a ještě větší zhoubce Židů, které jeho kozáci mordovali po tisících, oblehnul město a z míst, kde je teď rozhledna Vysokij zamok, ho sledoval, jenže jeho obyvatelé, především Poláci, podporovaní jinými národy, zcela jistě i Židy, kterým šlo opravdu o život, jej ubránili a zachránili na příštích tři sta let.
A z míst, kde je teď rozhledna Vysokij zamok, ho sledoval.
Při prvním dělení Polska v roce 1772 připadla Halič s Lvovem Rakousku, což myslím nebyla žádná tragédie, naopak přineslo to městu sto padesát (necelých) klidných let, takže když v roce 1918 vznikla nová Rzecz Pospolita, byl Lwów jedním z nejmodernějších, nejkulturnějších a nejpolštějších měst v celé nové Polsce, takže není divu, že ho Poláci na podzim 1918 bránili jako lvi před Ukrajinci a o dva roky později před bolševiky, kteří sem přitáhli (v srpnu 1920) se svou Konarmijí vedenou Semjonem Buďonnym, který měl ještě větší vousy než Pilsudski, čímž budil dojem jakéhosi hodného a koňmi humanizovaného strýce. Mezi těmi bolševiky byl i Isaak Babel, který si vedl deník, ve kterém den za dne zaznamenával, jak se Jízdní armáda blíží ke Lvovu, který Poláci nepochopitelně udatně brání, když přitom by měli pochopit velikost revoluční změny, jež jim Rudá jízda přináší.
Naposledy Poláci hájili svůj Lwów v září 1939, tehdy už ale beznadějně, neboť pohroma se valila ze dvou stran, tady byla blíž ta východní: Rudá armáda vtáhla do města 22. září, záhy začalo zatýkání, deportace i vraždění polské inteligence a buržuasie. A také vztyčení sochy Stalina na promenádě před operou, jehož pak vystřídal Lenin a nyní na jeho místě stojí monumentální Taras Ševčenko.
Když pak obsadil v červnu 1941 Lvov wehrmacht, polská tragedie pokračovala. Jedna z prvních věcí, kterou Němci provedli, bylo, že sebrali několik desítek příslušníků polské elity, univerzitní profesory, advokáty a lékaře a postříleli je v lese za městem.
V Polsku žilo více Židů jen v Lodži a ve Varšavě.
Největší katastrofa však postihla Židy, kterých žilo v předválečném Lvově tři sta tisíc, každý třetí obyvatel Lvova byl Žid. V Polsku žilo více Židů jen v Lodži a ve Varšavě. Ve Lvově jich přežilo asi dvě procenta. Mezi nimi pozdější lovec nacistů, Simon Wiesenthal, rodák z haličského Bučače, který se po studiích v Praze, usadil tady ve Lvově, kde chtěl pracovat jako architekt. Přežil jen díky mládí, dobrému zdraví a neuvěřitelnému štěstí: jednak natrefil na slušné Němce, kteří nad ním drželi pomocnou ruku a pak ke konci války se dostal do skupiny marodující esesáků, kteří skupinu Židů používali jako krycí manévr, aby nemuseli na frontu. Toto setkání s „jinými“ Němci byl také důvod, proč Wiesenthal nikdy ve svém poválečném životě netrpěl animozitou k Němcům a vždy mu šlo jen o konkrétního viníka. O svém zachránění říkal, že se „přihodilo tolik zázraků, že už jim ani já sám nevěří“.
O Židech skrývajících se ve lvovských kanálech natočila skvělý film Agniezska Holland – jmenoval se V temnotě. A tak dále.
Od roku 1945 začínal Lvovem Sovětský svaz, impérium, které tady mělo být na věky. Poláci byli hned vyhnáni, většina se jich usadila ve Slezsku, hlavně ve Wroclawi, odkud museli odejít Němci. Do Lvova se přistěhovali Ukrajinci, kteří předtím žili na venkově a v okolí. Podobné příběhy známe ostatně od nás...
Do Lvova se přistěhovali Ukrajinci.
Po Židech tam dnes zbyla ulička Starojevrejská, po Polácích třeba okružní třída s hotely z lepších časů a operou, což byl však vklad Vídně, proti kterému se haličtí Poláci nebouřili. Polský je zcela jistě třeba pomník Adama Mickiewicze, kterému klade na hlavu anděl vavřínový věnec, a samozřejmě ty vznešené barokní kostely, v nichž se však již slouží mše podle ritu řecko-katolického. A abych nezapomněl také palác mocného rodu Potockých, který připomíná Strakovu akademii, a v němž je nyní galerie evropského malířství, spíše tedy skromná, ale přece jen se tam najde něco zajímavého, třeba několik obrazů Karla Škréty a Jana Kupeckého, kteří se tu vzali bůhví jak. I když vlastně jsme v té střední Evropě... Takže jsem se zase tak moc nedivil.
A abych nezapomněl také palác mocného rodu Potockých.
Já jsem ovšem do Lvova přijel díky pořadatelům Měsíce autorského čtení (MAČ), přátelům z nakladatelství Větrné mlýny. Vlastně ani nevím, co si od toho slibovali, tak snad je tímhle článkem nezklamu. Na ten, co jsem napsal den po návratu do tištěných LN, zatím nic neříkali. Tak snad dobrý.
Tady je. Jmenoval se:
Ve Lvově neplatí Hic sunt leones
Ve východní části střední Evropy v červenci probíhá zvláštní jev, který by se dal nazvat geografickou cirkulací literárních fyzických jednotek. Reálně to znamená, že mezi Brnem, Ostravou, Košicemi a polskou Vratislaví se podle promyšleného jízdního řádu pohybuje ekipa předčítačů a v každém tom městě přečtou něco ze svých textů. K této atrakci, která se jmenuje Měsíc autorského čtení letos přibyl západoukrajinský Lvov.
Nesovětský Lvov
K tomu, že byl Lvov přibrán, došlo souhrou několika okolností. Vedle těch personálních, jež jsou vždy důležité, se na tom hlavní měrou podílel sám Lvov. Respektive jeho zajímavost a přitažlivost. Ta je, jak měl autor článku příležitost se v minulých horkých dnech přesvědčit, mimo veškerou debatu a v rámci tajemného a (poněkud temného) prostoru bývalého Sovětského svazu svítí jeho hvězda zcela mimořádně. Lvov, ukrajinsky Lviv, polsky Lwów a kdysi i německy Lemberg je totiž krásné město, které prošlo příšerným dvacátým stoletím, které na Ukrajině zlikvidovalo, co jen mohlo, relativně bez větších vnějších zranění – ta vnitřní jsou složitějšího rázu.
Poválečná výměna obyvatel vytvořila z kdysi převážně polského města město ukrajinské, což ho samozřejmě poznamenalo (jako naše města sudetská), ale také poskytlo v posledních desetiletích Lvovu novou šanci: v souvislosti s utvářením ukrajinského kulturního povědomí, které právě tady patří k nejsilnějším. Je skoro pravidlem, že z balkonů visí ukrajinská vlajka, mnozí muži a ženy nosí s hrdostí „vyšivanky“, tedy ony košule s folklorními motivy, patriotismus by se tu dal nabírat a dávkovat do vyčerpanějších oblastí včetně té, kterou obýváme my.
Ve městě, které na okrajích nezapře desetiletí pod Sověty, zůstalo zázračným způsobem zachováno historické jádro, které patří k nejkompaktnějším urbánním celkům v této části Evropy. Svými renesančními, barokními a klasicistními měšťanskými domy a vznešenými (dříve římsko-katolickými, nyní řecko-katolickými) kostely, patří jednoznačně do střední Evropy, tedy aspoň té středoslovanské... A co je asi ještě důležitější: současným duchem vlastně též. Aspoň tedy pokud jde o onen střed, který je obkroužen solidními vládními a úředními domy a secesními hotely z nejlepších časů města, tedy z doby posledního půlstoletí habsburské monarchie, kdy převážně polské město bylo centrem autonomní Haliče (od roku 1867) a dalo by se říct, že také miláčkem Vídně.
Svými renesančními, barokními a klasicistními měšťanskými domy a kostely, patří jednoznačně do střední Evropy.
To jsme vlastně byli krajané. Stopy toho lze ostatně ve Lvově nalézt, existuje tam „česká beseda“, v níž se sdružuje těch pár starousedlíků, ale především existuje tam cosi jako pročeské sympatie, které by neměly být zklamány. Mimochodem České centrum tam organizuje tříměsíční kurzy češtiny a touhou nové ředitelky centra, ukrajinistky Lucie Řehoříkové, je najít v centru města malý prostor pro jakousi českou buňku, kde by byly české knihy, časopisy, kde by se dalo scházet. Zájem by prý byl.
Nyní přivezli brněnští organizátoři Měsíce autorského čtení (MAČ) do Lvova know-how, které padlo na vhodnou a zkypřenou půdu. Ukrajinská literatura podle znalců (nedávno o tom v LN psal Martin C. Putna) prožívá neobyčejně vitální období. Mluví se o vlně ukrajinského postmodernismu, který má kořeny v národní tradici a ve folkloru (a také v Gogolovi čili Chocholovi, symbolickém jménu, hanlivému výrazu Rusů Moskalů pro Ukrajince), ale přitom je zcela dnešní, nebojí se čelních střetů se společenskými tématy a je mu zcela vzdálený sklon k solipsismu a uzavírání se do intimních témat, kterým nerozumí nikdo jiný než autor či autorka, jak tomu je v literatuře české.
Charakteristická je pro píšící Ukrajince a Ukrajinky naopak bujarost, karnevalová veselost a ostrý sarkastický tón. Její největší hvězda, Jurij Andruchovič (nar. 1960) je autor, který české literatuře chybí: snad trochu připomíná Jáchyma Topola, ostatně je jeho kamarádem. Má za sebou evropsky úspěšné originální dílo a zároveň je schopen se vyjadřovat velmi trefně a razantně k politickým událostem, přičemž zastává výrazně demokratické, proevropské a prozápadní postoje.
Kromě toho, což také není v mediálním věku nepodstatné, dobře vypadá – a hraje v rockové skupině. Česky mu nedávno vyšla antiutopie Moskoviada. Androchovič má vystoupení na MAČ už za sebou. Série jede každý den v bezchybném rytmu. Vždy je na řadě jeden ukrajinský spisovatel nebo básník (pohlavně je to též férově), tedy dohromady jich je třicet (!), kterého každý večer doplní jeden autor český, slovenský a polský. Mimochodem: organizátorům se podařilo takto propojit Lvov s Vratislaví (Wroclaw), kam byla po válce přemístěna většina polských obyvatel Lvova. Takže diplomacie...
Autor článku dorazil do Lvova ve čtvrtek večer, takže přišel o koncert Kafka Bandu (Jaromír 99 a Jaroslav Rudiš) v akademickém divadle Lese Kurbase: druhý den se o něm psalo ve všech lvovských novinách. Další dny byl vtažen přirozenou gravitací do klubu Dziga čili Káča ve Virmenské čili Arménské ulici, kde se čtení konalo. Je to kavárna, sál, knihovna, klub, cukrárna a mají tam výbornou soljanku.
Neviditelnou pevnou rukou to tam řídí mladý básník Hryhorij Semenčuk, který umí mluvit s Čechy ukrajinsky tak, že mu rozumí, aniž by šlo o ruštinu. Debaty na nejrůznější témata, třeba na původ ukrajinského trojzubce či na specifika ukrajinského folkloru, v němž se vyskytují ve zvláštní míře přízraky, upíři a vlkodlaci (viz Gogolův Vij) se pak vedly dlouho do tropické haličsko-ukrajinské noci.
Mapu s blogy Jiřího Peňáse najdete ZDE.
