Z vyššího principu mravního je jasno: i ten, kdo pouze hlídal vězně v „továrně na smrt“, udržoval v chodu genocidní mašinerii. Ale právní pohled nabízí otázku: proč až teď, 68 let po válce, se mají stíhat devadesátiletí starci, kterým nelze prokázat individuální vinu?
Západní společnost přísně trestá zločiny proti lidskosti. Ale ten postup často naráží na to, čemu se říká právní stát. To díky němu u nás vládne princip, že za zločiny komunismu jsou trestáni jen ti, kteří porušili sama pravidla režimu – třeba soudruh Hoffmann, jenž v srpnu 1968 vypnul rozhlas.
Naproti tomu justiční vrah Karel Vaš zemřel jako de iure nevinný. Že by tu někoho napadlo stíhat celou partu jako dozorce z Osvětimi? Nenechte se vysmát.
Je-li puntičkářství právního státu jedním extrémem, druhým je akční postup Německa. Nikdo nebude protestovat proti stíhání dozorců z Osvětimi. Ale v praxi jde o symbolické gesto vůči starcům, kteří do vězení stejně nepůjdou už pro zdravotní stav.
Plyne-li z toho nějaké poučení, pak toto. Smysl má stíhat viníky, jakmile to jde – ať už za zločiny nacismu, nebo komunismu.
Pokud to stát zanedbá, dláždí si cestu k tomu, že někdy v roce 2050 budou obžalováni všichni ještě žijící příslušníci StB. Jaký to bude mít smysl? Aby si stát připadal akčně.
