To, že Tibet se nachází pod čínskou svrchovaností, je politický fakt – přinejmenším od roku 1950, kdy čínská armáda Tibet obsadila. Akceptuje to každý relevantní politik Západu, jakkoliv se přitom pozastavuje nad praxí čínské správy Tibetu – její formou, necitlivostí, ba brutalitou. Ano, postavení Tibetu či Tibeťanů v něm je něco, co lze nezávisle hodnotit, kritizovat či srovnávat s analogickou situací menšin třeba v USA či Brazílii (indiáni), Kanadě (eskymáci alias Inuité), Indii (obyvatelé Andamanských a Nikobarských ostrovů) nebo v Austrálii (Austrálci alias Aborigini). A Tibet z toho srovnání nevychází dobře. Ale samotný fakt, že Tibet politicky náleží pod Čínu, nezpochybňuje ani dalajlama v indickém exilu. Tedy ne, že by tu situaci považoval za ideál, ale priority vidí jinde, například právě v postavení Tibeťanů.
ČTĚTE TAKÉ: |
Lubomír Zaorálek přesto v Pekingu vystoupil papežštěji než papež a příslušnost Tibetu k Číně sám hujersky zdůraznil, jako by bez jeho slov nebyla zřejmá, jako by ji snad jeho předchůdci v Černínském paláci zpochybnili. Jeho slova působila ryze rituálně. A Zaorálek jimi skutečně naplnil jeden poměrně nový rituál.
Žijeme v době, která rituály pokrokářsky vytěsňuje. Stále více se pohřbívá žehem místo „do hlíny“ a stále více pohřbů probíhá úplně bez obřadu. Vyspělé západní státy zakazují rituální porážky zvířat (muslimské a židovské), nejnověji Dánsko. Ale stejná doba a stejné prostředí si přitom pěstuje rituál Tibetu, a to ve dvojím provedení.
Patří k dobrému tónu pokrokové levice horlit za samostatnost Tibetu, ač to nežádá ani dalajlama. Proč se rituálně vyvěšují vlajky Tibetu, a ne vlajky Kurdů, Palestinců, Berberů, Západní Sahary či jiných společenství prahnoucích po samostatnosti? Protože Tibet je součástí nového pokrokového rituálu. A právě tak rituální zaříkávání před úředníky v Pekingu, že Praha je proti samostanosti Tibetu, je jen druhou stranou mince téhož rituálu.